ECLI:CZ:US:2017:1.US.4251.16.1
sp. zn. I. ÚS 4251/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 308/2016-278 ze dne 29. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 svým usnesením ze dne 2. června 2016 č. j. 24 C 210/2013 -224 na základě nezaplacení soudního poplatku stěžovatelkou zastavil řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Toto usnesení napadl ve výroku o nákladech řízení žalovaný včas podaným odvoláním, v němž sporoval závěr soudu prvního stupně, že žalovanému žádné náklady nevznikly. Argumentoval tím, že k výzvě soudu se podáním ze dne 30. 7. 2013 vyjádřil k žalobě, dále pak soudu odeslal repliku datovanou dnem 3. 10. 2013. Vznikly mu proto náklady vynaložené na právní zastoupení (převzetí a první porada s klientem, sepis vyjádření k žalobě, replika k vyjádření žalované a sepis odvolání) ve výši 60.984 Kč. Stěžovatelka před krajským soudem navrhla potvrzení odvoláním napadeného výroku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Náklady vynaložené žalobcem na právní zastoupení označila za náklady, které nebyly účelně vynaložené v důsledku chybného postupu soudu. Procesní pochybení soudu přitom spatřovala v tom, že zaslal žalobu k vyjádření dříve, než rozhodl o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně se měl věcí meritorně zabývat až na základě rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Vyslovila dále přesvědčení, že v daném případě je namístě aplikace §150 o.s.ř. Krajský soud v napadeném usnesení změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému přiznal část požadovaných nákladů řízení ve výši 30.492,- Kč a uložil stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7.804,50 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že řízení bylo zastaveno proto, že stěžovatelka nesplnila svoji poplatkovou povinnost. Ve smyslu §146 odst. 2 věta první o. s. ř. tedy z hlediska procesního zavinila zastavení řízení, žalovaný má za této procesní situace právo na náhradu účelně vynaložených nákladů na bránění práva, tuto odměnu pak krajský soud vyčíslil a její výši v napadeném rozhodnutí odůvodnil. Nepřímo i vysvětlil, že argument stěžovatelky o použití §150 o. s. ř. není na místě, protože povolení jejího oddlužení nemělo vliv na probíhající civilní řízení.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že se městský soud náležitě nevypořádal s jejími námitkami. Nezabýval se především podstatnou skutečností, že náklady vynaložené žalovaným na právní zastoupení stěžovatelka označila za náklady, které nebyly účelně vynaložené v důsledku chybného postupu soudu prvního stupně na počátku řízení, a bylo opomenuto odůvodnění, proč se námitkou nezabýval. Procesní pochybení soudu prvního stupně přitom stěžovatelka spatřovala v tom, že zaslal žalobu žalovanému k vyjádření dříve, než rozhodl o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků, tedy o tom, zda bude spor vůbec projednáván. Soud prvního stupně se měl věcí meritorně zabývat až na základě rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Žalovaná strana, které vznikly náklady, proto měla žalovat náhradu škody způsobenou nesprávným rozhodnutím soudu. Namísto toho uložil odvolací soud povinnost uhradit náhradu nákladů stěžovatelce. Stěžovatelka se tak cítí šikanovaná napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, že je povinna zaplatit, vzhledem ke svým příjmům neúnosnou sumu za to, že aktivně bránila svá práva. Zastavením řízení jí byl odepřen přístup k soudu, protože na zaplacení vysoké částky za soudní poplatky ve výši 50.000 Kč prokazatelně neměla prostředky. Odvolací soud se nevypořádal s dalšími podstatnými námitkami proti odvolání žalované strany, ani je nezmínil a neodůvodnil, proč se námitkou nezabýval, jednalo se o námitku, že majetková situace stěžovatelky není příznivá, což dokládá i skutečnost, že neměla prostředky k zaplacení soudního poplatku a že tu tedy jsou důvody hodné zvláštního zřetele dle §150 o.s.ř., proto podle ní jsou dány důvody pro nepřiznání nákladů řízení žalované straně. V předchozích podáních v předmětném řízení stěžovatelka uváděla, že byla připravena o značné finanční prostředky úmyslnou činností (lstí a vylákáním několika ručení) jak žalovaného, tak jeho společníka a dobrého známého, s oběma se určitý čas v letech 2007-09 podílela na společných nákladech na pronájem kanceláře a jejich činnost do dnešního dne nebyla dořešena orgány činnými v trestním řízení. Předmětné soudní rozhodnutí dopadající na stěžovatelku jí způsobilo další újmu, která je pro ni svou mírou zcela neúnosná. Při rozhodování o nákladech řízení, při němž stěžovatelku bez náležitého odůvodnění zavázal hradit žalovanému náklady řízení, odvolací soud své napadené rozhodnutí zatížil nepředvídatelností, a tudíž protiústavností. Stěžovatelka pak ve své stížnosti polemizuje i s usnesením Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl, ačkoli jej ve své stížnosti nenapadá.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil.
6. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu