ECLI:CZ:US:2017:1.US.3814.16.1
sp. zn. I. ÚS 3814/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti L. Š., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2016 č. j. 5 To 345/2016-89 a proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z dne 31. 5. 2016 č. j. 1 T 106/2011-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "Okresní soud") uznal stěžovatele vinným přečinem poškození cizí věci trestním příkazem ze dne 30. 8. 2011, který nabyl právní moci dne 30. 9. 2011. Okresní soud zároveň stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 20 000 Kč a náhradní trest odnětí svobody v délce čtyř měsíců. Současně Okresní soud přiznal poškozenému náhradu škody vůči stěžovateli ve výši 24 097 Kč. Přečinu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 10. 7. 2011 po vzájemných konfliktech s poškozeným najel svým osobním vozem do osobního vozu poškozeného a jeho automobil tak poničil.
3. Proti trestnímu příkazu stěžovatel nepodal odpor. To, že nepodal opravný prostředek, stěžovatel zdůvodňuje tím, že měl problémy v rodině, a i když s trestním příkazem nesouhlasil, měl za to, že celý incident bude vyřešen a nebude se muset k záležitosti vracet.
4. V polovině března roku 2016 se stěžovatel sešel se svým známým, se kterým se od spáchání přečinu neviděl. Jeho známý uvedl, že incident viděl, když kolem projížděl svým osobním vozem. Na základě toho, že se dle stěžovatele jednalo o novou skutečnost, která by mu mohla přinést příznivější rozhodnutí, a protože svědek do té doby nebyl znám, podal stěžovatel dne 19. 4. 2016 Okresnímu soudu návrh na obnovu řízení. Okresní soud nařídil veřejné zasedání, kde byl svědek vyslechnut. Zároveň stěžovatel tvrdil, že osobní automobil poškozeného dosud nebyl opraven a tudíž si poškození vozidla žádné náklady nevyžádalo. Okresní soud návrh zamítl, protože dle něj nebyly splněny předpoklady pro obnovu řízení. Svědek totiž dle soudu viděl pouze část incidentu a navíc nebylo zřejmé, zda skutečně popisoval skutek uvedený v trestním příkazu. Výpověď svědka tedy nebyla způsobilá zvrátit původní rozhodnutí Okresního soudu. Zároveň byla dle Okresního soudu výše škody dostatečně prokázána v původním řízení, přičemž je zcela v dispozici poškozeného, jak s vyplacenou částkou naloží.
5. Stěžovatel podal proti usnesení Okresního soudu stížnost ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "Krajský soud"), který ji v napadeném usnesení ze dne 3. 8. 2016 zamítl. Dle Krajského soudu rozhodl Okresní soud zcela správně, že navrhované skutečnosti nejsou způsobilé k vyhovění návrhu na obnovu řízení. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné další opravné prostředky, stěžovatel proti němu brojí ústavní stížností.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými usneseními bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Obecné soudy podle něj nesprávně posoudily důvody pro povolení obnovy řízení.
7. Krajský soud měl porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces také tím, že nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí o stížnosti. Stěžovatel namítá, že Krajský soud v napadeném usnesení pouze odkazuje na argumentaci soudu prvního stupně, aniž by jakkoliv věcně zdůvodnil, proč s touto argumentací souhlasí. Stěžovatel poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 176/96 a sp. zn. II. ÚS 1235/11), dle které je nedostatečné a tedy nepřezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí soudu způsobilé zasáhnout do práva na spravedlivý proces.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud předně souhlasí s názorem stěžovatele, že právu na spravedlivý proces odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Tímto požadavkem je nutno rozumět přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění, včetně odpovědi soudu na významné námitky vznesené účastníkem řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2766/15 ze dne 12. 5. 2016, body 28 a 29). V opačném případě chybí rozhodnutí soudu základní atributy v podobě přesvědčivosti a přezkoumatelnosti.
9. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud takové vady v rozhodnutí Krajského soudu neshledal. Z napadeného usnesení vyplývá, proč Krajský soud rozhodl tak, jak rozhodl. To, že soud v rozhodnutí o odvolání pouze odkáže na argumentaci soudu prvního stupně a stručně odůvodní, proč s touto argumentací souhlasí, nemusí vždy znamenat porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutí Krajského soudu bylo svévolným či nepřezkoumatelným, což je rozhodné právě pro ústavněprávní přezkum.
10. Lze také doplnit, že nyní posuzovaná věc se odlišuje od věci rozhodnuté nálezem sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831). V tomto nálezu Ústavní soud shledal, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces tím, že soud odkázal na právní názor nadřízeného soudu a nevypořádal se s námitkami stěžovatelky. To jsou však jiné skutkové okolnosti než v nyní posuzovaném případě a právní názor obsažený v citovaném nálezu nelze bez dalšího použít.
11. Podobně není přiléhavá ani argumentace obsažená v nálezu sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151). V citovaném nálezu Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí. V dané věci však obecný soud opomenul argumentaci stěžovatele takovým způsobem, že z rozhodnutí nebylo patrné, proč rozhodnul v dané věci tak, jak rozhodl. Jak bylo nastíněno výše, požadavky kladené na rozhodnutí se mohou lišit v závislosti na typu a povaze rozhodnutí a na dalších okolnostech. Nelze tedy vztáhnout argumentaci v citovaném nálezu na nyní posuzovaný případ stěžovatele, pokud lze z napadeného usnesení dovodit, proč Krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního soudu.
12. Stěžovatel ve své argumentaci dále zpochybňuje to, jak obecné soudy v jeho věci posoudily podmínky pro obnovu řízení. K tomu je však třeba uvést, že směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti za takové důvody nepovažovaly (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3496/16 ze dne 13. 12. 2016). Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom vyplývá, jak se soudy vypořádaly se stěžovatelem navrženými důkazy a proč rozhodly o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat; fakt, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, sám o sobě neznamená, že je Ústavní soud povolán k přezkumu takových rozhodnutí.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu