ECLI:CZ:US:2017:1.US.3836.16.1
sp. zn. I. ÚS 3836/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Michalem Bortelem, advokátem se sídlem Jakubské náměstí 580/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016 č. j. 3 Tdo 1049/2016-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 11. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 2 T 198/2014 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. z. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. z. a §82 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Stěžovateli byla dále uložena povinnost, aby podle svých sil uhradil dlužné výživné.
Stěžovatelem podané odvolání Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 44 To 159/2015 zamítl. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel považuje napadené usnesení dovolacího soudu za nespravedlivé a jdoucí proti jedné ze základních zásad trestní represe, obsažené v ustanovení §12 odst. 2 tr. z. Jak z usnesení Nejvyššího soudu, tak i z rozsudku soudu prvního stupně je podle něj zřejmé, že se soudy při posuzování skutkových okolností případu omezily toliko na dokazování směřující k finanční situaci otce, na vývoj jeho příjmů a vůbec se nevypořádaly se všemi okolnostmi případu, jak to udělal Městský soud v Praze v posléze dovolacím soudem zrušeném rozsudku ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. 44 To 159/2015.
Podle stěžovatele má projednávaný případ podstatnou odlišnost od běžných případů zanedbání povinné výživy, a to, že obě nezletilé dcery byly a jsou svěřeny do střídavé péče obou rodičů, a to zcela rovnoměrným dílem. Obecné soudy nevzaly v potaz, že oba rodiče se podílejí na zajišťování výživy obou nezletilých dcer stejnou měrou, přičemž jejich životní úroveň je velmi podobná.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu vykazuje podle stěžovatele všechny znaky přepjatého formalismu. Obecné soudy se nevypořádaly s tím, zda jednání stěžovatele je natolik závažné, aby na něj bylo nutno aplikovat normy trestního práva (zásada ultima ratio). V předmětném případě existuje podle stěžovatele efektivní prostředek ochrany, jež matka nezletilých nevyužila, a to podání návrhu na výkon rozhodnutí na dlužné výživné. Pokud by exekutor zadržel stěžovateli řidičské oprávnění, musel by tento dlužné peníze zajistit, neboť je na řidičském oprávnění existenčně závislý. Stěžovatel odkázal na právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezu III. ÚS 2343/14, podle něhož neplacení výživného nedosahuje intenzity incidentů, u nichž ESLP vyžaduje trestní postih.
Ve své argumentaci vyšel dále stěžovatel z toho, že když o své dcery pečuje ve stejné míře jako matka, nemůže být postižen stejně jako někdo, kdo má soudem určené výživné, o své děti nejeví žádný nebo minimální zájem a nestýká se s nimi. Soudy se podle stěžovatele zcela odtrhly od reálné situace a věc posoudily ryze formálně. Stěžovatel je toho názoru, že se nedopustil žádného společensky škodlivého jednání, o své dcery v rámci střídavé péče řádně pečuje, poskytuje jim jako otec podle svých možností péči a výživu. V dané věci rovněž chybí naplnění formálního znaku neplnění vyživovací povinnosti po dobu delší než čtyři měsíce, protože stěžovatel si řádně plnil své vyživovací povinnosti každý druhý týden. Závěrem stěžovatel vyzdvihl, že vyživovací povinnost nemá jen svou složku finanční, ale i faktickou, kterou řádně plní.
Stěžovatel má zato, že v rámci trestního řízení byla porušena zásada nulla poena sine lege, obsažená v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž došlo současně k porušení práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje svoji právní argumentaci, s níž se již vyrovnaly obecné soudy. Ty dospěly k závěru, že stěžovatel si svoji vyživovací povinnost dlouhodobě neplní a výchovu a výživu nezletilých dětí zajišťuje převážně matka. Skutečnost, že stěžovateli byly nezletilé dcery svěřeny do střídavé péče, na tom ničeho nemění. Jinými slovy řečeno to, že nezletilé děti byly svěřeny do střídavé péče, samo o sobě jejich výchovu a výživu nezajistí. Z hlediska výživného je podstatné především to, kdo se o děti fakticky stará. Rozhodnutí o svěření dětí má podle zjištění obecných soudů v předmětném případě pouze formální povahu, neboť převážná část péče o děti je fakticky na straně matky. Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016 vyplývá, že stěžovatel do doby soudního jednání dlužné výživné ani z části neuhradil. Snaží-li se tedy stěžovatel poukazovat na funkci trestní represe, co by prostředku ultima ratio, jemuž mělo předcházet zahájení exekučního řízení, sám svoji argumentaci zpochybňuje svým jednáním, kdy ho ani zahájení trestního řízení nepřimělo k tomu, aby doplatil dlužné výživné. Nejvyšší soud zcela správně poukázal na to, že pokud pachatel bezdůvodně neplní uloženou vyživovací povinnost, vyjadřuje tím nejen svůj postoj k plnění zákonných povinností, ale i skutečný vztah ke svému dítěti.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu