ECLI:CZ:US:2017:1.US.4042.16.1
sp. zn. I. ÚS 4042/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Marcely Hříbalové a 2) Magdaleny Svobodové, obě zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 12 C 198/2015-178 ze dne 17. 5. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 384/2016-214 ze dne 6. 10. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, brojily stěžovatelky proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 12 C 198/2015-178 ze dne 17. 5. 2016 Okresní soud v Mělníku (dále též "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatelek, jejímž prostřednictvím se domáhaly, aby soud určil povinnost žalované - obci Kly uhradit každé ze stěžovatelek částku 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Soud prvního stupně v návaznosti na to uložil stěžovatelkám zaplatit žalované náklady řízení ve výši 28 600 Kč (výrok II.).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 384/2016-214 ze dne 6. 10. 2016 rozhodnutí nalézacího soudu změnil ve výroku II., a to tak, že přiznal žalované náklady řízení ve výši 18 392 Kč, jinak jej ve věci samé jako správné potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Předmětem sporu v projednávané věci byl požadavek stěžovatelek na vydání žalované částky jakožto bezdůvodného obohacení. Jednalo se o příspěvek na pořízení změny územního plánu obce Kly, který stěžovatelky uhradily na základě smlouvy o sdružení finančních prostředků ze dne 23. 7. 2007. Stěžovatelky takto dle svých slov postupovaly v dobré víře, že pouze přispívají jistou částí na náklady spojené se zpracováním změny územního plánu obce a že se na těchto nákladech budou podílet všichni ti, v jejichž prospěch a na jejichž žádost byla změna územního plánu pořizována, tedy zejména obec Kly, jejíchž pozemků se změna rovněž dotkla. Z výsledku auditu, vypracovaného finančním výborem obce a zveřejněného v září 2014, se nicméně dověděly, že obec Kly se na realizaci změny územního plánu finančně nijak nepodílela, ba dokonce na příspěvcích od občanů inkasovala více, než činily náklady na vypracování této změny. Stěžovatelky se cítily být poškozeny rovněž tím, že jim v rozporu s přijatými usneseními zastupitelstva obce Kly byla nesprávně určena výše příspěvku, který měl dosahovat toliko částky 10 000 Kč u každé z nich.
Obecné soudy žalobě stěžovatelek nevyhověly, jelikož shledaly jako oprávněnou námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná. Neshodly se pouze ohledně počátku běhu objektivní tříleté promlčecí doby. Zatímco podle soudu prvního stupně začala promlčecí doba běžet nejpozději ode dne, kdy stěžovatelky uhradily předmětný příspěvek, odvolací soud její počátek spojoval až se dnem nabytí účinnosti změny územního plánu obce Kly, tj. s datem 13. 5. 2008. Žalobu přitom stěžovatelky podaly k soudu až dne 22. 9. 2015. Obecné soudy se současně zabývaly i tím, zda námitka promlčení neodporuje dobrým mravům. K takovému závěru ovšem nedospěly. Odvolací soud se v dané souvislosti plně ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, který konstatoval, že stěžovatelky z jednání zastupitelstva, konaných v letech 2006 a 2007, i dle obsahu smlouvy musely vědět, že změna územního plánu obce Kly bude realizována z příspěvků jejích občanů. Stěžovatelky měly dostatečný čas k tomu, aby zvážily, zda požádají o změnu územního plánu, rovněž tak smlouvu o sdružení finančních prostředků mohly konzultovat s odborníkem, pokud měly pochybnosti o jejím obsahu, a to před tím, než přistoupily k podpisu takové smlouvy. Bez povšimnutí neponechal nalézací soud ani tu skutečnost, že pozemky stěžovatelek se schválenou změnou územního plánu zhodnotily několikanásobně, jak vyplynulo z provedených znaleckých posudků.
S rozhodnutími obecných soudů stěžovatelky nesouhlasily, což daly najevo v ústavní stížnosti. V ní obecným soudům vytýkaly, že nesprávným právním posouzením otázky počátku běhu promlčecí lhůty a otázky "mravnosti" námitky promlčení je zbavily možnosti uplatnit jejich nárok před soudem, čímž zasáhly do jejich ústavně zaručených práv. Stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že nemůže požívat právní ochrany jednání žalované obce, která nejprve po dlouhou dobu nebyla schopna, resp. nechtěla sdělit jim přesné údaje týkající se nákladů na pořízení změny územního plánu, načež poté, co tyto údaje v září 2014 veřejně sdělila a umožnila tak stěžovatelkám podat žalobu, vznesla námitku promlčení žalovaného nároku. Podle mínění stěžovatelek mělo být jednání žalované obce, vzhledem k popsaným okolnostem, hodnoceno jako úmyslné. Kromě toho stěžovatelky upozornily, že žalovaná, která je územně samosprávným celkem, zjevně v daném případě nedodržovala zásady dobré správy.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelek i obsah napadených soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Úvodem Ústavní soud konstatuje, že již samotné argumenty návrhu, jimiž stěžovatelky podložily svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usilují o přehodnocení věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Projednávaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatelky předkládají svoje vlastní názorové konstrukce, a - nepřípadně - předpokládají, že na jejich základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
V nastalé situaci pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit pouze na sdělení, že v rozhodovací činnosti obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatelek řádně zabývaly a své závěry vedoucí k zamítnutí jejich žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily. Pakliže stěžovatelky kritizují způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s námitkou promlčení vznesenou žalovanou, zejména z hlediska naplnění podmínek pro aplikaci dobrých mravů, nutno podotknout, že posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům zásadně přísluší obecným soudům, kterým je zde s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" navíc dán určitý prostor na jeho interpretaci. Ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným, a zda netrpí prvky svévole. Ústavnímu soudu proto přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 151/08 ze dne 11. 9. 2008, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Pochybení tohoto charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, Ústavní soud v souzené věci ovšem nezjistil. Obecné soudy náležitým způsobem vysvětlily, z jakého důvodu nemohly přisvědčit tvrzení stěžovatelek o zneužití práva ze strany žalované spočívající v uplatnění námitky promlčení. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Přijatým závěrům obecných soudů nelze tudíž z hlediska ústavnosti nic vytknout. Skutečnost, že stěžovatelky zastávají v dané věci jiný právní názor, ke kasaci napadených rozsudků nepostačuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze totiž vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany.
Namítají-li stěžovatelky, že jednání žalované obce mělo být hodnoceno jako úmyslné, jedná se o tvrzení, jež je zjevně motivováno snahou o prosazení aplikace ustanovení zákona o desetileté objektivní promlčecí době na jejich případ. Z napadených rozhodnutí ani z textu ústavní stížnosti ovšem nevyplývá, že by stěžovatelky uplatnily tuto námitku již v řízení před obecnými soudy. Neumožnily jim tak se touto námitkou zabývat a pro Ústavní soud je již tato námitka nepřípustná.
Vzhledem k výše uvedenému nelze tedy konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelkám ústavním pořádkem, a proto Ústavní soud jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu