ECLI:CZ:US:2017:1.US.4246.16.1
sp. zn. I. ÚS 4246/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. S., právně zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2016, č. j. 4 To 350/2016-158, a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 8. 2016, č. j. 30 T 36/2016-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu Brno-venkov bylo o žádosti stěžovatele o bezplatnou obhajobu podle ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto tak, že se zamítá. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně tak, že se zamítá.
Obecné soudy přitom vyšly z právního názoru Vrchního soudu v Praze, prezentovaném v usnesení sp. zn. 7 To 99/2004, podle něhož může být nárok na bezplatnou obhajobu odůvodněn jen v případě, kdy odsouzený nemá prostředky na zaplacení obhajoby z vážných důvodů nikoliv přechodné povahy, přičemž nemajetnost ani momentální nedostatek finančních prostředků nemohou být důvodem pro přiznání bezplatné obhajoby.
Podle náhledu stěžovatele je uvedený právní názor akceptovatelný, pokud je rozhodováno o povinnosti odsouzeného hradit náklady nutné obhajoby až po pravomocném skončení trestního řízení. V případě, kdy dosud probíhá trestní řízení, které si od jeho účastníka vyžaduje aktivní kroky a kdy je tedy výkon aktivní obhajoby pro obviněného nezbytný, by uplatnění právního názoru Vrchního soudu v Praze vedlo k neodčinitelným a nezvratitelným následkům. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání je propadná a právní pomoc tak potřebuje stěžovatel v úzce vymezeném období, po jehož uplynutí je z hlediska ochrany práv, otázka jeho majetkového postavení bezpředmětná. Nepřiznání bezplatné obhajoby by podle stěžovatele mohlo vést v některých případech k tomu, že by obhájce z finančních důvodů vypověděl obviněnému plnou moc o právním zastoupení.
Pokud stížnostní soud argumentoval ustanovením §45 odst. 1 tr. ř. (správně zjevně §41 odst. 5 tr. ř.), považuje stěžovatel jeho argumentaci za nesprávnou a vnitřně rozpornou. Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovateli byla dne 30. 3. 2016 ustanovena z důvodu obsaženého v ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. obhájkyně JUDr. Jarmila Skaunicová, a to pro celé trestní řízení. Nicméně stěžovatel k tomu uvádí, že v dotčeném opatření bylo uvedeno, že se obhájkyně ustanovuje z důvodu uvedeného v ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř., a to s ohledem na stěžovatelovo vazební stíhání. V poučení pak soud prvního stupně uvedl, že ustanovení je omezeno trváním důvodů nutné obhajoby. Podle názoru stěžovatele mu tak nebyla obhájkyně ustanovena pro celé řízení, ale na časově omezenou dobu, a to do trvání zákonného důvodu nutné obhajoby, tj. stěžovatelova vazebního stíhání.
Vazební stíhání stěžovatele bylo ukončeno dne 24. 5. 2016, přičemž do 19. 7. 2016 se tento nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, tudíž existoval stále důvod nutné obhajoby. Od výstupu z výkonu trestu ovšem tento důvod nutné obhajoby podle stěžovatele nepochybně odpadl. V okamžiku, kdy stěžovatel podal dovolání a současně požádal o bezplatnou obhajobu pro dovolací řízení, již podle svého názoru neměl nárok na nutnou obhajobu.
Dále se stěžovatel ve své ústavní stížnosti věnoval právu na volbu obhájce, přičemž dospěl k závěru, podle něhož institut nutné obhajoby nemůže nahradit institut obhajoby bezplatné, neboť každá z nich má jiný účel.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K právním názorům stěžovatele lze v krátkosti uvést, že se mýlí. Je sice pravdou, že argumentace soudu prvního stupně usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 99/2004 není přiléhavá, nicméně z odůvodnění stížnostního soudu vyplývá, že tento pochybení okresního soudu napravil. Podle náhledu Ústavního soudu krajský soud zcela správně poukázal na existenci ustanovení §41 odst. 5 tr. ř., které stěžovateli skýtá dostatečnou oporu pro hájení svých práv. Ze zmíněného ustanovení vyplývá, že "Nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu." Z druhé věty citovaného ustanovení vyplývá jasný pokyn, jak se má v obdobných případech postupovat a kdo je oprávněn zastupovat odsouzeného v dovolacím řízení. Stěžovateli byla z důvodu nutné obhajoby ustanovena obhájkyní JUDr. Skaunicová a pokud se stěžovatel rozhodl využít dovolání, coby mimořádného opravného prostředku, byla to právě ona, kdo měl i po odpadnutí důvodu nutné obhajoby poskytnout stěžovateli právní pomoc. Jiná situace by nastala v případě, že by mezi JUDr. Skaunicovou a stěžovatelem došlo kupříkladu ke ztrátě důvěry, ovšem v tomto směru není právní argumentace stěžovatele vedena. Postup daný ustanovením §41 odst. 5 tr.ř. in fine, považuje Ústavní soud jednak za hospodárný a rovněž nanejvýš vhodný, neboť je to právě obhájkyně pověřená nutnou obhajobou, kdo je s případem podrobně obeznámen.
K obdobnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 11 Tdo 1340/2006, na který lze v podrobnostech odkázat.
Závěrem lze konstatovat, že z hlediska ústavně zaručených základních práv stěžovatele není podstatné, z jakého důvodu byl obviněnému, resp. odsouzenému advokát ustanoven (nutná obhajoba/bezplatná obhajoba). Podstatné je, že stěžovateli byla ze zákona dána možnost čerpat dobrodiní obhajoby, které však tento nevyužil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu