ECLI:CZ:US:2017:1.US.3851.16.1
sp. zn. I. ÚS 3851/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti KREDIT DĚČÍN, a. s., se sídlem Masarykovo nám. 3/3, 405 02 Děčín, zastoupené JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 3/3, 405 02 Děčín, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1103/2014-649 ze dne 31. 5. 2016 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 28/2013-586 ze dne 26. 9. 2013 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 15 Cmo 28/2013-597 ze dne 10. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala vyloučení v ní blíže označených nemovitostí z konkursní podstaty úpadce ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r. o., jíž jmenovaný soud rozsudkem č. j. 36 Cm 86/2000-519 ze dne 28. 11. 2012 vyhověl. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek č. j. 36 Cm 86/2000-200 ze dne 20. 3. 2008, jímž i tehdy byly sporné nemovitosti vyloučeny z konkursní podstaty úpadce, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 13 Cmo 296/2008-217 ze dne 4. 11. 2009.
K odvolání žalovaného, správce konkursní podstaty, Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že interpretace a aplikace ustanovení §39 občanského zákoníku na předmětné kupní smlouvy o prodeji nemovitostí je ze strany dovolacího a odvolacího soudu nesprávná. Stěžovatelka má za to, že skutečnost, že pozdější úpadce, více než dva roky před podáním návrhu na prohlášení konkursu, prodal nemovitosti, byť na osoby personálně propojené, a to i za stavu, kdy měl v rozhodné době nesplatné obchodní závazky vůči svým věřitelům, nemůže vyvolat neplatnost kupních smluv. Z uvedeného jednání dle jejího názoru nijak nevyplývá, že by úmyslem jednajících osob, v okamžiku uzavírání kupních smluv, bylo zkrácení věřitelů. Dále uvedla, že odvolací soud akcentoval některé důkazy, avšak při jejich interpretaci se dopustil zcela zásadního pochybení, když zejména listinné důkazy jako výdajové doklady, potvrzení ze dne 31. 3. 1998 a účetní závěrku, prokazující zaplacení kupních cen za sporné nemovitosti, označil za nevěrohodné důkazy. Z důvodu pochybení při hodnocení důkazů tak odvolací soud nesprávně interpretoval i účastnickou výpověď předsedy představenstva stěžovatelky. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavní rozměr, je v zásadě toliko opakováním argumentů, které již stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy již podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka tak v zásadě očekává, že i Ústavní soud je v této šíři podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, což, jak plyne z výše nastíněného postavení Ústavního soudu, není možné.
V posuzované věci je zcela zřejmé, že klíčovým posouzením pro úspěch či neúspěch stěžovatelčiny žaloby byla primárně otázka, zda převod předmětných nemovitostí byl či nebyl právním úkonem odporujícím svým účelem zákonu, a tudíž ve smyslu §39 dříve platného občanského zákoníku též absolutně neplatným s důsledky z toho plynoucími. Nalézací soud sice stěžovatelce původně přisvědčil, ovšem omezil se toliko na skutečnost, že došlo k zaplacení obvyklé kupní ceny (a nikoli ceny pro úpadce nápadně nevýhodné), což vzal za dostatečně prokázané ze stěžovatelkou předložených pokladních dokladů, a odmítl se dále zabývat jejich pravostí, resp. vůbec zkoumat otázku skutečného uhrazení kupní ceny. Vrchní soud naproti tomu ve světle tvrzení odvolatele, správce konkursní podstaty zmíněného úpadce, se právě na otázku skutečného zaplacení kupní ceny zaměřil a z provedeného dokazování učinil závěr o úmyslu obou stran dosáhnout uzavřením kupních smluv výsledku, který odporuje, resp. obchází zákon tím, že zkracuje věřitele úpadce na možnostech jejich případného uspokojení vyvedením majetku z nadcházejícího úpadce.
V tomto ohledu nelze postup odvolacího soudu hodnotit jako překvapivý, poněvadž tento svůj náhled na věc již signalizoval ve svém dřívějším zrušujícím rozhodnutí ze dne 4. 11. 2009. Vrchní soud přitom dostatečně konkrétně uvedl, z čeho usoudil na zmíněný závěr obou stran obejít zákon, a sice zejména ze skutečnosti, že se jednalo o převod mezi subjekty majetkově a především personálně propojené, ze zásadních pochyb o úhradě kupní ceny a jejím způsobu, kdy na straně tehdy čerstvě založené stěžovatelky vůbec nebylo osvětleno, jak, resp. z čeho mohla částku přesahující 7 milionů Kč bez dalšího vydat, přičemž kupní cena byla nakonec hrazena v hotovosti (oproti původním smluvním ustanovením), a nikoli bankovním převodem na účet vedený u Komerční banky, a. s., která byla v té době primárním věřitelem úpadce, jakož i dalších souvislostí. Všechny tyto úvahy odvolacího soudu zapadají do jednoho logického rámce, který za tohoto stavu nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat.
Odvolací soud se sice dopustil dílčího pochybení v dataci pokladních dokladů ve vztahu ke kupním smlouvám, ale, jak již připomněl Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, nešlo o takovou vadu, která by ve svém důsledku vedla (či mohla vést) k nesprávnému právnímu posouzení věci (str. 10 napadeného rozsudku dovolacího soudu), které se odvíjelo od řetězce dalších navzájem souvisejících okolností. Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Pakliže za této situace odvolací soud označil zmíněné pokladní doklady za krajně nevěrohodné a - za současného poučení stěžovatelky dle §118 odst. 2 občanského soudního řádu - ji vyzval k předložení důkazů, jež by věrohodným způsobem byly prokázaly úhradu kupní ceny (ať již - alespoň - na straně stěžovatelky nebo úpadce), nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.
Ústavní soud tedy v napadených soudních rozhodnutích stěžovatelkou deklarovaný zásah do jejích základních práv nezjistil, a tudíž přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. ledna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu