ECLI:CZ:US:2017:1.US.4117.16.1
sp. zn. I. ÚS 4117/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti T. S., zastoupeného Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 890/7, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. října 2014 č. j. 2 T 156/2014-166, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. února 2015 č. j. 14 To 2/2015-201, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015 č. j. 6 Tdo 774/2015-14, usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. července 2016 č. j. 2 T 156/2014-292 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. září 2016 č. j. 14 To 312/2016-303, za účasti Okresního soudu v Chrudimi, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. prosince 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. V řízení vedeném Okresním soudem v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 156/2014, byl stěžovatel rozsudkem ze dne 29. října 2014 č. j. 2 T 156/2014-166 uznán vinným v jednočinném souběhu přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. února 2015 č. j. 14 To 2/2015-201 napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli za přečin výtržnictví a přečin ublížení na zdraví uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let.
4. Prostřednictvím svého obhájce podal proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. června 2015 č. j. 6 Tdo 774/2015-15 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
5. Stěžovatel poté podal dne 21. června 2016 návrh na obnovu řízení vedeného v jeho trestní věci pod sp. zn. 2 T 156/2014. Okresní soud v Chrudimi usnesením ze dne 25. července 2016 č. j. 2 T 156/2014-292 návrh stěžovatele zamítl.
6. Proti usnesení soudu prvního stupně stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 29. září 2016 č. j. 14 To 312/2016-303 zamítl.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nadále trvá na své nevině a namítal, že soud prvního stupně nepovolil provedení revizního znaleckého posudku, čímž nastolil stav důkazní nouze, na jejímž základě došlo k nesprávnému rozhodnutí a k porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Podle přesvědčení stěžovatele nebylo v řízení prokázáno, že by zranění poškozené způsobil a závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nemají oporu v provedeném dokazování ani v odůvodnění rozhodnutí. Proto se stěžovatel pokusil o obnovu trestního řízení. Podařilo se mu opatřit důkaz přímo související se skutkovým dějem, a to když na inzerát se přihlásil svědek Slavík, který byl na místě v době spáchání trestného činu. Současně stěžovatel navrhl výpověď dalších tří svědků. Stěžovatel má za to, že Okresní soud v Chrudimi v odůvodnění svého rozsudku v podstatě pouze odkázal na subjektivně hodnocenou nepřesvědčivost výpovědi svědka Slavíka, přičemž nevzal v úvahu délku doby, které uběhla od předmětného incidentu, když rozhodné skutečnosti byly tímto svědkem uvedeny zcela určitě a bez důvodných pochybností o jejich přesnosti.
8. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
9. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud stěžovatel napadá rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. října 2014 č. j. 2 T 156/2014-166, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. února 2015 č. j. 14 To 2/2015-201 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015 č. j. 6 Tdo 774/2015-14, je zcela evidentní, že ve vztahu k těmto napadeným rozhodnutím je za situace, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 13. srpna 2015, ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené pro jejich podání zákonem o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud vzal dále v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem v části ústavní stížnosti, v níž napadl rozhodnutí vydaná v souvislosti s jeho návrhem na povolení obnovy řízení, přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 a usnesení ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
12. V řízení o obnově řízení úkolem ústavního soudnictví tak není hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody na povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Za nové důkazy přitom nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) a usnesení ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12].
13. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
14. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v posuzované věci naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny. Z odůvodnění napadených rozhodnutí těchto soudů je zřejmé, že se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a provedly dostatečně rozsáhlé dokazování k tomu, aby zjistily, zda jsou naplněny podmínky na povolení obnovy řízení. Okresní soud v Chomutově přezkoumal návrh stěžovatele, seznámil se s nově navrženými důkazy a dospěl k závěru, že návrh na povolení obnovy řízení důvodný není. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud podrobně rozebral jednotlivé návrhy stěžovatele, které uplatnil v podaném návrhu a vysvětlil, z jakého důvodu je nepovažuje za relevantní v tom smyslu, aby na jejich základě mohl povolit obnovu původního trestního řízení. Současně rozhodně vyloučil tvrzený motiv msty ze strany poškozené Ing. Kozákové, přičemž tato poškozená nevypovídala v přípravném řízení ani před soudem z důvodu ztráty paměti při utrpěném zranění. Také nepodala ani trestní oznámení, když trestní stíhání bylo zahájeno na základě oznámení jednoho z přítomných barmanů, který přivolal hlídku Policie České republiky. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích se pak ztotožnil se závěry učiněnými okresním soudem ohledně navržených výpovědí svědků a podotkl, že snaha stěžovatele eliminovat věrohodnost výpovědi svědkyně Závodné její opilostí není na místě, neboť s ohledem na obsah alkoholu v krvi (0,93 promile) rozhodně nejde o stav, kdy by svědkyně nebyla schopna vnímat, co se kolem ní děje a děj věrohodně popsat. Závěrem krajský soud konstatoval, že provedené důkazy před okresním soudem nejsou takového charakteru, aby na jejich podkladě, v kontextu s již dosud provedenými důkazy, byly schopny přivodit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele či o použité právní kvalifikaci. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených usnesení za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
15. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu