ECLI:CZ:US:2017:1.US.3953.16.1
sp. zn. I. ÚS 3953/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Marie Schaffarzové, zastoupené JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2016 č. j. 30 Cdo 2082/2016-91, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. prosince 2015 č. j. 8 Co 2355/2015-75 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 9. října 2015 č. j. 12 C 53/2015-69, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. listopadu 2016, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Písku usnesením ze dne 9. října 2015 č. j. 12 C 53/2015-69 zastavil řízení o žalobě, kterou stěžovatelka dne 10. února 2015 podala proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice řízení") pro zaplacení částky 76 261 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tvrzená škoda měla být stěžovatelce způsobena rozsudky soudů ve věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 209 C 19/2011. Své rozhodnutí odůvodnil okresní soud zjištěním, že stěžovatelka neprokázala uplatnění tvrzeného nároku na náhradu škody u příslušného úřadu ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
3. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, usnesením ze dne 17. prosince 2015 č. j. 8 Co 2355/2015-75 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2014, odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soud prvního stupně nedostatečně splnil svoji poučovací povinnost, když ohledně uplatněného nároku na náhradu škody u příslušného úřadu vznesl na ni pouze dotaz, zda k takovému uplatnění došlo. Stěžovatelce se tak podle jejího názoru nedostalo poučení o tom, že v souladu s ustanovením §14 zákona č. 82/1998 Sb. je uplatnění nároku na náhradu škody obligatorní podmínkou pro následné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí obecných soudů vybočila z ústavních limitů, neboť svévolně a iracionálně vybočila z množiny možných významů ustanovení procesní právní úpravy a narušila tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů této normy. Podle tvrzení stěžovatelky výsledek předmětného soudního procesu jí nezajistil ochranu jejího subjektivního práva a bylo porušené její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, které je zaručeno v Listině a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že potvrdil ústavně nekonformní výklad odvolacího soudu a nesprávně posoudil právní stránku věci, čímž měl rovněž porušit její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka předkládá vlastní představy, jak by měly soudy rozhodovat. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela správně konstatoval, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je podmínkou pro uplatnění tohoto nároku u soudu, přičemž splnění této podmínky je v řízení povinen prokázat žalobce.
9. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že pokud stěžovatelka uplatnění nároku u příslušného úřadu nedoložila ani v rámci odvolacího řízení, ani nesdělila, co ji v doložení této skutečnosti ve stanovené lhůtě brání, ačkoliv nejpozději z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně byla poučena o relevantní právní úpravě a z ní vyplývajícího důsledku neuplatnění nároku u příslušného úřadu, nelze uzavřít, že by soudy svým postupem jí znemožnily domoci se tvrzeného spravedlivého zadostiučinění.
10. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
11. Ústavní soud v projednávané věci nezjistil mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu