ECLI:CZ:US:2017:1.US.439.17.1
sp. zn. I. ÚS 439/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. Ch., zastoupené JUDr. Janou Kučeravou, advokátkou se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/2, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 2008/2016-472 ze dne 8. listopadu 2016 a Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 0 P 167/2016-413 ze dne 22. července 2016, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) P. V., 2) nezl. P. V., 3) nezl. J. V., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před okresním soudem domáhala změny úpravy poměrů k vedlejším účastníkům 2) a 3) tak, aby oba nezletilí byli svěřeni do její péče. Okresní soud její návrh zamítl s tím, že nedošlo k podstatné změně poměrů od posledního rozhodnutí o střídavé péči. Stěžovatelka sice změnila zaměstnání, místo výkonu práce je však v obdobné vzdálenosti od jejího bydliště, jako bylo sídlo předchozího zaměstnavatele. To samé platí i pro vzdálenost od bydliště vedlejšího účastníka 1). Vzdálenost k nutnému dojíždění je malá a vedlejší účastník 1) je ochoten vyjít stěžovatelce při dojíždění vstříc. Střídavá péče se ve vztahu k nezletilým osvědčila jak z psychologického hlediska, tak z hlediska jejich školního prospěchu. Stěžovatelkou navržené důkazy soud shledal nadbytečnými, neboť rodinné poměry považoval za dostatečně prokázané. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. S výjimkou obtížné komunikace mezi rodiči neshledal jediný důvod, který by svědčil proti střídavé péči.
2. Proti rozhodnutím krajského a okresního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a na ochranu rodinného života. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že soud nevyslechl jí navrhované svědky a nezadal vypracování nového znaleckého posudku. Některé otázky výchovy nezletilých tak hodnotil pouze na základě vlastních úvah a podle výpovědi rodičů. Již dřívější znalecký posudek nepovažoval střídavou východu za optimální. V současné době je navíc komplikované a drahé dojíždění dětí z bydliště matky do školy v B. Vedlejší účastník 1) sice sliboval pomoc, žádnou však neposkytl. Při pobytu u otce nezletilí nemají možnost navštěvovat zájmové kroužky a tím se rozvíjet. Zpráva psycholožky o pohovoru s nezletilými nemůže nahradit znalecký posudek, neboť nedostatečně osvědčuje, zda je střídavá výchova v nejlepším zájmu nezletilých. Nedostatečné dokazování bylo též provedeno ve vztahu k otázce, na čí straně leží důvody problémů v komunikaci mezi oběma rodiči.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila obdobné námitky, jaké již dříve neúspěšně uplatnila v řízení před okresním a krajským soudem. Ústavní soud je ovšem soudním orgánem ústavnosti, nikoliv dalším stupněm soustavy civilních soudů. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy vyšly z hledisek vytyčených relevantní nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Srozumitelným, logickým a přiléhavým způsobem se s nimi vypořádaly a vyložily, jak dopadají na věc stěžovatelky. Na stížní námitky je možné již v napadených rozhodnutích nalézt dostatečnou odpověď, proto na ně pro stručnost postačí odkázat. Skutečnost, že se stěžovatelka s hodnocením obecných soudů neztotožňuje, důvodem pro zásah Ústavního soudu není.
5. Co se týče námitek vůči rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, je třeba uvést, že okresní soud řádně vyložil, proč navržené důkazy považuje za nadbytečné [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. Jeho závěr o spolehlivém prokázání skutkového stavu, byť s ním stěžovatelka nesouhlasila, nelze z ústavního hlediska označit za vadný. Co se týče samotných skutkových zjištění, lze jen stručně uvést, že zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
6. Tvrzený nedostatek dobrovolné výpomoci vedlejšího účastníka 1) při odvozu nezletilých do školy, kterou v řízení před okresním soudem stěžovatelce přislíbil, o protiústavnosti napadených rozhodnutí nic nevypovídá. Podle skutkových zjištění obecných soudů tato výpomoc před rozhodnutím proběhla. Pokud neprobíhá po jejich rozhodnutí (což stěžovatelka tvrdila, ale neprokazovala), nelze to považovat za vadu těchto rozhodnutí.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu