ECLI:CZ:US:2017:1.US.4109.16.1
sp. zn. I. ÚS 4109/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti S. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph. D., advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1232/2016-26 ze dne 29. 9. 2016, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 220/2016-194 ze dne 26. 5. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 6 T 28/2016-170 ze dne 31. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 7, 10, 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v době nejméně od 4. 5. 2013 do 11. 1. 2016 neoprávněně bránil svému bratrovi jako oprávněnému majiteli poloviny vlastnického podílu k blíže specifikovanému pozemku v obci Kácov, jehož součástí je i obytný dům, jakož i k dalšímu v rozsudku okresního soudu určenému pozemku, jehož součástí jsou vedlejší stavby jako kolny a dílna, v jejich užívání tím, že vyměnil zámek na vstupních vratech na pozemku, vrata opatřil řetězem a vyměnil zámky na vstupních dveřích do domu a na vedlejších stavbách, přičemž odmítal svého bratra na pozemek i do dalších nemovitostí vpustit. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §208 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle 82 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. f) téhož předpisu byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva poškozeného a umožnit mu vstup a užívání předmětných nemovitostí, a to v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy nepostupovaly v souladu se základním principem trestního práva, a sice zásadou subsidiarity trestní represe, na základě čehož mělo dle jeho názoru dojít již v přípravném řízení k zastavení trestního stíhání. Dále má stěžovatel za to, že postupem soudů, zejména pak soudu nalézacího a odvolacího, bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť soudy jeho důkazní návrhy odmítly jako nadbytečné, aniž by byly řádně zdůvodnily, proč tak učinily. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále je vhodné připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky s argumentací soudů, skrze níž soudy vypořádaly identické námitky stěžovatele. Nelze však dospět k jinému závěru, než že přitom nevybočily z kautel spravedlivého procesu. To se týká především prvně uvedeného okruhu stěžovatelových výhrad stran kriminalizace jeho počínání. Touto otázkou se podrobně zabývaly soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího, který se k dané problematice vyjádřil zejména obšírně (viz str. 7 - 10 napadeného usnesení) a přiléhavě vyzdvihl podstatné důvody, které vedly k tomu, že na jednání stěžovatele bylo (nakonec) reagováno prostředky trestního práva. Ty spočívají především v nezanedbatelně dlouhé době chování stěžovatele a soustavnosti (intenzitě), s níž měl dle skutkových zjištění soudů bránit svému bratrovi v užívání dotčených nemovitostí. Nejde tedy o situaci, kdy by trestní soudy, řečeno slovy stěžovatele, "suplovaly soud občanskoprávní".
Co se týče druhého okruhu námitek stěžovatele stran jím tvrzených nedostatků v dokazování, dospěl Ústavní soud k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy poskytl dostatečný podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině i trestu stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádný důvod, ze kterého by bylo možné usuzovat na chybný průběh dokazování nebo důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Ústavní soud v této spojitosti konstatuje, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, které skutečnosti byly zjištěny, a jak soud prvního stupně při jejich zjišťování postupoval i jak je interpretoval odvolací soud. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, přitom není možné spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. S námitkami údajných opomenutých důkazů se již dostatečně podrobně vypořádal odvolací soud (viz str. 3 jeho usnesení). Též otázce údajné materiální nevykonatelnosti výroku v části, v níž byly stěžovateli uloženy dílčí povinnosti, věnoval dovolací soud nadstandardní pozornost (str. 10 - 11) a v jeho výkladu Ústavní soud libovůli nespatřuje.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu