ECLI:CZ:US:2017:1.US.3863.17.1
sp. zn. I. ÚS 3863/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Prefa Brno a.s., IČO: 46901078, se sídlem Brno, Kulkova 10/4231, zastoupeného JUDr. Petrem Pospíšilem, advokátem, se sídlem Kalvodova 88/1, Brno, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2017 č. j. 5 Cmo 162/2017-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného výroku usnesení, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 50 Cm 145/2014-122 ze dne 5. 12. 2016, bylo rozhodnuto o návrhu vedlejších účastníků b) - e) jako navrhovatelů na zrušení usnesení valné hromady tak, že usnesení valné hromady společnosti Prefa Brno a.s ze dne 16. 5. 2014 pod bodem III. pořadu jednání valné hromady, kterým došlo ke schválení změny stanov ve znění předloženém představenstvem, je neplatné v části odst. 3, článek 6 stanov, dále že návrh vedlejších účastníků b) - e) na přiměřené zadostiučinění v penězích se zamítá, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení tak, že vedlejší účastník b) je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení navrhovateli částku ve výši 51.691Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce navrhovatele, vedlejší účastník c) je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení navrhovateli částku ve výši 51.691 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce navrhovatele, vedlejší účastník d) je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízem navrhovateli částku ve výši 45.302 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce navrhovatele, a vedlejší účastník e) je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení navrhovateli částku ve výši 75.697 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce navrhovatele. Proti tomuto usnesení podali vedlejší účastníci a) - e) odvolání, v němž napadali výše uvedené usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 50 Cm 145/2014-122 ze dne 5. 12. 2016, a to v rozsahu výroků II. a IV. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 162/2017-191 ze dne 19. 9. 2017 bylo citované rozhodnutí krajského soudu k odvolání vedlejších účastníků v části odstavce II., pokud jím byl zamítnut návrh vedlejších účastníků b), c), d) a e) na přiměřené zadostiučinění, potvrzeno, přičemž ve zbývající části, to je v odstavci IV. výroku, bylo výrokem II. napadeného rozhodnutí vrchního soudu rozhodnutí krajského soudu změněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud změnu nákladového výroku prvostupňového soudu odůvodnil tím, že prvostupňový soud dal vedlejším účastníkům meritorně zapravdu, neboť napadené usnesení valné hromady zrušil, jejich neúspěch byl jen částečný, neboť se vztahoval jen k právu na přiměřené zadostiučinění v penězích.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shledává rozhodnutí o nákladech řízení rozporné s právem na spravedlivý proces, protože byla porušena zásada zákazu svévole soudu při rozhodování spočívající v překročení diskreční pravomoci, spočívající v tom, že ve věci náhrady nákladů bylo rozhodnuto odvolacím soudem nesprávně, zákazu překvapivých rozhodnutí, neboť vrchní soud sice dospěl k názoru, že rozhodnutí prvostupňového soudu je věcně správné a jako takové ho potvrdil, nicméně změnil výrok o náhradě nákladů řízení. Z tohoto důvodu též stěžovatelka tvrdí, že byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle ní totiž v rozporu s ustálenou judikaturou v dané věci, když dle přesvědčení navrhovatele je v dané věci již ustálená přiléhavá judikatura, kterou odvolací soud při svém rozhodnutí nezohlednil.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však vrchní soud nedopustil.
7. Stěžovatelka věděla, že vedlejší účastníci napadají i nákladový výrok prvostupňového soudu, proto nelze rozhodování o něm považovat za překvapivé. Vrchní soud pak dostatečně osvětlil, proč rozhodl, jak rozhodl, přičemž vysvětlení o částečném vyhovění žalobě jako důvodu změny rozhodnutí o nákladech řízení nepůsobí svévolně. Případné stěžovatelkou naznačené rozpory s ustálenou judikaturou jsou otázkou interpretace podústavního práva, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
8. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na spravedlivý proces napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu