ECLI:CZ:US:2017:1.US.4169.16.1
sp. zn. I. ÚS 4169/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem, se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 924/2015-182 ze dne 26. července 2016, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 80/2013-22.985 ze dne 24. září 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 35 T 15/2001-22618 ze dne 19. července 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace průběhu řízení
1. V trestním řízení, které proti němu bylo vedeno jako proti uprchlému, byl stěžovatel poté, co byl dvakrát zproštěn obžaloby, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 7. 2013 uznán vinným dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku, kterými způsobil škodu velkého rozsahu, a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, kterým způsobil na cizím majetku značnou škodu. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Pokud jde o trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku, popsané ve výroku rozsudku krajského soudu pod písmeny A) a B), stěžovatel se jich měl jako předseda představenstva Moravia Banky, a. s., (dále jen "MOBA") dopustit tím, že uskutečnil konkrétně specifikované úkony směřující k poskytnutí úvěrů ve výši 94 milionů Kč a 137 milionů Kč ve prospěch obchodní společnosti ASA, a. s. Návratnost finančních prostředků z těchto úvěrů sice měla být zajištěna akciemi obchodní společnosti SAFINA, a. s., a prostřednictvím zajišťovací směnky obchodní společnosti NAREX CONSULT, a. s., šlo však pouze o formální zajištění. Stěžovatel dle rozsudku jednal s vědomím, že jmenovaný dlužník nemá zdroje na splacení úvěru a ani nebylo zřejmé, jak by je mohl získat. Poskytnutý úvěr byl totiž nedostatečně zajištěn, obchodní společnost ASA, a. s., od svého vzniku nevyvíjela žádnou činnost, neměla zaměstnance, nevedla účetnictví, neměla žádný majetek, nesplňovala zákonné podmínky pro existenci akciové společnosti a byla "aktivována" pouze ke koupi cenných papírů obchodní společnosti SAFINA, a. s. Pokud jde o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, popsaný ve výroku rozsudku krajského soudu pod písmenem C), stěžovatel měl jako předseda představenstva MOBA dne 17. 12. 1998 schválit realizaci Projektu snížení portfolia klasifikovaných aktiv" (dále jen "projekt"), ačkoliv si musel být vědom toho, že realizaci projektu bude v konečné fázi financovat samotná MOBA. Byl však veden snahou snížit objem klasifikovaných aktiv banky, snížit tvorbu opravných položek a zvýšit ukazatel kapitálové přiměřenosti banky, neboť v opačném případě by zakročila Česká národní banka, což by znamenalo nucenou správu a následně ukončení činnosti MOBA. Stěžovatel rovněž věděl, resp. musel vědět, že mezibankovní úložka MOBA u Investiční a poštovní banky, a. s., bude mít zajišťovací charakter, že úvěr poskytnutý obchodní společnosti První hybernská, a. s., nebude tato schopna splatit a že nejsou dodrženy podmínky realizace projektu, které byly stanoveny auditorem a Českou národní bankou, zejména podmínka financování z jiných zdrojů než z majetku MOBA. Po schválení projektu došlo k uzavření řady smluv, z nichž většinu podepsal stěžovatel a v jejichž důsledku bylo z MOBA vyvedeno množství aktiv v celkové výši 512 240 037 Kč za úplatu ve výši 500 milionů Kč, které však kupující obchodní společnost SILVERDIME LIMITED uhradila z prostředků, jež v podstatě získala z MOBA. V důsledku tohoto jednání se obviněnému podařilo vytvořit dojem, že MOBA plní opatření České národní banky č. 193/1998 Sb., kterým se stanoví zásady klasifikace pohledávek z úvěrů a tvorby opravných položek k těmto pohledávkám, ačkoli to neodpovídalo realitě. Tento postup znamenal neoprávněné a svévolné vylepšení hospodářských výsledků MOBA za rok 1998, když byly "rozpuštěny" opravné položky ve výši asi 119 500 000 Kč, ztráta MOBA byla snížena z hodnoty 325 250 000 Kč na hodnotu asi 192 milionů Kč a kapitálová přiměřenost byla vykazována nad 8 % namísto nejpravděpodobnějších 6,60 %. Prostřednictvím příslušných výkazů tak byla Česká národní banka informována neúplně, zkresleně a v rozporu s podstatou operací, a když požadovala vysvětlení, získávala je s problémy a postupně, zároveň byla zkreslenými informacemi ohrožena i práva klientů a akcionářů banky.
2. Proti rozsudku krajského soudu podal odvolání stěžovatel, jakož i jeho manželka, dcera, syn a bratr. Stěžovatel tvrdil, že je proti němu neprávem vedeno řízení proti uprchlému, ačkoliv je známa jeho adresa v zahraničí, že byl za stejné důkazní situace již dvakrát zproštěn obžaloby, avšak nakonec byl - po zásahu odvolacího soudu do hodnocení důkazů - odsouzen za jiné skutky, než uváděla obžaloba v roce 2001, přičemž k překvalifikování trestného činu pod písmenem C) ze zneužívání informací v obchodním styku na zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění došlo překvapivě teprve při vyhlášení rozsudku. Trestní stíhání navíc trvalo čtrnáct let a mělo být zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, promlčení či amnestie, která se na něj měla vztahovat, kdyby soud protiprávně nevedl řízení proti uprchlému. Za nejzávažnější vadu rozsudku označil skutečnost, že skutky popsané ve výroku o vině nejsou trestnými činy. Krajský soud porušil zásadu in dubio pro reo, když zohlednil pouze z kontextu vytržené důkazy a nesčetné množství důkazů nevzal v úvahu, důkazy hodnotil neobjektivně a jednostranně. Obsáhle se stěžovatel vyjádřil také k průběhu předmětných událostí, s tím, že nespáchal žádný trestný čin, neboť jeho vlastním jednáním nevznikla bance žádná škoda, a z rozsudku podle něj vůbec nevyplývá, kterému konkrétnímu subjektu měla být škoda způsobena a v jaké výši, příp. jaké doklady měl zkreslit a jakým způsobem.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením ze dne 24. 9. 2014 odvolání zamítl jako nedůvodné. Ztotožnil se s postupem krajského soudu, který vedl řízení proti uprchlému z důvodu, že z celého dosavadního chování obžalovaného bylo zřejmé, že opustil území České republiky ve snaze vyhnout se trestnímu řízení pobytem v cizině, neboť poté, co v roce 2003 požádal, aby hlavní líčení v jeho věci bylo nadále vedeno v jeho nepřítomnosti, se mu nepodařilo doručit soudní zásilky, k soudu se nikdy nedostavil ani mu nesdělil adresu svého pobytu v cizině. Z toho důvodu soudy nerozhodly o zastavení trestního stíhání na základě amnestie, která se nevztahovala na trestní stíhání proti uprchlému. Ani porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě pak nezakládá nepřípustnost trestního stíhání a není důvodem k jeho zastavení. Vrchní soud nepřisvědčil ani námitce promlčení, jelikož promlčecí doba dosud neuplynula s ohledem na ustanovení §67 odst. 3 trestního zákona. Dále při porovnání skutků v záznamech o sdělení obvinění, v obžalobě a napadeném rozsudku dospěl vrchní soud k závěru, že totožnost skutků byla zachována. Krajský soud podle něj postupoval při ustálení skutkového děje a při právní kvalifikaci jednání obžalovaného v souladu se zákonem, správně kvalifikoval jednání obžalovaného v bodech A) a B) jako dva samostatné skutky a jeho rozhodnutí pod bodem C) nelze v žádném případě považovat za překvapivé, neboť již v rozhodnutí vrchního soudu ze dne 25. 9. 2008 byli všichni obžalovaní upozorněni na možnost podřazení jejich protiprávního jednání popsaného v bodě C) mj. i pod skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, který byl navíc mírnějším trestným činem. Krajský soud provedl v dané věci potřebné dokazování, v rámci kterého se důsledně zabýval obhajobou obžalovaného i ostatními provedenými důkazy, jež podrobným způsobem vyhodnotil, a vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Zabýval se rovněž postavením obžalovaného v MOBA a jeho vědomostí o nestandardnosti poskytnutých úvěrů. Pokud jde o škodu, uvedl, že vznikla již okamžikem převedení úvěrových prostředků na účty úvěrového dlužníka. V bodě C) pak jednoznačně došlo ke zkreslení výsledků hospodaření MOBA, když za jiný doklad sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku je nutno považovat i informace a podklady, které jsou banky povinny vypracovávat a předkládat České národní bance; navíc došlo k ohrožení vkladů jak současných klientů banky, tak i vkladatelů budoucích, a MOBA byla způsobena škoda v hodnotě aktiv vyvedených mimo banku bez příslušné kompenzace. Vrchní soud tak vyhodnotil obhajobu stěžovatele jako účelovou a neshledal žádné vady řízení ani porušení práva stěžovatele na obhajobu.
4. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), e), g), h), k) a l) trestního řádu. Napadeným usnesením ze dne 26. 7. 2016 je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné, a nepřezkoumával proto zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Dovolací námitky stěžovatele a to, jak se s nimi Nejvyšší soud vypořádal, lze shrnout následujícím způsobem (viz body 5 až 10).
5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu stěžovatel uvedl, že soudy porušily ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání, protože proti němu vadně konaly řízení proti uprchlému. Zdůraznil, že se do zahraničí přestěhoval v souladu s právem, přičemž v přípravném řízení a v původním hlavním líčení vypovídal, až po čtyřech letech trestního stíhání požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Jeho adresu v cizině znaly soudy nejméně od roku 2011 a ostatní orgány státní správy s ním standardně komunikovaly. Stěžovatel popřel, že by měl v úmyslu vyhýbat se trestnímu stíhání pobytem v cizině. Nejvyšší soud připomněl, že řízení proti uprchlému je možné konat vždy, je-li prokázáno, že se obviněný pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení, a to bez ohledu na skutečnost, z jakých důvodů se nachází v cizině, jakým způsobem a za jakých okolností se tam dostal, čím se tam zabývá atd. V dané věci shledal, že pro konání řízení proti stěžovateli jako uprchlému byly splněny všechny zákonné podmínky, neboť závěry uvedené v rozsudku krajského soudu, podle nichž je obviněný neznámého pobytu, byl na něj vydán příkaz k zatčení, který se po dobu jednoho roku nepodařilo realizovat, a proto je stíhán jako uprchlý, neodporovaly zjištěním, která měl soud před vyhlášením rozsudku k dispozici. Rovněž odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení náležitě vypořádal s námitkami obviněného vůči řízení proti uprchlému. Správnost závěrů a postupu soudů nižších stupňů pak nezpochybnil ani Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 685/05 ze dne 25. 4. 2006, ve kterém uvedl, že z okolností případu, jež obviněný jako stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, nelze usuzovat na zjevnou svévoli obecného soudu. Za situace, kdy se obviněný trvale zdržuje v cizině a nemíní se dostavit k trestnímu soudu, u nějž je obžalován pro mimořádně závažnou hospodářskou trestnou činnost, je totiž nepochybně stále naplněna dispozice ustanovení §302 trestního řádu.
6. Na základě §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu stěžovatel tvrdil, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné z důvodu amnestie, příp. z důvodu promlčení, neboť nezákonně vydaný příkaz k zatčení nemůže zakládat přerušení promlčecí doby s ohledem na to, že nebyl na útěku a dostavoval se k řízení, resp. souhlasil s konáním hlavního líčení ve své nepřítomnosti. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že článek II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 nařídil zastavit pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení ke dni 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let. S ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je při výkladu pojmu "s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému" obsaženého v rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nutno vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému, je třeba od celkové doby trvání trestního stíhání odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, a trestní stíhání je možno zastavit jen v případě, je-li zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení delší než 8 let, a to k datu vyhlášení zmíněného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. V trestní věci stěžovatele pak nevznikly žádné pochybnosti o tom, že se po rozhodnou dobu vyhýbal trestnímu řízení a že zbývající doba trvání jeho trestního stíhání po odečtení doby, po kterou se proti němu vedlo trestní stíhání jako proti uprchlému (na základě usnesení krajského soudu ze dne 4. 1. 2005), nebyla delší než 8 let; trestní stíhání stěžovatele tedy nebylo nepřípustné. Ohledně námitky nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem vrchního soudu, podle kterého byl stěžovatel nakonec odsouzen za dva trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku a za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, za jehož spáchání byl stanoven trest odnětí svobody na 2 až 8 let. S ohledem na tuto skutečnost nemohla v době vydání napadeného rozhodnutí uplynout promlčecí doba uvedená v §67 odst. 1 písm. c) trestního zákona v trvání 5 let, neboť podle ustanovení §67 odst. 3 písm. a) trestního zákona se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. V daném případě bylo stěžovateli jako obviněnému dne 1. 3. 2001 sděleno obvinění pro skutek původně kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku, který byl při zachování totožnosti skutku později krajským soudem překvalifikován na trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, a tím bylo promlčení trestního stíhání přerušeno. Navíc se podle ustanovení §67 odst. 2 písm. b) trestního zákona do promlčecí doby nezapočítávala doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině, to znamená, že do promlčecí doby by stejně nebylo možno započítat dobu, po kterou se stěžovatel zdržoval v USA. Odvolací soud rovněž správně uvedl, že novější právní úprava podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, není pro stěžovatele příznivější, a to s ohledem na ustanovení §34, jež upravuje délku promlčecí doby a její přerušení. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, podle něhož údajně nezákonně vydaný příkaz k jeho zatčení nemohl přerušit běh promlčecí doby; v posuzované věci byl totiž příkaz k zatčení vydán v souladu se zákonem.
7. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu stěžovatel dále v dovolání namítal, že rozhodnutí vrchního soudu a taktéž obsahově související rozhodnutí krajského soudu spočívají na nesprávném právním posouzení jednotlivých skutků. Na základě čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zpochybnil zejména naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a označil výrok o vině za neúplný, jelikož ve skutkových větách chybí forma zavinění, zejména vědomostní složka, a další znaky trestných činů. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že podnikl všechna nezbytná opatření k zajištění úvěru popsaného v bodě A), přičemž šlo o úvěr na "management buy-out", tj. nákup aktiv jedné společnosti jinou společností, který úvěruje třetí subjekt, jenž nebyl protiprávní. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem B), nebyla podle stěžovatele naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu, on sám nezpůsobil podpisem úvěrové smlouvy žádnou škodu, a neexistovala ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a škodou. Jestliže vznikla bance škoda, stalo se tak až čerpáním úvěru na základě dodatku ke smlouvě, který nepodepsal on. O nenaplnění subjektivní stránky trestného činu svědčí podle stěžovatele i skutečnost, že došlo k poskytnutí majetkového ekvivalentu a soudy byly povinny zohlednit hodnotu zajištění úvěru (tj. směnku obchodní společnosti NAREX CONSULT, a. s., a zástavní právo k akciím obchodní společnosti SAFINA, a. s.), což neučinily. Dále stěžovatel namítal nedostatek zavinění ve formě úmyslu, neboť z provedeného dokazování ani ze skutkových vět výroku o vině nevyplývá, že by chtěl porušit své povinnosti při správě cizího majetku, že by chtěl způsobit škodu MOBA, ani to, že by věděl o možnosti způsobení takové škody. Podle jeho přesvědčení pak na sebe skutky popsané pod body A) a B) navazují a měly být případně posouzeny jako jeden pokračující čin, byť nemohlo jít o trestné činy. Dalšími námitkami stěžovatel zpochybnil právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem C), namítl zejména překvapivost tohoto překvalifikování, neexistenci úmyslného zavinění a vytkl nedodržení totožnosti skutku, když jednání ani následek nejsou ani částečně totožné se skutkem, pro který byl obžalován. Sporné je podle něj i to, zda jsou jinými doklady i výkazy pro Českou národní banku, přičemž uvedl, že za sestavování těchto výkazů odpovídaly jiné osoby, data se posílala automatizovaným způsobem a on do nich nemohl sám zasahovat, ale soudy nižších stupňů se s touto skutečností nevypořádaly. Pokud peníze vkladatelů přešly do majetku banky, nebyl on povinen chránit jejich majetková práva ani majetková práva akcionářů, přičemž vyvedení klasifikovaných pohledávek mimo majetek banky formou sekuritizace je nutno považovat za dovolený prostředek, který měl vést k záchraně majetku banky. Zároveň stěžovatel popřel protiprávnost činu a jeho společenskou škodlivost a za okolnost vylučující protiprávnost činu považoval i to, že poškozený (Česká národní banka a MOBA) vyjádřil souhlas s provedením projektu; tento projekt byl přitom reakcí na nepředvídatelnou změnu právních předpisů, konkrétně na opatření České národní banky č. 193/1998 Sb., o klasifikaci pohledávek z úvěrů. Nejvyšší soud se k těmto námitkám vyjádřil velmi detailním způsobem (viz body 43-87 napadeného usnesení 5 Tdo 924/2015-182), a uvedl zejména následující. Ve vztahu k námitce, jejímž prostřednictvím stěžovatel zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů pod body A) a B), Nejvyšší soud připomněl, že k odpovědnosti za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačil i nepřímý (eventuální) úmysl; ke znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu spočívajícího ve způsobení škody velkého rozsahu, který stěžovatel rovněž naplnil, pak z hlediska zavinění postačovalo způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost. V dané věci podle dovolacího soudu vyplynulo naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů zejména z charakteru a způsobu jednání stěžovatele obsaženého v tzv. skutkových větách ve výroku o vině a z okolností, za nichž k němu došlo. Z nich je patrné, že stěžovatel věděl, resp. musel vědět, že může svým jednáním porušit zákonem mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a pro případ, že tím způsobí škodlivý následek na opatrovaném nebo spravovaném majetku, s tím byl srozuměn. Jednal totiž s vědomím, že dlužník jakožto úvěrovaný subjekt nemá zdroje na splacení úvěru a ani nebylo zřejmé, jak by je mohl získat, a že původní nedoporučující stanovisko členů centrálního úvěrového výboru bylo dalším obviněným svévolně změněno na doporučující. Z rozhodných skutkových okolností vyplývá, že stěžovatel jednal u skutků popsaných pod body A) a B) přinejmenším v nepřímém úmyslu; to vyplývá i z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku MOBA, s nímž stěžovatel musel počítat, i z jeho funkce předsedy představenstva MOBA v době obou činů, od které se odvíjely i jeho zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění. Pokud jde o argument stěžovatele, že se jednalo o tzv. úvěr na "management buy-out", tedy o manažerský výkup, který není protiprávní, ten považovaly soudy nižších stupňů za vyvrácený i znaleckým posudkem ústavu z oboru ekonomiky. K námitkám stěžovatele popírajícím naplnění subjektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění pod bodem C) Nejvyšší soud uvedl, že jde rovněž o úmyslný trestný čin, přičemž i zde stačí nepřímý (eventuální) úmysl; k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve způsobení značné škody postačuje nedbalost. V posuzované trestní věci neměl Nejvyšší soud žádné pochybnosti o správnosti právní kvalifikace, neboť stěžovatel jednal jednoznačně v úmyslu přímém, jelikož v dokladech, které sloužily k přehledu o stavu hospodaření obchodní společnosti MOBA a k její kontrole Českou národní bankou v rámci výkonu bankovního dohledu uvedl údaje, které obsahově neodpovídaly vykazované realitě, čímž byla ohrožena majetková práva jiných subjektů. Fingováním údajů o hospodaření banky pak byli ohroženi zejména akcionáři banky, která nepravdivě uváděla údaje o konsolidovaném hospodaření, a vkladatelé, kteří se rozhodovali o uložení svých finančních prostředků do MOBA na základě nepravdivě uvedeného konsolidovaného hospodaření tohoto peněžního ústavu; zároveň došlo na majetku této banky ke způsobení škody ve výši asi 25 milionů Kč a škoda byla způsobena rovněž státu, který následně alespoň částečně vyplatil vklady klientů MOBA. Dle Nejvyššího soudu pak nemohla obstát ani námitka, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, jelikož jinými doklady sloužícími k přehledu o stavu hospodaření a majetku mohou být též informace, podklady a výkazy, které jsou banky povinny vypracovat a předkládat České národní bance. K námitce stěžovatele týkající se nesprávného vyčíslení výše škody Nejvyšší soud uvedl, že popis rozhodných skutkových okolností pod body A) a B) odůvodňuje závěr o způsobení škody velkého rozsahu, a stanovení výše škody, kterou stěžovatel způsobil, má oporu v rozhodných skutkových zjištěních a odpovídá i tomu, co je podstatou škody u uvedeného trestného činu a jak je třeba stanovit její výši. Vznik této škody byl v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tedy majetek MOBA, neboť stěžovatel ve funkci předsedy představenstva MOBA dostatečně nezajistil návratnost finančních prostředků poskytnutých obchodní společnosti ASA, a. s. Neoprávněným poskytnutím a vyčerpáním peněžních prostředků z prvního úvěru ve výši 94 milionů Kč skutkem popsaným pod bodem A) byl první trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dokonán a již tímto momentem byla na majetku MOBA způsobena škoda ve výši celého vyčerpaného úvěru, tj. v částce 94 milionů Kč. Splacení tohoto prvního úvěru peněžními prostředky získanými - ovšem rovněž neoprávněně - na podkladě druhého úvěru poskytnutého skutkem popsaným pod bodem B) pak může mít nanejvýš povahu náhrady již způsobené škody. Navíc jde o náhradu za použití finančních prostředků získaných druhým trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku, který byl rovněž dokonán - a to včetně způsobené škody na majetku MOBA - již poskytnutím a vyčerpáním peněžních prostředků ve výši 137 milionů Kč jako druhého úvěru ve prospěch obchodní společnosti ASA, a. s. Částečné předčasné splacení závazku z tohoto druhého úvěru částkou ve výši 35 milionů Kč lze rovněž hodnotit jen jako dílčí náhradu škody. Soudy nižších stupňů se sice skutečně dopustily nesprávného stanovení výše škody u trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku, jak též ve svém vyjádření uvedla státní zástupkyně, ale učinily tak způsobem, který je ve prospěch obviněného. Škoda totiž měla být správně vyčíslena ve výši 94 milionů Kč u trestného činu spáchaného skutkem obsaženým pod bodem A) a ve výši 137 (nikoliv 102) milionů Kč u trestného činu spáchaného skutkem obsaženým pod bodem B); i škoda vyčíslená soudem prvního stupně však mnohonásobně převyšuje dolní hranici škody velkého rozsahu. Nejvyšší soud pak nepřisvědčil ani námitce státní zástupkyně, podle které lze za situace, kdy stěžovatel neuzavřel dodatek k první úvěrové smlouvě, v jeho jednání spatřovat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu, přičemž oba skutky měly být posouzeny jako jeden pokračující trestný čin. Dle Nejvyššího soudu jsou skutky popsané pod body A) a B) dvěma samostatnými trestnými činy, nikoliv jedním pokračujícím trestným činem. Oba skutky sice naplňují skutkovou podstatu stejného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a byly splněny i požadavky stejného nebo podobného způsobu jejich provedení, blízké časové souvislosti a souvislosti v předmětu útoku, nebyl však naplněn požadavek subjektivní souvislosti, tedy aby byly jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu vedeny jednotným záměrem. Z dokazování provedeného soudy nižších stupňů ani z jejich skutkových závěrů totiž nevyplynulo, že by stěžovatel už v době, kdy se dopustil skutku popsaného pod bodem A), měl záměr dopustit se i skutku uvedeného pod bodem B, tedy že by měl již od počátku jednotný záměr pokračovat v trestném činu více útoky. Pokud stěžovatel zpochybnil právní názor odvolacího soudu, podle něhož má existence zástavní smlouvy a zajišťovací směnky vliv pouze na posuzování trestní odpovědnosti pachatelů trestného činu podvodu, případně trestných činů, jež jsou vůči němu ve vztahu speciality, Nejvyšší soud seznal, že v tomto směru soudy nižších stupňů respektovaly současnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu týkající se existence zástavních smluv či jiných způsobů zajištění závazků a správně vyhodnotily, že na trestní odpovědnost pachatele trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku nemá existence případných zajišťovacích institutů takový vliv, jakého se domáhá obviněný. V nyní posuzované trestní věci byly trestné činy spáchané skutky popsanými pod body A) a B) jednoznačně dokonány okamžikem vzniku škody, k němuž došlo v momentě, kdy MOBA převedla úvěrové prostředky na účet obchodní společnosti ASA, a. s.. Není proto podstatné, zda byl závazek z takové půjčky či úvěru zajištěn některým zajišťovacím institutem, z něhož by mohl věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky v důsledku nevrácení poskytnutých peněz. Způsobenou škodou je zde celá neoprávněně poskytnutá částka bez ohledu na to, zda byla později vrácena poškozenému. Vrácení poskytnutých peněz má význam jen z hlediska náhrady škody, nikoliv z hlediska trestní odpovědnosti pachatele. Pokud došlo dodatečně po spáchání (dokonání) trestného činu alespoň k částečnému uspokojení pohledávky věřitele, může se to zohlednit - kromě již zmíněné náhrady škody - pouze při úvahách o subsidiaritě trestní represe. Námitku stěžovatele, podle které mělo být v jeho případě uplatněno ustanovení o krajní nouzi, jelikož u skutku popsaného pod bodem B) odvracel nebezpečí vzniku škody způsobené podpisem dodatku k úvěrové smlouvě v době jeho nepřítomnosti a u skutku popsaného pod bodem C) využil možnosti vyvést klasifikované pohledávky z majetku MOBA na třetí osobu, která by je sama vymáhala, čímž odvrátil nebezpečí okamžitého ukončení činnosti a existence MOBA, neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Podle jeho názoru totiž stěžovatel v době spáchání posuzovaných skutků nesplňoval podmínky stanovené pro krajní nouzi; ostatně ve svém dovolání ani nijak nekonkretizoval, z čeho vyplývalo přímé (bezprostřední) ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem a proč ho nebylo možné odvrátit jiným způsobem, není ani zřejmé, že by bance, resp. jejím vkladatelům a akcionářům, bezprostředně hrozila závažnější újma, než k jaké došlo spácháním skutků popsaných pod body B) a C). K tvrzení stěžovatele o údajném nedodržení totožnosti skutku s ohledem na to, že teprve při vyhlášení odsuzujícího rozsudku krajský soud překvapivě překvalifikoval daný skutek popsaný pod bodem C) z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku na trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, Nejvyšší soud zdůraznil, že povinnost zachovat totožnost skutku stanoví trestní řád jako procesní právní norma, takže se toto pravidlo nijak netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva. K této námitce se pak v napadeném rozhodnutí podrobně vyjádřil již vrchní soud, podle kterého byla totožnost skutku zachována s ohledem na jednání obviněného i na jeho následek, a Nejvyšší soud neměl důvod pochybovat o správnosti jeho závěru. V té souvislosti připomněl, že zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu je soud vázán, jeho právní kvalifikace jako trestného činu v obžalobě pro něj není závazná; skutek popsaný pod bodem C) ve výroku o vině v rozsudku krajského soudu je přitom v dané věci totožný se skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného a pro který byla dne 24. 8. 2001 podána obžaloba. Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, podle něhož šlo o překvapivé rozhodnutí soudu, jelikož údajně neměl možnost přípravy obhajoby. Jak totiž vyplývá z obsahu příslušného trestního spisu, už v dřívějším usnesení vrchního soudu ze dne 25. 9. 2008 byli všichni obvinění upozorněni na možnost právního posouzení skutku popsaného pod bodem C) jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, který je navíc trestným činem mírnějším. Pokud stěžovatel zpochybnil naplnění znaku protiprávnosti a nebezpečnosti činu pro společnost, Nejvyšší soud neshledal v posuzovaném případě žádné okolnosti, které by vylučovaly závěr o naplnění materiální stránky trestných činů z hlediska jejich stupně nebezpečnosti pro společnost. Soudy zjistily skutky v rozsahu, který nejenže zcela pokrývá znaky zmíněných trestných činů, ale jednoznačně vypovídá o takovém stupni jejich společenské nebezpečnosti, který je vyšší než nepatrný. Svolení poškozeného zde rovněž nepřichází v úvahu, neboť to se uplatní jen tehdy, jestliže jsou spáchaným činem dotčeny takové zájmy, o nichž může poškozený bez omezení oprávněně rozhodovat. Poškozeným s tímto oprávněním v daném případě evidentně nemohla být Česká národní banka, která zde vystupovala jako instituce vykonávající dohled nad MOBA, a představitelé poškozené MOBA nemohli bez omezení rozhodovat o dotčených majetkových zájmech této banky. Nejvyšší soud konečně uvedl, že údajný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen pouze na tom, že stěžovatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Z popisu všech skutků ve výroku o vině v rozsudku krajského soudu i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nadto vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnila ani námitka stěžovatele, že mu soud prvního stupně neumožnil při výměně členů senátu klást svědkům otázky v přítomnosti nových členů senátu, neboť za souhlasu státního zástupce i obhájce stěžovatele soudu nic nebránilo, aby přečetl podstatný obsah protokolů o hlavním líčení, včetně důkazů v něm provedených. V řízení proti uprchlému má obhájce v souladu s ustanovením §304 trestního řádu stejná práva jako obviněný, včetně práva udělit souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolů. Nemohlo tak dojít k porušení práva stěžovatele na obhajobu ani k popření zásad spravedlivého procesu, neboť práva stěžovatele fakticky hájil jeho obhájce.
8. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu zpochybnil stěžovatel proporcionalitu trestní represe, protože uložení trestu odnětí svobody, byť podmíněného, po 14 letech od zahájení trestního stíhání s ní není podle jeho názoru slučitelné a trestní stíhání mělo být zastaveno. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že námitky poukazující na nepřiměřenost uloženého trestu není oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Zdůraznil, že v nyní posuzované věci krajský soud uložil, i přes poměrně značný rozsah způsobené škody a celkem tři trestné činy, trest odnětí svobody v trvání dvou let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby; v jeho výměře tak byla nepochybně zohledněna i celková délka trestního stíhání a doba, která uplynula od spáchání posledního skutku do pravomocného skončení věci. Požadavek stěžovatele na zastavení trestního stíhání s ohledem na jeho nepřiměřenou délku nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Připomněl, že ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nestanoví žádnou výslovnou sankci za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to ani v podobě zastavení trestního stíhání pro jeho nepřípustnost.
9. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, stěžovatel nijak nekonkretizoval, který z výroků učiněných v napadeném usnesení vrchního soudu nebo v jemu předcházejícím rozsudku krajského soudu je neúplný, v čem spočívá jeho neúplnost, či jaký další výrok měl být učiněn v těchto rozhodnutích a z jakého důvodu.
10. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu Nejvyšší soud uvedl, že odvolání stěžovatele i jeho příbuzných byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumána a zamítnuta, jelikož nebyla důvodná.
II. Argumentace stěžovatele
11. Ve své ústavní stížnosti ze dne 20. 12. 2016 stěžovatel namítl porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny, jakož i čl. 6 a 7 Úmluvy. Podle jeho tvrzení bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu jeho obhájci doručeno dne 24. 10. 2016, a ústavní stížnost tedy byla podána včas.
12. Stěžovatel zejména tvrdí, že napadená soudní rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, že skutková zjištění soudů nelze podřadit pod zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným; soudy tak vybočily z ústavněprávních mezí možné kriminalizace jednání jednotlivce, neboť materiální ani formální znaky v rozhodnutí uvedených trestných činů nebyly naplněny. Výrok o vině je podle něj neúplný, neboť u všech tří skutků chybí především jednoznačně určená forma zavinění, přičemž z obsahového hlediska popis skutku odpovídá nanejvýš zavinění ve formě nedbalosti, ve skutkových větách nejsou popsány všechny znaky skutkové podstaty a skutky v nich nejsou náležitě vymezeny tak, aby byly totožné se skutky uvedenými v obžalobě. Navíc u skutku označeného jako C) se ve výroku o vině oproti obžalobě změnila jeho podstata. Také výše škody byla stanovena nesprávně.
13. Stěžovatel se též podrobně vyjadřuje ke stanovenému postupu schvalování úvěrů, který byl podle jeho tvrzení dodržen u obou skutků popsaných pod body A) a B), aniž by on sám překročil své pravomoci; naopak podmínky čerpání uvedené ve smlouvách o úvěru jednoznačně svědčí o jeho úmyslu úvěry do maximální možné míry zajistit. Stěžovatel byl v okamžiku rozhodování o úvěru přesvědčen o výhodnosti uzavřeného obchodu pro banku, který představoval standardní ekonomickou transakci typu tzv. úvěru na "management buy-out"; jeho úmysl nesměřoval ani k porušení jeho povinností, ani ke způsobení škody. První úvěrová smlouva však byla v jeho nepřítomnosti změněna dodatkem, který zmírnil jím vyžadované a schválené podmínky úvěru, což ale není kryto jeho individuálním zaviněním; trestněprávní zásada individuální odpovědnosti fyzických osob tak byla porušena. Druhá úvěrová smlouva pak byla uzavřena s cílem opět zpřísnit podmínky úvěru, zvýšit pravděpodobnost jeho návratnosti a zvýšit jeho zajištění, tedy ve snaze dořešit dřívější obchodní případ k prospěchu, nikoliv ke škodě banky. Stěžovatel nebyl srozuměn s tím, že první úvěr bude čerpán bez zajištění a omezujících podmínek, a nebyl srozuměn s tím, že by MOBA mohla utrpět nějakou škodu. V době podpisu druhé smlouvy pak nebyl srozuměn s tím, že by úvěr neměl být splacen, neboť zajištění přesahovalo hodnotu úvěru, ani s tím, že by MOBA mohla utrpět nějakou škodu; soudy však při výpočtu škody nezohlednily hodnotu zajištění. I za předpokladu, že by šlo o trestný čin, měly soudy na daný případ aplikovat ustanovení o "krajní nouzi", která je tzv. "okolností vylučující protiprávnost". V případě skutku pod bodem C) by dle stěžovatele každý jiný postup stěžovatele než schválení projektu znamenal daleko větší ohrožení majetkových práv nejen MOBA, ale i akcionářů a vkladatelů, jelikož riziko projektu bylo vyvedeno mimo banku. Vše bylo přitom řádně zaúčtováno, v souladu se zákonem o účetnictví a v souladu s příslušnými účetními předpisy, a uvádění jakýchkoliv údajů do výkazů pro ČNB není kryto jeho individuálním jednáním ani zaviněním; tyto údaje byly navíc pravdivé a odpovídaly realitě.
14. Kromě toho byla dle stěžovatele porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení a veřejném zasedání, neboť proti němu bylo vadně konáno řízení proti uprchlému, ačkoliv pro to nebyly splněny trestním řádem předpokládané podmínky. Vydání rozsudku v řízení proti uprchlému bylo zcela nezákonné a zkrátilo jeho práva zaručená trestním řádem, Ústavou, Listinou a Úmluvou. Trestní kauza MOBA byla navíc zcela nestandardní a trpěla zcela mimořádnými průtahy; z toho důvodu, jakož i s ohledem na amnestii prezidenta republiky a promlčení trestní odpovědnosti za skutek pod bodem C) mělo být trestní stíhání zastaveno.
III. Posouzení Ústavním soudem
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. V této oblasti jsou možnosti ingerence Ústavního soudu značně omezeny, a to na případy zjevně libovolného přístupu obecných soudů. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
17. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článku 36 a násl. Listiny, jakož i z článku 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením §125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil při posuzování viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, přičemž je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly k vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými stranami řízení.
18. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, resp. jeho práva na obhajobu by se především mohlo jednat, pokud by své námitky uplatnil v řízení před obecnými soudy, avšak tyto orgány veřejné moci by se jimi vůbec nezabývaly. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. V tomto ohledu je třeba uvést, že ústavní stížnost představuje v naprosté většině stížnostních bodů téměř doslovné zopakování námitek uplatněných ve stěžovatelově odvolání, resp. dovolání. Z napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že s těmito námitkami se vrchní soud a zejména Nejvyšší soud v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Stěžovatel vystavil svou ústavní stížnost na pokračující polemice s rozsudkem krajského soudu, aniž by nějakým způsobem reflektoval skutečnost, že další dva nezávislé soudy se s jím vznesenou argumentací ve všech podstatných částech obsáhle vypořádaly. Stěžovatel přitom nijak nebrojí proti způsobu, jakým se obecné soudy tohoto úkolu zhostily, v podstatě tedy jen polemizuje s názory obecných soudů a nijak tím věc neposouvá do ústavněprávní roviny.
19. Ústavní soud přesto přezkoumal napadená rozhodnutí v aspektu dodržení procesních garancí spravedlivého procesu. Svou pozornost zaměřil zejména na to, zda se obecné soudy předmětnými námitkami zabývaly adekvátním způsobem, tedy zda odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odpovídá požadavkům kladeným na ně trestním řádem, jakož i ústavními principy spravedlnosti. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení vrchní i Nejvyšší soud pečlivě posoudily jednotlivé námitky vznesené stěžovatelem a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů je považovaly za nedůvodné. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel žijící v USA právně zastoupen zvoleným obhájcem, který fakticky hájil jeho práva, mohl navrhovat důkazy, které považoval za nutné, a předkládat argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí, zejména s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu, zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal.
20. Ústavní soud také konstatuje, že z napadených rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti je zřejmé, že v posuzované trestní věci postupovaly soudy, pokud jde o provádění důkazů, vyhodnocení výsledků dokazování a zejména odůvodnění skutkových závěrů a prokázání zavinění stěžovatele, velmi precizně. Je třeba konstatovat, že krajský soud opřel své skutkové závěry o rozsáhlé dokazování, a to zejména o výpovědi řady svědků a o výsledky důkladného znaleckého dokazování. Ústavní soud zde odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde jsou úvahy soudů přehledně shrnuty a analyzovány.
21. Ústavní soud není další soudní instancí, která by měla znovu zkoumat, zda byly v předmětné věci naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, ze kterých byl stěžovatel uznán vinným. Odlišuje-li se názor stěžovatele na jeho vinu od názoru vysloveného soudy rozhodujícími v trestním soudnictví, neznamená to samo o sobě porušení základního práva na spravedlivý proces. Lze shrnout, že soudy se v posuzovaném případě nedopustily ve svých skutkových a právních závěrech žádného výkladového excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami vznesenými obhajobou. V dané věci tedy nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu.
22. Jelikož Ústavní soud nemá, co by k rozhodovací činnosti obecných soudů dodal, nezbylo mu než odmítnout ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu