ECLI:CZ:US:2017:1.US.4120.16.1
sp. zn. I. ÚS 4120/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Voršilky, bez zastoupení, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 2015, č. j. 12 C 144/2014-94, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, č. j. 19 Co 159/2016-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kde se stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
II.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 2015, č. j. 12 C 144/2014-94, bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 8 742,- Kč, v němž se žalobkyně Viktoriia Bychkova, zastoupená stěžovatelem domáhala původně na společnosti PROSPEKTA MODA CZ, a. s., na jejíž místo následně vstoupila společnost LITERIX GROUP s. r. o., Pařížská 131/28, Praha 1 (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky odpovídající nároku na vrácení DPH ze zboží zakoupeného v provozovně vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně vyzval stěžovatele k předložení plné moci pro zastoupení žalobkyně v řízení s úředně ověřeným podpisem, neboť pojal na základě námitky vedlejšího účastníka a vzhledem ke skutečnostem známým z jeho úřední činnosti pochybnost, zda žalobkyně stěžovateli udělila plnou moc k zastupování ve věci. Stěžovatel takovou plnou moc soudu nepředložil, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že je oprávněným zástupcem žalobkyně pro řízení, žaloba tak byla podána osobou neoprávněnou, což je nedostatek podmínky řízení, pro který nelze v řízení pokračovat. Soud prvního stupně tak řízení zastavil podle ustanovení §104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Náklady řízení ve výši 7 804,50 Kč byly uloženy stěžovateli, neboť ten dle názoru soudu zavinil zastavení řízení.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací, který napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a zavázal stěžovatele k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 2 178,- Kč. Odvolací soud konstatoval, že požadavek na předložení plné moci s ověřeným podpisem v daném případě nebyl nepřiměřený. Vzhledem k tomu, že plná moc v požadované formě předložena nebyla, bylo rozhodnuto v souladu s konstantní judikaturou tak, že se jedná o nedostatek podmínky řízení dle ustanovení §104 odst. 2 občanského soudního řádu, který lze odstranit. Pokud však tento nedostatek není odstraněn, soud řízení zastaví. K otázce uložení nákladů řízení stěžovateli se vyjádřil odvolací soud tak, že i dle jeho názoru to byl stěžovatel, kdo zavinil zastavení řízení tím, že požadovanou plnou moc nepředložil, proto je povinen hradit náklady řízení.
III.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo zaručené ústavním pořádkem, konkrétně zásada, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je dle svého tvrzení advokátem, který zastupuje zahraniční fyzické osoby ve věci vrácení částky odpovídající DPH, kdy k uplatnění nároku soudní cestou jej zmocňuje společnost VP Tax Free s.r.o. Jedná se o tzv. zprostředkované zastoupení, které je platné a v souladu s judikaturou, např. viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 33 Cdo 3334/2016-80.
5. V řízení před soudem prvního stupně bylo nejdříve rozhodnuto platebním rozkazem, kdy v tomto okamžiku soud očividně považoval zastoupení žalobce za řádné. Následně soud spolu s předvoláním k jednání vyzval stěžovatele, aby předložil plnou moc s ověřeným podpisem. Poté, co taková plná moc předložena nebyla, rozhodl, jak je uvedeno shora, jeho rozsudek byl potvrzen i odvolacím soudem. Stěžovatel namítá, že o povinnosti předložit plnou moc s ověřením dle ustanovení §28 odst. 4 občanského soudního řádu nebylo předsedou senátu nikdy rozhodnuto, navíc i pokud by tak bylo rozhodnuto a plná moc nebyla ve lhůtě doložena, měl soud v řízení pokračovat přímo s žalobcem, a nikoliv řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení. Stěžovatel vyjadřuje tezi, že zástupce přestává být zmocněn až okamžikem právní moci usnesení o povinnosti předložit plnou moc s ověřeným podpisem, přičemž dosavadní úkony zástupce jsou platné.
6. Stěžovatel současně namítá, že požadavek na předložení plné moci s ověřeným podpisem je nepřiměřený, když u zahraničních osob často náklady na vyhotovení ověřené plné moci a její zaslání do České republiky přesahují předmět řízení. Z předložené plné moci a kroků žalobce před jejím udělením dle stěžovatele jasně vyplývá vůle žalobce domáhat se zaplacení částky odpovídající DPH. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak dle názoru stěžovatele vnitřně rozporuplné a nepřezkoumatelné, když plná moc byla předložena v ověřené kopii, soud konstatuje, že ověřená kopie je dostačující a následně sděluje, že předložená plná moc dostačující nebyla. Je rovněž namítáno, že stěžovatel nemůže být zavázán k úhradě nákladů řízení, když není jeho účastníkem a naopak byl k zastupování žalobcem řádně zmocněn. Má se jednat o postup, pro který není opora v zákoně.
7. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo dále dle tvrzení stěžovatele vydáno v rozporu s legitimním očekáváním zahraniční fyzické osoby (žalobce) a stěžovatele, když v obdobných případech bylo zastoupení považováno za řádné a žalobě bylo vyhověno. Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
IV.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a vzhledem k tomu, že stěžovatelem je advokát, není zastoupení nutné (viz. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud je dále dle ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Velmi zdrženlivě se Ústavní soud staví k problematice nákladů řízení a ke zrušení nákladových výroků se uchyluje toliko v případě extrémního vybočení ze zákonem stanovených limitů, jež vykazuje známky svévole. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
11. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz tezi "přepjatého formalismu"). V případě napadených rozhodnutí ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud pochybení takového charakteru neshledal.
12. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Stěžovatel v dané věci brojí proti rozhodnutím v otázce nákladů řízení, které v konečném součtu činí částku ve výši 9 982,50 Kč, přičemž předmět řízení činil částku ve výši 8 742,- Kč, v obou případech se tak jedná o částky bagatelní. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti v dané věci tak plyne už ze samotné skutečnosti, že s ohledem na předmět sporu nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
V.
13. Jelikož však z okolností případu vyplývá, že ačkoliv se v daném případě jedná o bagatelní spor, je stěžovatel zástupcem různých žalobců v mnoha podobných řízeních, považuje Ústavní soud za účelné doplnit svůj závěr o zjevné neopodstatněnosti z důvodu bagatelnosti sporu obiter dictum o následující úvahy.
14. V dané věci stěžovatel napadá rozhodnutí soudu, kterým bylo zastaveno řízení z důvodu nedoložení plné moci opatřené ověřeným podpisem žalobce a kterým bylo dále rozhodnuto o nákladech řízení, když náklady řízení byly uloženy k úhradě stěžovateli, jakožto právnímu zástupci žalobce. Napadáno je i rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Ústavní soud, ač není povolán k výkladu jednoduchého práva, jak je uvedeno shora, v dané situaci považuje postup obecných soudů za ústavně konformní.
15. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity. Jestliže soud prvního stupně dospěl v průběhu řízení k názoru, že je třeba doložit plnou moc s ověřeným podpisem, když tento svůj názor podepřel skutečností známou mu z úřední činnosti, nelze takovému postupu z pohledu Ústavního soudu ničeho vytknout, jestliže se soud současně pokusil výzvou tuto vadu plné moci odstranit. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že rozhodovací diskrece předsedy senátu, vyjádřená v §28 odst. 4. o. s. ř. má své limity (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4986/2015). Toto oprávnění předsedy senátu slouží zejména k ochraně "údajně" zastoupeného před jednáním zástupce, který by takto zastoupenému subjektu mohl způsobit újmu. Proto v případě, kdy má předseda senátu pochybnosti o pravosti plné moci, respektive o oprávnění zástupce vystupovat jménem zastoupeného, je oprávněn vyzvat k předložení plné moci s úředně ověřenými podpisy (srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 112 s.). Ze shora uvedeného plyne, že není ani relevantní námitka stěžovatele, že požadovat plnou moc s ověřeným podpisem od zahraniční osoby v případě, kdy se jedná o bagatelní částku, je nepřiměřené. Skutečnost, zda soud bude požadovat ověření podpisu na plné moci, závisí pouze na jeho uvážení, k jehož hodnocení není Ústavní soud povolán. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně navíc plyne, že požadavek ověření podpisu vyplynul z pochybnosti o oprávnění zástupce vystupovat jménem zastoupeného (na základě námitky vedlejšího účastníka a na základě skutečností zjištěných z úřední činnosti), nejednalo se tedy zjevně o libovůli soudu.
16. Pokud pak plná moc s ověřeným podpisem ve stanovené lhůtě předložena nebyla, nastal tzv. nedostatek podmínky řízení (kterou se však soud pokusil v souladu s ustanovením §104 odst. 2 občanského soudního řádu odstranit), pro který nebylo možno v řízení pokračovat. Nutno zdůraznit i skutečnost, že z vyjádření stěžovatele plyne, že se ani nepokusil požadovanou plnou moc s ověřeným podpisem od žalobce získat.
17. K námitce, že k úhradě nákladů řízení nelze zavázat právního zástupce žalobce, lze pouze odkázat na platnou judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou jsou napadená rozhodnutí v souladu, ačkoliv v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je v dané souvislosti odkázáno na ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu, namísto ustanovení §147 odst. 1 téhož zákona. Z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 733/2001, se podává, že je-li podání (v daném případě se jednalo o dovolání) podepsáno pouze zástupcem účastníka na základě plné moci, který ani přes opatření soudu dle §104 odst. 2, věty první, o. s. ř., vůči němu učiněné, toto zastoupení nedoložil, Nejvyšší soud dovolací řízení dle §104 odst. 2, věty třetí, o. s. ř., zastaví. Obdobně to platí i pro jiný návrh na zahájení řízení. Jestliže soud z uvedeného důvodu řízení zastaví, je osobou, která z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, zástupce účastníka, jemuž lze ve smyslu §147 odst. 1 o. s. ř. uložit, aby hradil náklady řízení, jež by bez jeho zavinění nevznikly.
18. Případná není ani námitka rozporu s legitimním očekáváním, kde stěžovatel odkazuje na řízení v obdobné věci, kde byla totožná plná moc akceptována bez ověřeného podpisu. Stěžejní zde byla obava soudu, že právní zástupce není oprávněn žalobce zastupovat. Navíc soud prvního stupně postupoval na základě zkušenosti z obdobného řízení, v němž stěžovatel zastupoval jiného žalobce (zahraniční fyzickou osobu) a v němž tento žalobce prohlásil, že ve věci nikoho nezmocnil. Ani pro stěžovatele tak nemohl být požadavek soudu na doložení plné moci s ověřeným podpisem překvapivým. Tentýž argument lze použít i v případě námitky vnitřně rozporuplného rozhodnutí odvolacího soudu, kde sice je poměrně nelogicky uváděna povinnost předložit plnou moc alespoň v ověřené kopii, což stěžovatel splnil, avšak zásadní zde opět zůstává obava soudu, že takové zmocnění nebylo v daném případě s ohledem na okolnosti případu dostatečné.
19. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí neshledal důvod pro jejich zrušení. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, o to extrémnější zásah se pak musí jednat v případě, kdy předmětem sporu je bagatelní částka nebo náklady řízení.
VI.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu