ECLI:CZ:US:2017:1.US.3973.16.1
sp. zn. I. ÚS 3973/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1051/2, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1158/2016-20 ze dne 21. 9. 2016, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 32/2016 ze dne 17. 3. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 52 T 122/2015 ze dne 30. 11. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že společně s již odsouzenou osobou, po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu získat finanční částku určenou jako mzdu pro blíže uvedeného zaměstnance obchodní společnosti redtoo s. r. o. upravili a vytvořili fiktivní emailovou komunikaci tak, aby z ní vyplývalo, že tento zaměstnanec žádá zaslat mzdu na jiné číslo účtu, přičemž majitelkou tohoto bankovního účtu byla přítelkyně odsouzeného spolupachatele. Bližší způsob realizace trestného jednání stěžovatele je konkretizován ve výroku o vině daného rozsudku. Za uvedený přečin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením tak, že je podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že dotazem na soudy obou stupňů a náhledem do systému ISAS bylo zjištěno, že jeho odvolání proti napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 došlo Městskému soudu v Praze dne 19. 1. 2016, avšak ke zpracování do zápisového oddělení a zapsání do systému došlo až dne 20. 1. 2016, tedy zcela v rozporu s ustanovením §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích následující den, a nikoliv v den, kdy věc soudu došla. Tím dle stěžovatele bez pochyb došlo k přidělení věci jinému, než zákonnému soudci. Obdobné pochybení stěžovatel spatřuje i v případě obvodního soudu. Soudům dále vytkl, že svá rozhodnutí o vině stěžovatele založily na obecných konstatováních, přičemž z nich není zřejmé, z jakých konkrétních důkazů soud vinu dovodil. Důkazy, na které soudy odkazují, jsou dle mínění stěžovatele nepřímé, jež nepochybně netvoří ucelený uzavřený okruh, který judikatura požaduje. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále je vhodné připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů či hodnocení znaleckých posudků. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Pokud jde o výhrady stěžovatele ohledně údajného porušení práva na zákonného soudce, dlužno poznamenat, že ve vztahu k obsazení soudu prvního stupně jde o námitku nepřípustnou, neboť stěžovatel nedokládá, že by ji uplatnil již v odvolacím řízení, a ani netvrdí, že by se snad s takto předestřenou procesní námitkou odvolací soud opomněl vypořádat. Ve vztahu k rozhodování městského soudu se k ní vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že do přidělování konkrétních věcí se promítá vícero skutečností než jen datum a hodina, kdy věc napadla soudu, jako je typicky specializace a obsazení jednotlivých senátů. K tomu je třeba podotknout, že požadavek zákona o soudech a soudcích, aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží, nelze chápat jako kategorický požadavek na určení konkrétní osoby soudce, jemuž má být věc přidělena, ještě v ten samý den. Dané zákonné ustanovení totiž míří na to, aby v den dojití věci soudu bylo zřejmé, dle jakého mechanismu bude věc přidělena určitému soudnímu oddělení, nikoli kdy fakticky dojde k zápisu v elektronickém systému. Tento závěr ostatně ani není v rozporu s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011, jehož se stěžovatel nyní dovolává, ba dokonce nasvědčuje spíše opaku, neboť i ve věci jím řešené došlo k tomu, že soudu došlé odvolání bylo předáno ke zpracování zápisovému oddělení až následující den, kdy bylo zaevidováno do rejstříku Co, což ovšem nebylo pochybení, pro které Ústavní soud tehdy napadená soudní rozhodnutí zrušil; důvodem ke kasaci daných rozhodnutí byla absence výslovného označení metod rozdělování nápadu v rozvrhu práce, resp. nezbytnost popisu algoritmu, jež je východiskem programů pro výpočetní techniku a jejího využití při přidělování věcí. Stěžovatel ovšem netvrdí, že by rozvrh práce byl v tomto ohledu vadný, resp. se jím v tomto ohledu vůbec nezabývá. Nelze tak jeho výtkám přisvědčit.
Co se týče druhého okruhu námitek stěžovatele stran vlastního dokazování a rozhodnutí soudů o jeho vině, Ústavní soud dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy poskytl dostatečný podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině i trestu stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádný důvod, ze kterého by bylo možné usuzovat na chybný průběh dokazování nebo důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Ústavní soud v této spojitosti konstatuje, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, které skutečnosti byly zjištěny, a jak soud prvního stupně při jejich zjišťování postupoval i jak je interpretoval odvolací soud. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, přitom není možné spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel vyvrací vývody soudů o jeho vině ve zcela obecné rovině, kupř. konstatováním, že nevěrohodnost klíčové výpovědi již odsouzeného spolupachatele "jednoznačně vyplývá ze spisového materiálu". Přehlédnout pak nelze ani samotnou výpověď stěžovatele, z níž plyne osobní účast stěžovatele na celé věci, což dokládají i další svědecké výpovědi (str. 2 - 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Zvláště odvolací soud tak patřičně odůvodnil, proč stíhaný skutek není vykonstruován jinou osobou s cílem svést vinu právě na stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že napadenými rozhodnutími trestních soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces či jiné jeho ústavně zaručené právo. Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu