ECLI:CZ:US:2017:1.US.3863.16.1
sp. zn. I. ÚS 3863/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Boháčové, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016 č. j. 25 Cdo 292/2016- 310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 22. listopadu 2016, a doplněným dne 15. března 2017, se stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 1, 12, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2013 č. j. 14C 85/2009-164 bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě na zaplacení 65 751 Kč s příslušenstvím jako nákladů na opravy závad v bytě, jehož je nájemcem, vůči pronajímateli bytu. Předmětné závady vznikly vytopením bytu v dubnu roku 2001. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2014 č. j. 17Co 378/2013-198 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal zabývat se mimo jiné tím, zda stěžovatelka učinila řádnou výzvu pronajímateli k odstranění vad.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2014 č. j. 14C 85/2009-226 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a uložena jí povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného ve výši 59 121 Kč a státu ve výši 3 750 Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatelka dopisy ze dne 11. 7. 2005 a 4. 11. 2005 nevyzvala žalovaného řádně zákonným způsobem ve smyslu §691 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník") k odstranění předmětných závad v bytě, když předmětné dopisy nesplňovaly zákonná kritéria. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka vyslovila s tímto závěrem nesouhlas. Poukázala na dopis ze dne 6. 8. 2007, ve kterém žalovanému sdělila, že dle §691 občanského zákoníku si závady nechá odstranit sama a bude po žalovaném následně požadovat náhradu nákladů, přičemž vytkla soudu prvního stupně, když tento se jím nezabýval. Podle stěžovatelky žalovaný o závadách bránících řádnému užívání bytu věděl několik let, nemohl proto tvrdit, že mu nebyla poskytnuta lhůta k jejich odstranění. Podle stěžovatelky nebylo vyhověno jejímu nároku z důvodu ryzího formalismu soudu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2015 č. j. 17Co 106/2015-266 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu ke státu potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky prvostupňový rozsudek změnil tak, že jejich výši stanovil částkou 31 157 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 777 Kč. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že předchozí upozornění v ustanovení §691 občanského zákoníku musí jednoznačně obsahovat nejen upozornění na závadu a poskytnutí přiměřené lhůty k jejímu odstranění, nýbrž rovněž upozornění na to, že neodstraní-li pronajímatel závadu, učiní tak nájemce sám a bude po pronajímateli požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů. Pouhá informace o potřebě oprav sloužící k tomu, aby se pronajímatel o skutečnosti existence závad dozvěděl, takové náležitosti nesplňuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že dopisy žalobkyně ze dne 11. 7. 2005 a ze dne 4. 11. 2005 zákonné předpoklady ve smyslu §691 občanského zákoníku zjevně nesplnily; stejně tak dopis ze dne 6. 8. 2007. Dále uvedl, že naproti tomu bylo prokázáno, že k protečení došlo v roce 2001 a stěžovatelka začala situaci řešit až v roce 2005. Znaleckým posudkem bylo rovněž prokázáno, že stěžovatelka požadovala opravu vad, které s předmětnou škodou způsobenou protečením nesouvisely. Žalovaný měl snahu opravy provést a v průběhu soudního řízení se chtěl se stěžovatelkou finančně vyrovnat; ta měla proti způsobu provedení opravy stále výhrady a se smírným vyřešením věci nesouhlasila.
Následné dovolání stěžovatelky i žalovaného proti zamítajícímu rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1věty první občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") odmítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí postrádají náležité odůvodnění, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. V řízení před soudem odvolacím i dovolacím poukazovala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2281/2014. Odvolací soud se tímto nálezem zabýval, dle stěžovatelky jej však nesprávně interpretoval. Dovolací soud se měl zabývat argumentací stěžovatelky úvahou v rozsahu jednoho odstavce, přičemž uvedeným nálezem se vůbec nezabýval. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak stěžovatelka namítá formalistický přístup odvolacího i dovolacího soudu odhlížejíce od reálných společenských vztahů, jakož i od účelu a smyslu ustanovení §687 a §691 občanského zákoníku. Jejich rozhodnutí považuje za překvapivá, neboť oba soudy nerespektovaly ustálenou soudní praxi k dané problematice. Odvolací soud měl opomenout některé důkazy a ze skutkových zjištění dovodil neodpovídající právní závěry. Oba soudy se měly dopustit nepřípustně formalistického výkladu dané problematiky.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na bezpředmětnost poskytnutí určité lhůty k odstranění závad podle §691 občanského zákoníku za situace, kdy lhůtu pronajímateli určil správní orgán v rámci zákonného dozoru a rovněž v případě, kdy sám žalovaný před podáním výzev k odstranění vad uznal existenci a intenzitu závad svým rozhodnutím o snížení nájemného. Svoji argumentaci v tomto ohledu v ústavní stížnosti blíže rozebírá.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15, přičemž je přesvědčena o aplikovatelnosti závěrů vyplývajících z jeho odůvodnění (pokud jde o rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami) na její případ. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že jí v dovolání předestřené otázky jsou návrhem na přezkoumání zjištěného skutkového stavu; ten v dovolání nezpochybnila.
IV.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ačkoliv stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá výslovně pouze usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 292/2016-310 ze dne 23. 8. 2016, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že její námitky směřují také proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 106/2015-266 ze dne 3. 9. 2015. Je třeba zdůraznit, že stěžovatelčino dovolání (stejně jako dovolání žalovaného) bylo senátem Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost, nikoliv pro vady. Rozhodnutí tedy záviselo na uvážení dovolacího soudu - ústavní stížnost vůči dalším rozhodnutím je tak přípustná. Proto Ústavní soud podrobil svému ústavněprávnímu přezkumu i rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud poukazuje na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání. Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř. dovolací soud shledal podané dovolání nepřípustným, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz §243f odst. 3 o. s. ř.), byť jen s uvedením nosných důvodů, odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016).
V projednávané věci Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a z důvodů, jež vyložil v napadeném usnesení, je shledal nepřípustným. Nejvyšší soud uvedl, že "žalobkyně uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, neboť její námitky nesměřují proti řešení konkrétní právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí. Dovolatelka v podstatě zpochybňuje zjištěný skutkový stav ohledně průběhu jednání mezi účastníky o odstranění závad v jejím bytě po protečení vody do jejího bytu a ohledně okolností, za nichž byla provedena oprava v jejím bytě, za níž požaduje od pronajímatele náhradu vynaložených nákladů, a na tomto základě namítá nesprávné právní posouzení a dovozuje splnění podmínek ustanovení §691 obč. zák. V podstatě však namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, co bylo či nebylo prokázáno, a požaduje vlastně přezkoumání zjištěného skutkového stavu dovolacím soudem. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu však nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř."
Ústavní soud konstatuje, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, proč nelze přípustnost dovolání založit na stěžovatelkou předložených námitkách. Argumentace dovolacího soudu není toliko obecná, nýbrž se konkrétně vztahuje k obsahu stěžovatelčina podání, jež v úvodu svého rozhodnutí dovolací soud přiléhavě shrnul. Tuto argumentaci považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou. Odůvodnění napadeného usnesení splňuje i podmínky formulované v judikatuře Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (N 59/73 Sb.NU 151), bod 18]. Zároveň je také nutné připomenout, že Nejvyšší soud není povinen vyjádřit se ke každé námitce účastníka, kterou nepovažuje za důvodnou. Odůvodnění Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání má být stručné (viz §243f odst. 3 o. s. ř.). Stručnost odůvodnění nejvyšších soudů akceptuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva [viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gorou proti Řecku (č. 2) č. 12686/03 ze dne 20. 3. 2009, §41]. Napadené usnesení, jakkoliv je jeho text obsahově stručný, proto lze z ústavněprávního hlediska akceptovat.
Pokud jde o stěžovatelčinu argumentaci uplatněnou v doplnění ústavní stížnosti spočívající v odlišném náhledu na to, zda v dovolání zpochybnila právní či skutkové závěry odvolacího soudu s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3643/15 ze dne 10. 1. 2017, Ústavní soud uvádí následující.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami nemusí být zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být trestáni, pokud mají v dobré víře - byť mylně - za to, že uplatnili otázku (zásadního) právního významu. Pokud dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze považovat za "vadu dovolání" spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání. Záleží ovšem na posouzení dovolacího soudu, zda takovéto dovolání bude považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka zakládá přípustnost podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013, nebo zda splnění této podmínky neshledá a dovolání jako nepřípustné odmítne [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 Sb.NU 581), shodně rovněž stěžovatelkou poukazovaný nález sp. zn. II. ÚS 3643/15 ze dne 10. 1. 2017]. Jinými slovy přípustnost dovolání by mohla být založena jen v případě, že by stěžovatelka, byť v souvislosti se skutkovými zjištěními, skutečně vymezila otázku hmotného nebo procesního práva, a že tato by z hlediska jejího vztahu k judikatuře dovolacího soudu splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (bod 27)].
V posuzovaném případě však k nežádoucí situaci popsané v předchozím odstavci nedošlo, neboť jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud dovolání neodmítl pro vady, ale pro jeho nepřípustnost. Zkoumal-li Nejvyšší soud povahu otázek (námitek) formulovaných stěžovatelkou v jejím dovolání a shledal-li, že tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání, resp. na nich rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, fakticky tak posuzoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud svým rozhodnutím neodepřel přístup stěžovatelky k dovolacímu soudu, ani neporušil její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 425/17 ze dne 19. 4. 2017).
Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka ve svém dovolání, shodně jako v nyní posuzované ústavní stížnosti, především poukazuje na skutkové okolnosti jejího případu, kdy lhůtu k odstranění závad v jejím bytě určil pronajímateli stavební úřad, kdy sám pronajímatel před podáním výzev k odstranění závad v roce 2005 uznal jejich existenci snížením nájemného a, kdy sám žalovaný se zavázal k provedení části prací svým prohlášením na protokole z místního ohledání příslušným stavebním úřadem. Za těchto okolností by bylo dle stěžovatelky nadbytečné, aby pronajímateli určovala lhůtu k odstranění závad. Je zjevné, že stěžovatelka svou argumentaci v dovolání zaměřila toliko na jednu z náležitostí předchozího upozornění ve smyslu §691 občanského zákoníku, a to na stanovení lhůty k odstranění závad. Stěžovatelka však opomíjí, že z provedeného dokazování před soudem odvolacím a potažmo z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá (mimo jiné) závěr, že svými dopisy, jež označila výzvou, nedostála rovněž dalším zákonným požadavkům na její obsah ve smyslu citovaného ustanovení, a tudíž kvalifikovanou výzvu ve smyslu citovaného ustanovení neuplatnila. Stěžovatelčiny výše uvedené námitky tak zjevně nesměřovaly k řešení konkrétní právní otázky, na níž napadené rozhodnutí záviselo (tj. zda uplatnila řádnou výzvu ve smyslu citovaného ustanovení), jak správně uvedl Nejvyšší soud. Stěžovatelka nevymezila, byť v souvislosti se skutkovými zjištěními, otázku hmotného nebo procesního práva, která by z hlediska jejího vztahu k judikatuře dovolacího soudu splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (bod 27)]. Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti předmětného dovolání je proto ústavně akceptovatelným.
Pokud jde o námitku stěžovatelky o formalistickém přístupu obecných soudů v souvislosti s hodnocením výzvy dle §691 občanského zákoníku a s poukazem stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2281/14 Ústavní soud, uvádí, že se s ní vypořádal odvolací soud na str. 5 - 6 odůvodnění svého rozsudku, přičemž v podrobnostech lze na ně odkázat. Nadto Ústavní soud poukazuje na to, že ve výše uvedeném nálezu dospěl Ústavní soud (mimo jiné) k závěru, že interpretace ustanovení §691 občanského zákoníku provedená obecnými soudy, podle níž byl požadavek na uhrazení nezbytných oprav posouzen jako požadavek nesplňující náležitosti vyrozumění požadované citovaným ustanovením s odůvodněním, že stěžovatelkou uvedená lhůta pro odstranění vad "neprodleně" je neurčitá či nepřiměřená, byla zcela nepřiléhavá "okolnostem daného případu" a vykazovala znaky přepjatého formalismu. A právě skutková situace ve výše uvedeném nálezu, na nějž se stěžovatelka odvolává, byla od projednávaného případu odlišná.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, námitky stěžovatelky jdou primárně proti právnímu posouzení v rovině podústavního práva. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, z jakých skutečností soud při právním posouzení vycházel, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a jak se vypořádal s argumenty stěžovatelky. Pokud stěžovatelka s těmito názory nesouhlasí, nezakládá to bez dalšího porušení jejich základních práv. Ústavní soud v tomto bodě připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádná výše uvedená pochybení v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu