ECLI:CZ:US:2017:1.US.4198.16.1
sp. zn. I. ÚS 4198/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. J., zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova 764/50, 674 01 Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2016 č. j. 37 Co 258/2016-247, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, vydaného v řízení o zvýšení výživného na jejího syna V. J., nar. XXXX.
Z napadeného rozsudku, jakož i rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 4. 2016 č. j. 10 P 219/2011-226, přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že nezletilý je svěřen do výchovy matky a otec, M. J., přispívá na jeho výživu od března 2014 částkou 4 500 Kč měsíčně. V únoru 2016 podala matka návrh na zvýšení výživného na částku šest až osm tisíc Kč měsíčně. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o změně poměrů odůvodňujících zvýšení výživného na částku 4 800 Kč měsíčně od 1. 9. 2015; nedoplatek výživného za dobu od 1. 9. 2015 do 31. 3. 2016 vyčíslil částkou 2 100 Kč a zavázal otce povinností doplatit ho do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám matky. Proti rozsudku se oba rodiče odvolali. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že výživné na nezletilého V. zvýšil na částku 5 000 Kč měsíčně, a to od 1. 1. 2016. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu neshledal v nástupu nezletilého do dalšího ročníku základní školy podstatnou změnu poměrů, k té došlo až částečným zvýšením příjmu otce od 1. 1. 2016. Pokud šlo o dlužné výživné za období od 1. 1. 2016 do 30. 9. 2016 představující částku 4 500 Kč, soud zohlednil, že otec přispěl synovi nad rámec původního výživného částku 4 000 Kč, a proto zavázal otce povinností zaplatit na dlužném výživném pouze 500 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka stručně zrekapitulovala průběh a výsledky dosavadního řízení a namítla, že soud stanovil otci platit výživné v neadekvátně nízké výši. Podle jejího přesvědčení by měl otec připívat na výživu nezletilého částkou nejméně 6 000 Kč měsíčně, a to již od 1. 9. 2015, kdy nezletilý zahájil školní docházku na druhém stupni základní školy. Stěžovatelka připustila, že u syna nešlo o podstatnou změnu, nicméně důvod ke zvýšení výživného zde byl s ohledem na zvýšené náklady na školní pomůcky, obědy a dojíždění. Za závažný exces v rozhodování krajského soudu však stěžovatelka označila stanovení dlužného výživného po započtení ojedinělého příspěvku otce na synův pobyt na táboře a mobilní telefon. Upozornila, že otec synovi nad rámec soudem stanoveného výživného dlouhodobě ničím nepřispíval a všechny mimořádné náklady musela nést matka, což soud nikterak nezohlednil a v rozhodnutí se k této skutečnosti nevyjádřil.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Tato situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v posuzované věci nenastala.
Krajský soud v Brně považoval skutková zjištění učiněná Okresním soudem v Třebíči za správná, nicméně přehodnotil jeho závěr stran podstatné změny poměrů. Na rozdíl od okresního soudu měl za to, že změna spočívající v nástupu nezletilého do dalšího ročníku školy, s přihlédnutím ke změnám, jak na ně poukázala matka, nepředstavovala podstatný nárůst potřeb nezletilého, naopak za podstatnou změnu poměrů soud považoval zvýšený příjem otce od ledna 2016. Interpretuje-li a aplikuje-li obecný soud pojem "změna poměrů", požívá možnosti relativně volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska rámce, v němž se soud při volném uvážení pohyboval (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47, nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ve stěžovatelčině věci je zřejmé, že posouzení podstatné změny poměrů Krajským soudem v Brně vycházelo z dokazování provedeného okresním soudem a že se jeho úvahy zjištěnému skutkovému stavu nikterak extrémně nevymykají.
Shodný závěr lze přijmout i stran stanovení výše výživného. Krajský soud po zohlednění všech relevantních okolností návrhu matky v plném rozsahu nevyhověl, nicméně výživné stanovil vyšší, než které otec na nezletilého doposud aktuálně platil, resp. byl do budoucna ochoten platit. Posuzování otázky výše výživného v konkrétním případě, resp. jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených zejména v §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku, a v tomto rámci zhodnocení zjištěných skutečností je plně věcí obecné justice; Ústavní soud věcnou správnost příslušných závěrů nepřezkoumává, pokud ovšem nejde o případ zjevného excesu, což se však v posuzované věci nestalo. Úvahy Krajského soudu v Brně nejsou podle hodnocení Ústavního soudu poznamenány stopami libovůle ani ve vztahu k rozhodnutí o výši dlužného výživného. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud promítl do výše nedoplatku, který vznikl zvýšením výživného, hodnotu plnění, které otec poskytl synovi nad rámec běžného výživného. Takový postup obecného soudu není v rozporu s aplikovanými podzákonnými předpisy (nejde o zákaz započtení upravený občanským zákoníkem) a Ústavní soud tak nemá pro zásah ve formě kasačního nálezu žádný prostor (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 462/13 ze dne 24. 4. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 3187/16 ze dne 19. 4. 2017). Připomíná, že spravedlivou rovnováhu mezi kolidujícími zájmy všech účastníků řízení musí primárně nacházet obecné soudy, neboť ty mají dostatečně široký prostor pro individuální posouzení specifických okolností konkrétního případu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu