ECLI:CZ:US:2017:1.US.3841.16.1
sp. zn. I. ÚS 3841/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Heleny Dobešové a Věroslava Dobeše, zastoupenými Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015 č. j. 17 Co 237/2014-208 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 č. j. 25 Cdo 2665/2016-277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do jejich práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelé jsou spoluvlastníky rodinného domku v Moravských Budějovicích, ve kterém žijí přibližně od roku 1998. V bezprostřední blízkosti domu se nachází areál společnosti Štěpanovský a. s. (dále jen "žalovaná č. 2"), která se zabývá výrobou lepenkové kartonáže a v tomto areálu ji od roku 1999 také vyrábí. Součástí provozu závodu je též provoz kamionové dopravy, který je veden po místní veřejné komunikaci před domem stěžovatelů. Stěžovatelé od roku 1999 pozorují na svém domě trhliny a další poškození zdiva a jiných částí domu, které přisuzují právě provozu kamionové dopravy žalované č. 2.
3. Stěžovatelé se tedy obrátili na žalovanou č. 2, ta však reagovala vysvětlením, že řidiči nejsou jejími zaměstnanci, ale zaměstnanci společností zajišťujících dopravu, a není tedy v její moci, aby situaci vyřešila. Přibližně od roku 2001 se stěžovatelé snaží tuto situaci řešit s městem Moravské Budějovice (dále jen "žalovaný č. 1"), které je vlastníkem místní komunikace, po níž je veden provoz kamionové dopravy. Stěžovatelé i žalovaný č. 1 si nechali vypracovat znalecký posudek pro posouzení vlivu kamionové dopravy na stav domu stěžovatelů, přičemž každý z posudků došel k rozdílným závěrům. Znalecký posudek zadaný stěžovateli určil provoz kamionové dopravy jako faktor mající převážný vliv na současný špatný stav domu a určil peněžitou částku potřebnou k jeho nezbytné opravě ve výši 898 397 Kč. Znalecký posudek zadaný žalovaným č. 1 naopak vliv dopravy jako jedinou příčinu poškození domu vyloučil. I přesto žalovaný č. 1 přistoupil po naléhání stěžovatelů k omezení rychlosti a stanovení zákazu stání na této komunikaci jako řešení sníženého komfortu bydlení rodiny stěžovatelů.
4. Dle stěžovatelů se však i přes přijatá opatření situace nezlepšila, a proto se na základě zadaného znaleckého posudku rozhodli k podání žaloby na zaplacení náhrady škody proti žalovanému č. 1 z důvodu jeho nečinnosti v údržbě a opravě komunikace a proti žalované č. 2 z důvodu provozu kamionové dopravy. Stěžovatelům dle jejich názoru vznikla chováním žalovaných škoda na domu odpovídající nutným nákladům na opravu dle znaleckého posudku, tj. ve výši 898 397 Kč. Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") nechal pro posouzení existence příčinné souvislosti mezi provozem kamionové dopravy, technickým stavem komunikace a poškozením domu vypracovat nový znalecký posudek. Z něj vyplynulo, že vliv dopravy na poškození domu sice nelze vyloučit, avšak takové poškození by nenastalo, kdyby dům vyhovoval ze stavebně-technického hlediska současným normám, a že komunikace je svým technickým stavem přizpůsobena pojezdu těžkých nákladních vozidel. Okresní soud tedy na základě chybějící příčinné souvislosti žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 10. 2013, s tím, že hlavní příčinou poškození domu je jeho stáří a nevyhovující stavebně-technický stav, což vyplývá i z dalších provedených důkazů.
5. Stěžovatelé proti tomuto rozsudku podali odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Zpochybňovali zejména znalecký posudek vypracovaný na žádost soudu jako neobjektivní a zcela ignorující reálný stav kamionové dopravy. Provedená měření nebyla dle stěžovatelů relevantní pro rozhodnutí ve věci, a pokud navrhovali provedení revizního posudku a dalších důkazů, které prokazují příčinnou souvislost mezi kamionovou dopravou a poškozením domu, a soud tyto důkazy neprovedl, jedná se o opomenuté důkazy. Krajský soud usnesením ze dne 30. 4. 2014 rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil k projednání, protože dle jeho názoru bylo rozhodnutí zatíženo procesní vadou ve formulaci zamítavého výroku. Okresní soud tedy znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 20. 6. 2014 s upravenou formulací zamítavého výroku a s totožnou argumentací. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolání ke krajskému soudu s podobným odůvodněním jako v předešlém případě, rozšířeným o nové skutečnosti, které měly zpochybnit věrohodnost provedeného znaleckého posudku, a s námitkou, že mělo být v rámci nového řízení ve věci nařízeno ústní jednání. Krajský soud po provedeném jednání napadeným rozsudkem ze dne 29. 9. 2015 potvrdil zamítavý výrok okresního soudu a změnil výroky ohledně náhrady nákladů řízení před okresním soudem tak, že žalovaní nemají nárok na náhradu nákladů řízení z důvodu zhoršených majetkových poměrů stěžovatelů. Krajský soud uvedl, že znaleckým zkoumáním bylo spolehlivě vyloučeno, že by výlučnou, příp. alespoň zásadní či převažující příčinou poškození domu stěžovatelů byly dynamické účinky dopravy; nepochybnou příčinou vzniku škody byl podle něj špatný stavebně-technický stav domu a jeho stupeň opotřebení. Další důkazy navrhované stěžovateli k prokázání jiných skutečností označil za nadbytečné. K námitce ohledně absence jednání po zrušujícím rozsudku se krajský soud nevyjádřil.
6. Stěžovatelé podali dovolání k Nejvyššímu soudu a vymezili přípustnost dovolání jako otázku hmotného práva, která dosud nebyla v praxi Nejvyššího soudu řešena a která měla být posouzena jinak, tedy že žalovaný č. 1 je za škodu odpovědný tím, že dostatečně nezabránil škodlivým vlivům kamionové dopravy na stav budovy, a že žalovaná č. 2 tuto kamionovou dopravu provozuje. Dle stěžovatelů byl dán dovolací důvod jednak v tom, že právní posouzení neexistence příčinné souvislosti je nesprávné a spočívá na něm rozhodnutí ve věci, a také v tom, že postupem soudů zejména při provádění a hodnocení důkazů bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné s tím, že stěžovateli vymezená přípustnost dovolání směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu, nikoliv proti právnímu posouzení odpovědnosti za škodu. Dle dovolacího soudu totiž posouzení vztahu příčinné souvislosti ve sporu o náhradu škody lze považovat za otázku právní pouze v případě, pokud soud řeší, mezi jakými okolnostmi má být tento vztah dovozován, zatímco posouzení, zda mezi nimi skutečně existuje, je věcí skutkovou. Usnesení Nejvyššího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 20. 9. 2016.
II. Argumentace stěžovatelů
7. Ve své ústavní stížnosti ze dne 21. 11. 2016 stěžovatelé namítají, že obecné soudy zasáhly do jejich práva na spravedlivý proces zejména tím, že napadená rozhodnutí vykazují prvky svévole ve formě nedostatečného odůvodnění. Dle stěžovatelů se obecné soudy nijak nevypořádaly s námitkami ohledně neprovedených důkazů a okresní soud rozhodl po zrušujícím rozsudku krajského soudu znovu bez nařízení jednání, i když jednání nařídit měl.
8. Jádro stížnosti tvoří námitky proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Stěžovatelé poukazují na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které je Nejvyšší soud povinen jako součást soustavy obecných soudů chránit základní práva jednotlivce. Při rozhodování o dovolání tedy musí nastat rovnováha mezi smyslem dovolání, jímž je sjednocování judikatury obecných soudů, a mezi ochranou základních práv účastníků řízení. Stěžovatelé namítají, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s jejich námitkami ohledně tvrzených porušení jejich základních práv, a napadené usnesení je tedy nepřezkoumatelné a v rozporu s právem na spravedlivý proces.
9. Nejvyššímu soudu stěžovatelé též vytýkají, že posouzení existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a poškozením domu nelze chápat čistě jako otázku hodnocení skutkového stavu. Stěžovatelé jsou tedy toho názoru, že závěr Nejvyššího soudu je v této otázce nesprávný a v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces.
10. Dle stěžovatelů obecné soudy porušily také jejich právo na ochranu vlastnictví, neboť napadenými rozhodnutími jim znemožnily domáhat se této ochrany soudní cestou.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že projevem svévole je rozhodnutí, jehož odůvodnění je nepřezkoumatelné, a to i proto, že se soud nevypořádá s námitkami účastníka řízení přiměřeně k míře jejich závažnosti. Obecné soudy tedy nejsou povinny vyjádřit se ke každé námitce, pokud ji nepovažují za důvodnou a pokud z odůvodnění jinak vyplývá, proč rozhodly tak, jak rozhodly. Ústavní soud je toho názoru, že v nyní posuzovaném případě obecné soudy v této oblasti nijak nevybočily z ústavněprávního rámce. Ohledně neprovedeného jednání při opětovném rozhodování okresního soudu má Ústavní soud za to, že vzhledem k důvodu zrušení prvního rozhodnutí okresního soudu (formální stránka výroku) by bylo ústní jednání neúčelné a zároveň byla tato vada zhojena tím, že krajský soud jednání nařídil v řízení o odvolání.
12. Co do namítané problematiky tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle které je oprávněn k zásahu do činnosti obecných soud mj. tehdy, pokud jsou jejich závěry založeny na zcela neúplném a nedostatečném dokazování (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2273/14 ze dne 26. 1. 2016, bod 37), resp. pokud řízení vybočuje z hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009 (N 255/55 SbNU 463)]. V posuzovaném případě však ze spisu vyplývá, že okresní soud i krajský soud navrhované důkazy neprovedly proto, že je považovaly za nadbytečné a provedené důkazy jim umožňovaly ve věci rozhodnout, což je i dle konstantní judikatury Ústavního soudu relevantní důvod pro neprovedení důkazu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)].
13. Pokud stěžovatelé namítají neústavní postup Nejvyššího soudu při rozhodování o dovolání, Ústavní soud souhlasí s názorem, že námitka směřující proti porušení základních práv je způsobilým a relevantním dovolacím důvodem (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016, body 26-28 a sp. zn. II. ÚS 849/16 ze dne 11. 10. 2016, bod 27). To s sebou nese požadavek, aby dovolací soud při posuzování dovolání zohlednil také ochranu základních práv jednotlivce bez ohledu na účel řízení a s námitkou porušení základních práv účastníka se přiměřeně k jejímu významu vypořádal i při odmítnutí dovolání. V opačném případě se jeho rozhodnutí může stát nepřezkoumatelným a Ústavní soud je oprávněn je zrušit pro rozpor s právem na spravedlivý proces, resp. s právem na řádné odůvodnění.
14. V případě rozhodnutí o dovolání tedy Ústavní soud zkoumá, zda byly skutečně naplněny důvody nepřípustnosti a také zda z odůvodnění vyplývá, proč Nejvyšší soud o dovolání rozhodl tak, jak rozhodl. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení dovolacího soudu je v tomto ohledu na samé hranici ústavnosti. Je zřejmé, že Nejvyšší soud konstatoval nepřípustnost dovolání z důvodu absence právní otázky, aniž se vypořádal s námitkami stěžovatelů ohledně údajného zásahu do jejich práva na spravedlivý proces ze strany nižších soudů. Jelikož tedy existuje povinnost Nejvyššího soudu řádně odůvodnit rozhodnutí o odmítnutí dovolání a vymezit, proč bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné (viz nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, bod 25), je Ústavní soud toho názoru, že v posuzovaném případě bylo z hlediska práva na odůvodnění rozhodnutí namístě alespoň stručně reagovat na námitky směřující proti porušení práva na spravedlivý proces.
15. Ústavní soud však také připomíná, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích do činnosti obecných soudů a přihlíží k tomu, že smysl kasační pravomoci Ústavního soudu nelze spatřovat pouze v tom, že kdykoliv ve své rozhodovací činnosti shledá v určitém rozhodnutí nesprávnou interpretaci hmotného nebo procesního práva, bez dalšího jej zruší. V souladu s principem subsidiarity řízení o ústavní stížnosti je třeba, aby toto pochybení ze strany obecných soudů dosáhlo takové intenzity, která je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud je rovněž toho názoru, že je třeba zvážit i případné následky takového zásahu a pokud shledá, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam a pouze by prodloužilo řízení, jehož je účastníkem, eventuální zrušení takového rozhodnutí by bylo ryze formalistickým a obsahově prázdným [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1301/13 ze dne 15. 12. 2015, bod 36 a sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), bod 32]. V posuzovaném případě lze konstatovat, že z napadeného usnesení jinak vyplývá, proč Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání a proč v daném případě posoudil otázku existence příčinné souvislosti jako otázku hodnocení skutkového stavu, nikoliv jako otázku právní. Jeho odůvodnění v tomto bodě obstojí ve světle nálezu sp. zn. III. ÚS 3067/13 ze dne 20. 12. 2016, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k právnímu charakteru otázky posouzení příčinné souvislosti. Ústavní soud tedy nepřistoupil ke zrušení tohoto rozhodnutí, protože využití kasační pravomoci by bylo v tomto případě zjevně neúčelné a pouze by prodloužilo řízení bez možnosti příznivějšího výsledku pro stěžovatele. Ústavní soud se přitom námitkami nespravedlivosti řízení obsaženými v dovolání zabýval, neboť stěžovatelé je uplatnili i ve své ústavní stížnosti, a došel k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné (viz body 11 a 12 výše).
16. Ohledně námitek stěžovatelů týkajících se zásahu do práva na ochranu vlastnictví Ústavní soud konstatuje, že porušení těchto práv neshledal, protože soudní řízení proběhlo v intencích ústavního pořádku. Obecné soudy řádně zdůvodnily, proč nelze přiznat stěžovatelům náhradu škody na jejich domu, a výsledek řízení nelze považovat za projev svévole či zjevnou nespravedlnost.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu