ECLI:CZ:US:2017:1.US.3869.15.1
sp. zn. I. ÚS 3869/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Pavla Rezka, zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3666/2015-70 ze dne 6. října 2015, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 161/2015-46 ze dne 5. června 2015 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 43 C 328/2014-31 ze dne 16. března 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníků řízení a Statutárního města Karlovy Vary jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Karlových Varech napadeným usnesením č. j. 43 C 328/2014-31, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení a pro překážku věci rozhodnuté zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke stavbám bez č.p/č.e. na stavebních parcelách č. X1, X2 a č. X3 v katastrálním území Karlovy Vary. Okresní soud shledal, že jeho předchozím rozsudkem č. j. 8 C 2/98-160 ze dne 21. 6. 2004 bylo vlastníkem nemovitostí určeno město Karlovy Vary. Stěžovatel sice v řízení tvrdil, že tento rozsudek je nicotný, neplatný a absolutně nevykonatelný pro vady výroku: předmětné nemovitosti se lišily v počtu i v identifikaci, s tím se však okresní soud neztotožnil. Tvrzené vady výroku nelze odstranit opravou zjevných vad v psaní a počtech, jak stěžovatel navrhl, a proto není třeba do té doby přerušit řízení. V rozsudku č. j. 8 C 2/98-160 soud rozhodl o stejných nemovitých věcech, jichž se stěžovatel opětovně domáhal, a ze stejných důvodů. Jde tedy o věc pravomocně rozhodnutou dne 21. června 2004, což platí bez ohledu na to, zda je původní rozsudek správný. Bylo tedy na místě zastavit řízení.
2. Krajský soud v Plzni rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že podmínky pro přerušení řízení nebyly dány a probíhající řízení o změně výroku rozsudku ze dne 21. června 2004 nemůže mít vliv na řízení o určení vlastnického práva. Překážka věci rozsouzené byla dána, neboť stěžovatel uplatnil stejný nárok vůči stejnému účastníku řízení. Projednání věci rozsouzené znovu by připadalo v úvahu jedině tehdy, pokud by vyšly najevo nové skutečnosti. Zde stěžovatel žádal pouze jiné právní posouzení věci.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu. Odklon krajského soudu od stěžovatelem citovaného rozhodnutí dovolacího soudu neshledal, neboť toto rozhodnutí se týkalo posouzení věci samé, nikoliv právních otázek rozhodných pro hodnocení překážky věci rozhodnuté. Právě ta byla pro posouzení významná. Její posouzení ze strany odvolacího soudu pak nejvyšší soud shledal na věc přiléhavým.
4. Proti uvedeným rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností s přesvědčením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 Listiny. Stěžovatel zrekapituloval, že nabyl vlastnické právo k nemovitostem v dražbě, případně vydržením, a tyto nemovitosti na základě rozhodnutí soudu ze dne 21. června 2004 připadly do vlastnictví města Karlovy Vary. Stěžovatel se domáhal změny výroku tohoto rozhodnutí a v roce 2014 podal novou žalobu o určení vlastnického práva, vyklizení nemovitosti a výmazu sporného zápisu. Podle stěžovatele obecné soudy nezohlednily novou skutečnost, kterou byl znalecký posudek z oboru geodesie a kartografie, který byl použit i u obdobného řízení s paní Matouškovou. Znalecký posudek mimo jiné uvádí skutečnost, že se u nemovitosti paní Matouškové nepodařilo dohledat listinu svědčící o vlastnickém právu Karlovým Varům. Podle stěžovatele se jedná o tak zásadní novou skutečnost, která by umožnila znovu projednat i věc již pravomocně rozsouzenou.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, spisem okresního soudu a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Ústavní soud již dříve uvedl, že odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle §237 občanského soudního řádu je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §237 občanského soudního řádu může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou (nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 a I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016).
7. V posuzované věci napadené usnesení Nejvyššího soudu těmto požadavkům plně vyhovuje. Nejvyšší soud se s právními otázkami vznesenými stěžovatelem ve vztahu k předchozí judikatuře přesvědčivě vypořádal. Stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která pojednává o věci samé, nikoliv o překážce věci rozsouzené. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud hodnocením věci samotné vůbec nezabýval, zjevně se při posouzení rozhodných právních otázek nemohl od tohoto rozhodnutí odchýlit. Není nijak excesivní závěr Nejvyššího soudu, že takto formulovaná otázka, která míjí rozhodovací důvody napadeného rozhodnutí, přípustnost dovolání založit nemohla.
8. Ve vztahu k argumentaci směřující proti posouzení překážky věci rozhodnuté ze strany okresního a krajského soudu lze stručně uvést, že závěry obecných soudů jsou srozumitelné, logické a plně odpovídají na námitky stěžovatele. Závěr, že v dané věci se jedná o věc pravomocně rozsouzenou, jelikož se řízení týká totožných účastníků a nemovitostí, obecné soudy řádně a přiléhavě vyložily. Případné rozdíly v identifikaci nemovitých věci nemají na hodnocení věci vliv: okresní soud jasně dovodil, že se věcně jedná o totožné nemovité věci, a vysvětlil i zdánlivý rozpor mezi počtem těchto nemovitých věci v původním a nynějším řízení. V původním řízení soud rozhodoval o čtyřech stavbách na třech stavebních parcelách č. X1, X2 a č. X3, což měl podle návrhu stěžovatel učinit i v nynější věci. Spor o to, zda tyto stavby měly či měly mít číslo popisné, taktéž nehraje roli - stěžovatel nijak neoponoval Nejvyššímu soudu, který upozornil, že sám stěžovatel stavby původně číslem popisným označoval.
9. Dovolával-li se stěžovatel znaleckého posudku jako nové skutečnosti, lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu: tato skutečnost může odůvodnit obnovu původního řízení, nikoliv vedení zcela nového řízení v totožné, již rozhodnuté věci. Námitka podobnosti s věcí J. Matouškové rovněž nemá význam pro překážku věci rozsouzené, jelikož tato skutečnost by byla významná pro rozhodnutí věci v původním řízení, které je však pravomocně skončeno.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu