ECLI:CZ:US:2017:1.US.4142.16.1
sp. zn. I. ÚS 4142/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Miloslava Záhory, Jitky Kunstové a Hany Stöhrové, všech zastoupených Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem Liberec 2, Chrastavská 188/27, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2776/2014-673 ze dne 30. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností napadli stěžovatelé shora uvedená soudní rozhodnutí pro porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že původní účastnice řízení, která v den doručení napadeného rozsudku zemřela a jejímiž jsou stěžovatelé právními nástupci, uplatnila nárok na vydání majetkového podílu u Zemědělského družstva Lučany nad Nisou. Družstvo následně vstoupilo do likvidace, přičemž nárok zůstavitelky nebyl vypořádán. Poté byl na uvedené družstvo prohlášen konkurs a zůstavitelka uplatnila svou pohledávku v konkursu - konkursní soud i soud odvolací dospěly k závěru, že stěžovatelčina pohledávka co do částky 347.815 Kč je po právu a zařazuje se do druhé třídy bez práva na oddělené uspokojení a ve zbytku, tj. do částky 1,794.230 Kč, byl návrh zamítnut. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání právní předchůdkyně stěžovatelů zamítnuto a postup obecných soudů potvrzen. Spor spočíval v tom, jak má být vypočten majetkový podíl právní předchůdkyně stěžovatelů a zda provedený znalecký posudek znaleckého ústavu správně potvrdil soulad transformačního projektu se zákonem.
3. Stěžovatelé pokračují v právní a věcné polemice se závěry obecných soudů, poukazují na to, že žádný znalec není oprávněn činit závěry o právní stránce věci - to na straně jedné a na straně druhé soud bez dalšího nemůže přijmout jako hodnocení správnosti transformačního projektu způsob výpočtu majetkového podílu provedeného znalcem. Nadále podle stěžovatelů zůstává obecnými soudy nevyřešena, resp. nesprávně řešena otázka nároku jejich právní předchůdkyně z hlediska zák. č. 42/92 Sb., tedy skutečně nezpochybnitelný výklad o tom, co má být zahrnuto do výpočtu majetkového podílu a kdo je skutečně osobou oprávněnou, k níž se vztahuje výpočet a ke kterým osobám a majetku se při výpočtu nepřihlíží.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Obecné soudy náležitě odůvodnily své závěry. Ústavnímu soudu pak nepřísluší tyto závěry přezkoumávat, neboť námitky stěžovatelů směřují pouze proti výkladu podústavního práva a procesním krokům soudů, které, tak jak je stěžovatelé popsali, nejsou zásahem do jejich základních práv.
7. Ústavní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu