ECLI:CZ:US:2017:1.US.3899.16.1
sp. zn. I. ÚS 3899/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2016 č. j. 7 To 177/2016-97 a proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. března 2016 č.j. 13 T 145/2015-89, spojené s návrhem, aby "Ústavní soud přikázal Poslanecké sněmovně změnit zákon o Ústavním soudu tak, aby Ústavní soud měl možnost podávat kárné žaloby na soudce, kteří neznají zákony nebo záměrně nedodržují zákony této země", za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 4 odst 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4, čl. 90, čl. 94, čl. 95 a čl. 96 Ústavy domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, což doplnil požadavkem, aby "Ústavní soud přikázal Poslanecké sněmovně změnit zákon o Ústavním soudu tak, aby Ústavní soud měl možnost podávat kárné žaloby na soudce, kteří neznají zákony nebo záměrně nedodržují zákony této země", jelikož prý "Krajský soud v Brně svou neodbornou prací znemožnil stěžovateli právo na spravedlivý proces".
2. Stěžovatel byl pro řízení před Ústavním soudem řádně zastoupen advokátem (určeným Českou advokátní komorou k poskytnutí bezplatné právní pomoci), který však v úvodu ústavní stížnosti uvedl, že odůvodnění koncipoval ve znění výslovně vyžádaném stěžovatelem, který na jejím znění trval i přes advokátovo poučení.
3. Stěžovatel protestuje proti tomu, že usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 3. 2016 č.j. 13 T 145/2015-89 nebylo vyhověno jeho návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci týkající se jeho syna P. P., odsouzeného trestním příkazem tohoto soudu ze dne 7. 9. 2015 č.j. 13 T 145/2015-55 za spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem v trvání 12 měsíců. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2016 č.j. 7 To 177/2016-97 zamítnuta. Oba soudy podrobně odůvodnily své závěry, proč neshledaly podmínky pro povolení obnovy řízení; stěžovatel nepředložil žádné zásadní důkazy nebo skutečnosti, soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o trestu.
4. Stěžovatel následně v dané věci podal dne 4. 6. 2016 podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, o kterém bylo rozhodnuto tak, že po přezkoumání spisového materiálu neshledal ministr spravedlnosti důvody k jejímu podání. To bylo stěžovateli sděleno přípisem Ministerstva spravedlnosti, Odboru justičního dohledu ze dne 30. 9. 2016 pod č.j. MSP-503/2016-OJD-SPZ/5.
5. Poté, dne 23. 11. 2016, podal stěžovatel předmětnou ústavní stížnost, která Ústavnímu soudu došla dne 24. 11. 2016.
6. Ústavní soud se nejdříve musí zabývat tím, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené na ústavní stížnost. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, považuje stěžovatel podnět ke stížnosti pro porušení zákona, u kterého Ministerstvo spravedlnosti neshledalo důvody k jejímu podání, což mu sdělilo přípisem ze dne 30. 9. 2016, který mu byl, jak stěžovatel sám uvádí, doručen dne 4. 10. 2016.
7. Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře již několikrát vyslovil, že za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně práva, nelze považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, neboť samotná stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz. např. již usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 11). Za poslední prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze takový, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí dalšího orgánu. Stěžovatel tak musí využít prostředky, které zákon přiznává pouze jemu a nikoliv jinému subjektu. Klasickým příkladem je právě stížnost pro porušení zákona, kde je stěžovatel oprávněn uplatnit pouze podnět k jejímu podání, nikoliv podat stížnost samu.
8. Posledním prostředkem na ochranu práva stěžovatele tak byla v daném případě jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 3. 2016 č.j. 13 T 145/2015-89, o které rozhodl zamítavě Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 4. 2016 č.j. 7 To 177/2016-97. Ústavní stížnost, podaná proti citovaným usnesením obecných soudů až dne 23. 11. 2016, je tedy zjevně podána po lhůtě, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
9. Pro úplnost nutno také konstatovat, že v části, ve které stěžovatel požaduje, aby "Ústavní soud přikázal Poslanecké sněmovně změnit zákon o Ústavním soudu tak, aby Ústavní soud měl možnost podávat kárné žaloby na soudce, kteří neznají zákony nebo záměrně nedodržují zákony této země", se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje.
10. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) a podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2017
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj