ECLI:CZ:US:2017:1.US.3874.16.1
sp. zn. I. ÚS 3874/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Bajčana, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Laubova 8, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 21 Co 543/2015 - 172, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 33 Cdo 3348/2016-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
II.
2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 8. 2015, č. j. 12 C 51/2015-132, byl stěžovatel zavázán k úhradě částky ve výši 87 048,28 Kč s příslušenstvím a částky 49 978,44 Kč s příslušenstvím ve prospěch RWE Energie, s. r. o., se sídlem Limuzská 3135/12, Praha 10 (dále jen "vedlejší účastník") a k úhradě nákladů řízení. Vedlejší účastník se v řízení domáhal úhrady za plyn dodaný stěžovateli s tím, že množství dodaného plynu prokazoval částečně na základě měření plynoměrem, u kterého byla sice porušena plomba na číselníku, avšak dle vyjádření autorizovaného metrologického střediska neměla tato vada vliv na správnost měření protečeného množství plynu. Zbylé množství plynu bylo prokázáno nejdříve odhadem, který byl následně upraven na základě odečtu z již nového bezvadného plynoměru. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuhradil dlužnou částku za plyn na základě výzev vedlejšího účastníka, byl tento nucen obrátit se se svým nárokem na soud. Soud prvního stupně provedl dokazování vyúčtováními a záznamy o měření množství plynu a výměně plynoměru a také vyjádřením autorizovaného metrologického střediska, přičemž dospěl i přes námitky stěžovatele k závěru, že vedlejší účastník prokázal, že dodal stěžovateli tvrzené množství plynu a tento je tedy povinen uhradit jeho cenu na základě smlouvy o sdružených službách dodávky plynu č. 130060023476.
3. K odvolání stěžovatele věc opětovně posuzoval Krajský soud v Praze jako soud odvolací, který rozsudek nalézacího soudu potvrdil v plném rozsahu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, na něž také v podrobnostech odkázal, když pouze korigoval nedostatek v řízení před soudem prvního stupně spočívající ve skutečnosti, že tento soud opominul uvést důvody, proč neprovedl některé z navržených důkazů.
4. Dovolání podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu pro absenci obligatorních náležitostí, když soud uzavřel, že v dovolání není vymezeno, v čem spatřuje stěžovatel splnění předpokladů jeho přípustnosti. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, z dovolání není patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se má v dané věci jednat a také dovolání neobsahuje označení žádné rozporné judikatury Nejvyššího soudu.
5. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud při posuzování jeho dovolání porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, když dovolání nebylo projednáno, ačkoliv dle názoru stěžovatele v něm byla přípustnost dovolání řádně vymezena. Podle jeho názoru není podmínkou projednávání odkaz na konkrétní rozhodnutí, s nímž by mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Nejvyšší soud měl dle stěžovatele zkoumat dovolání s ohledem na jeho obsah a zjišťovat, zda odvolacím soudem prezentovaný právní názor je souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Vedle porušení práva na spravedlivý proces namítá stěžovatel i porušení zásady rovnosti v řízení, když i samotná právní úprava týkající se dodávání plynu je nevyvážena v neprospěch zákazníků - maloodběratelů plynu. Stěžovatel pak vytýká odvolacímu soudu, že věc posuzoval výlučně ve prospěch vedlejšího účastníka a navíc v rozporu s energetickým zákonem a prováděcími vyhláškami. Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze.
III.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 12 C 51/2015, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
7. Ústavní stížnost směřuje dle úvodního vyjádření proti usnesení Nejvyššího soudu a dle závěrečného návrhu rovněž proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Stěžovatel se vyjadřuje ke skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako vadně podané proto, že v něm neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu tak, že považuje své dovolání za podané řádně.
8. Dovolání je z hlediska řízení o ústavní stížnosti mimořádným opravným prostředkem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), na jehož vyčerpání je nutno trvat. Ústavní soud v dané věci uzavírá, že stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek řádně neuplatnil, což v důsledku znamená totéž, jako by byl podán opožděně nebo jako by nebyl podán vůbec. Ze strany Ústavního soudu nelze napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ničeho vytknout, naopak je nutno se ztotožnit s jeho názorem, že podané dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti, kladené na něj občanským soudním řádem. Byť stěžovatel v úvodu svého dovolání cituje část ustanovení §237 občanského soudního řádu, není v následujícím textu k přípustnosti dovolání uvedeno ničeho. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Obdobné závěry přijala judikatura i s ohledem na ostatní důvody přípustnosti dovolání. Současně platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 občanského soudního řádu považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo rozhodnutí ze dne 19. října 2015, sp. zn. 32 Cdo 2180/2015).
9. Ústavní soud sice v minulosti v obdobné situaci ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval, dělo se tak ovšem s ohledem k nové právní úpravě dovolání účinné od 1. 1. 2013, u níž bylo možno očekávat výkladové problémy. V době, kdy dovolání podal stěžovatel, však již existovala dostatečná judikatura Nejvyššího soudu týkající se ustanovení §237 a §241a občanského soudního řádu (jejíž část je citována výše), dle které se bylo možno při zpracování dovolání řídit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1402/16). Pokud však dovolání obligatorní náležitosti neobsahovalo, nelze je považovat za řádně vyčerpaný procesní prostředek ochrany práva. Na dovolání nelze pohlížet jako na řádně podané ani postupem vstřícnějším k právu na soudní ochranu, neboť z jeho textu není žádným způsobem možno dovodit, z jakých důvodů je považuje stěžovatel za přípustné (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15).
10. S ohledem na shora uvedené je nutno uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon dává k dispozici a jeho ústavní stížnost je tak v části směřující proti tomuto rozhodnutí nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je nutno konstatovat, že stěžovatel ve své stížnosti neuvádí žádné relevantní námitky, kterými by závěry dovolacího soudu zpochybňoval. Ústavní soud po prostudování dovolání dospěl k závěru, že toto skutečně neobsahuje náležitosti vyžadované občanským soudním řádem, jimiž se podrobněji zabývá v sub. 8. tohoto usnesení. Stěžovatel ve svém dovolání v podstatě namítá procesní vady rozhodnutí odvolacího soudu, opakuje námitky vznesené v průběhu řízení a vyjadřuje svůj nesouhlas s právním posouzením věci nižšími soudy, zejména v otázce, zda vedlejší účastník byl oprávněn požadovat platbu za dodaný plyn i v případě, že údaje pro fakturaci nebyly zjištěny, dle tvrzení stěžovatele, v souladu s předpisy upravujícími povinnosti vedlejšího účastníka v rámci obchodu s plynem. Současně konstatuje, že bylo povinností dovolacího soudu zkoumat, zda je odvolacím soudem prezentovaný právní názor souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu. S tímto názorem stěžovatele nelze ze strany Ústavního soudu souhlasit, naopak je nutno trvat na řádně podaném dovolání se všemi náležitostmi, jak je uvedeno shora, což stěžovatel svým dovoláním nenaplnil. Ústavní soud proto neshledal na straně Nejvyššího soudu žádné pochybení, natož pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance.
IV.
12. Ačkoliv byla ústavní stížnost shledána nepřípustnou, pokud směřovala proti rozhodnutí soudu odvolacího, lze k námitkám uplatněným vůči těmto rozhodnutím uvést obiter dictum následující. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné pochybení, které by mohlo zasahovat do ústavně zaručených práv stěžovatele. Naopak soudy se řádně zabývaly žalobou vedlejšího účastníka a skutkový stav, na jehož podkladě došlo k rozhodnutí, byl zjištěn řádně a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Naopak stěžovatelem prosazovaný způsob hodnocení důkazů skutečně hraničí s přepjatým formalismem, jak ostatně konstatuje i odvolací soud ve svém odůvodnění. Případné drobné pochybení soudu prvního stupně (jehož rozhodnutí však stěžovatel nenapadá) ohledně označení neprovedených důkazů a uvedení důvodu jejich neprovedení, zhojil ve svém rozhodnutí odvolací soud.
V.
13. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu