ECLI:CZ:US:2017:1.US.441.16.1
sp. zn. I. ÚS 441/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. T., právně zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2015, č. j. 6 Tdo 1037/2015-35, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2015, č. j. 7 To 80/2015-697 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. září 2014 č. j. 3 T 102/2014-668, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavněprávně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení ústavní zásady nullum crimen sine lege vyjádřené článkem 39 Listiny.
2. Z vyžádaného spisového materiálu Okresního soudu v Třebíči Ústavní soud zjistil následující. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 9. 2014 č. j. 3 T 102/2014-668 byl stěžovatel uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku (skutky č. 1, 2, 5 a 6) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (skutky č. 3, 4, 7, 8 a 9), za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Trestná činnost stěžovatele měla spočívat stručně řečeno v tom, že v době od 16. 7. 2012 do 8. 2. 2013 v Třebíči a v místě svého bydliště uzavíral s různými poškozenými smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce, přičemž v žádostech o poskytnutí úvěrů uváděl nepravdivé údaje o své majetkové situaci, zejména o výši svých dalších závazků, a v žádostech o poskytnutí půjček předstíral, že má dostatek prostředků k jejich uhrazení a že nemá žádné jiné závazky, ačkoliv s ohledem na svoji situaci věděl, že nebude schopen půjčky řádně hradit.
4. Odvolání stěžovatele Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 12. 3. 2015 č. j. 7 To 80/2015-697, podle §256 trestního řádu zamítl.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2015 č. j. 6 Tdo 1037/2015-35 odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel předně namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení v projednávané věci došlo k porušení principu ultima ratio, protože jeho jednání mělo být primárně posuzováno normami práva soukromého, nikoliv trestního. K tomu poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou k ochraně těchto práv určeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, či ze dne 14. 4. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012).
7. Stěžovatel má za to, že se nedopustil žádného porušení svých občanskoprávních povinností, neboť své závazky plnil, a protože se dostal do úpadku, požádal o povolení oddlužení, čemuž insolvenční soud vyhověl. Obecné soudy podle něj vůbec nepřihlédly k tomu, že ke vzniku údajné škody došlo v řadě případů především, či dokonce výhradně, v důsledku "neopatrného, lehkovážného a nelogického jednání samotných poškozených, kteří minimálně v bodech 1, 2, 3, 5, 6 a 9 skutkové věty velmi dobře věděli, jaké jsou majetkové a výdělkové poměry stěžovatele, a kterým bylo známo i to, že stěžovatel splácí více půjček a úvěrů." Tento závěr se dle stěžovatele podává nejen z výpovědi jeho samotného, ale také z úředního záznamu ze dne 25. 4. 2014, sepsaného se svědkyní Leonou Kitlerovou. Svědkyně Kitlerová v rámci své podnikatelské činnosti pracovala pro více obchodních společností poskytujících úvěry a půjčky. Stěžovatel uvádí, že pokud s ním Leona Kitlerová jednala jako zástupkyně společností SMART Capital, a. s., EC Financial Services a. s. a Door Financial a. s. (v případě skutků 5, 6, a 9), musela si být vědoma, že se stěžovatelem již dříve uzavřela i další úvěrové smlouvy za další společnosti. Přesto se stěžovatelem tyto obchodní společnosti další smlouvy o půjčce a úvěru uzavřely. Údaje o dříve uzavřených smlouvách tedy podle stěžovatele neměly na samotné uzavření následujících smluv se jmenovanými společnostmi žádný vliv, neboť si svědkyně Kitlerová, jako zástupkyně těchto společností musela být ze své předchozí činnosti vědoma toho, že výše měsíčních splátek uvedená stěžovatelem je zjevně nepravdivá.
8. Dále připomíná, že dle skutkové věty (bod 1 a 2) stěžovatel vůči společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., v žádostech o poskytnutí úvěru ze dne 16. 7. 2012 a ze dne 28. 9. 2012 uvedl nepravdivé údaje o výši svých jiných měsíčních splátek, když uvedl, že jeho měsíční splátky činí 0 Kč. Přitom první žádosti stěžovatele o poskytnutí úvěru obchodní společnost vyhověla a dne 24. 7. 2012 se stěžovatelem uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které mu poskytla úvěr ve výši 28 000 Kč. Z této situace musela vědět, že jeho jiné měsíční splátky nemohou činit 0 Kč, jak je uvedeno v další žádosti o úvěr, a přesto se stěžovatelem uzavřela další úvěrovou smlouvu na další úvěr ve výši 22 000 Kč.
9. Stěžovatel se domnívá, že jednání popsané ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu není s to naplnit jednotlivé znaky skutkové podstaty předmětných trestných činů. K činům uvedeným pod body 1, 2, 5 a 6 skutkové věty uvádí, že nebyl prokázán jeho "úmysl protiprávně na úkor poškozených získat majetkový prospěch." Stěžovatel poskytnuté úvěry řádně splácel, a to až do doby, než bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o jeho úpadku a bylo mu povoleno oddlužení. I poté však své závazky splácel v souladu s úpravou insolvenčního zákona. Z tohoto důvodu má stěžovatel za to, že svým jednáním nezpůsobil poškozeným žádnou škodu, neboť úvěry splácel a splácí. Dále stěžovatel vytýká nalézacímu soudu, že při právní kvalifikaci shora popsaného jednání - v návaznosti na výši způsobené škody - postupoval zcela nesprávně. Nadto stěžovatel konstatuje, že z rozhodnutí obecných soudů nijak nevyplývá, že by uvedení nepravdivých údajů mělo na následné uzavření smluv o úvěru jakýkoliv vliv.
10. Ke skutkům uvedeným pod body 3, 4, 7, 8 a 9 rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatel uvádí, že před uzavřením jednotlivých smluv "neuvedl žádné nepravdivé údaje a nikoho neuváděl v omyl." Ze skutkové věty rozhodnutí nalézacího soudu nelze podle něj vůbec zjistit, jakým konkrétním jednáním mělo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu, tedy jakým způsobem předstíral, že má dostatek finančních prostředků na hrazení splátek. Výše škody, která měla podle soudů vzniknout uvedenými skutky, není podle stěžovatele řádně stanovena. Závěrem stěžovatel opakovaně zdůraznil, že své závazky vyplývající z jednotlivých smluv řádně splácel a splácí je dál v souladu se zákonem i po povolení oddlužení.
11. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl přesvědčení, že v posuzované kauze nedošlo k nepodložené kriminalizaci soukromoprávních vztahů ani k nesprávné právní kvalifikaci. K tomu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení (str. 9 - 12 a 8 - 10). Svou argumentaci tak stěžovatel pouze znovu opakuje v řízení před Ústavním soudem. Nejvyšší soud dodává, že ani při hodnocení provedených důkazů obecné soudy nižších stupňů nijak nepochybily. Připomíná, že právo na spravedlivý proces negarantuje úspěch v řízení. Podle jeho názoru k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
12. Okresní soud v Třebíči ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost i nadále polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, které vyplynuly z řádně provedeného hodnocení důkazů. S argumentací obhajoby se nalézací soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, na které nyní odkazuje.
13. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
14. Jelikož vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovateli nebyly z předchozího řízení známy, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.
15. Ve světle předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, jinak splňující všechny formální náležitosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu, je třeba považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na fakt, že K. T., manželka stěžovatele, podala v obdobné věci týkající se téže problematiky ústavní stížnost, která byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 3637/15 Ústavní soud ji usnesením ze dne 12. 1. 2017 odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v nyní projednávané věci nemá důvod se od závěrů v odůvodnění uvedených odchylovat.
16. Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech [ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. K tomu však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.
17. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatnil v průběhu řízení před obecnými soudy a které v podstatě spočívaly v nesouhlasu se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy a se skutkovými závěry přijatými na jejich základě. Takové námitky však ve skutečnosti představují pouze skutkovou polemiku se závěry obecných soudů, s níž se Ústavní soud nemohl ztotožnit.
18. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil podmínky kladené na důkazní postup obecných soudů v trestním řízení z hlediska naplnění postulátů spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Při dokazování v trestním řízení musejí orgány činné v trestním řízení postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací, za současného respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Jejich povinností je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene musí být náležitě zdůvodněn (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6.1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
19. Z obsahu napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že obecné soudy dostály shora uvedeným požadavkům stran důkazního postupu.
20. Soudy především dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětných trestných činů, včetně existence subjektivní stránky skutkové podstaty ve formě zavinění, spočívající v případě trestného činu podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku v úmyslu obohatit se na úkor jiného uvedením takové osoby v omyl; v případě trestného činu úvěrového podvodu dle §211 odst. 1 trestního zákoníku pak v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popřípadě v zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. V tomto směru Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, popřípadě Nejvyššího soudu, který se uvedenými námitkami stěžovatele zabýval na straně 8-10 napadeného rozhodnutí, jež řádně, přesvědčivě a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Vyjádřil se i k námitce týkající se nutné vědomosti společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., o předchozím úvěru, který se stěžovatelem uzavřela sama tato společnost. Ze spisového materiálu dovodil, že stěžovatel do formuláře nazvaného Hodnocení klienta uvedl, že jeho měsíční splátky činí 0 Kč (což byl v té době objektivně nepravdivý údaj), ale zároveň, že splátky PROFI CREDIT Czech, a. s. činí 1 961 Kč.
21. Stejně tomu bylo i v případě námitky stěžovatele stran neprokázání úmyslu protiprávně na úkor poškozených získat majetkový prospěch v případě přečinů úvěrového podvodu uvedených pod body 1, 2, 5 a 6, neboť jak Nejvyšší soud zdůraznil, tento není obligatorním znakem subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu dle §211 odst. 1 trestního zákoníku.
22. Obecným soudům nelze ani vytýkat, že by se nedostatečně zabývaly úlohou svědkyně Kitlerové při uzavírání některých smluv o úvěru či o půjčce. Předně zdůraznily, že to byl sám stěžovatel, kdo při sjednávání předmětných smluv poskytoval zprostředkovatelům poškozených informace o své majetkové situaci a měl tak možnost od svého protiprávního jednání kdykoliv do uzavření dílčích smluv upustit. Přesto však stěžovatel svým podpisem vždy stvrdil jak jednotlivé listiny potvrzující výši jeho příjmů a výdajů, tak i samotné smlouvy. Sám uvedl, že je si vědom toho, že stvrdil "něco co neměl". Tvrzení stěžovatele, že to byly právě zprostředkovatelé poškozených (tedy i svědkyně Kitlerová), kdo jednotlivé listiny potvrzující jeho majetkovou situaci "předvyplňovali", bylo dle nalézacího soudu vyvráceno výpověďmi svědkyň Prokešové a Kitlerové, které shodně uvedly, že příslušné listiny byly vyplňovány na základě údajů poskytnutých stěžovatelem. K tomu lze doplnit, že je těžko představitelné, aby tyto osoby byly dopředu seznámeny jak s osobními údaji stěžovatele, tak s údaji o jeho příjmech a výdajích (přičemž druhé z uvedených se v jednotlivých listinách mnohdy lišily).
23. Jak ostatně uvedl Nejvyšší soud, s jehož názorem se Ústavní soud ztotožňuje, samotná skutečnost, že svědkyně Kitlerová byla seznámena s majetkovou situací stěžovatele, jakož i jeho manželky a matky, a přesto údaje o majetkové situaci stěžovatele akceptovala jako pravdivé a dále je postupovala jednotlivým poškozeným, nemohla mít vliv na posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele, ale může indikovat, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti v součinnosti se svědkyní Kitlerovou.
24. Poukazuje-li stěžovatel na podporu své argumentace na shora uvedené závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, je třeba říci, že tyto nelze - s ohledem na odlišné skutkové okolnosti - v projednávané věci aplikovat. V prvé z uvedených věcí šlo ve stručnosti o to, že poškození si před předáním zálohy (ve výši 1 000 000 Kč) na koupi rodinného domu neověřili obviněným tvrzenou skutečnost, že na předmětné nemovitosti neváznou práva třetích osob, ačkoliv tak snadno mohli učinit vyžádání si výpisu z katastru nemovitostí. Ve druhém případě pak poškozená (banka) uzavřela s obviněným tzv. předschválený úvěr, přičemž vycházela pouze ze svých znalostí o obviněném (svém klientovi) aniž by od obviněného vyžadovala další dodatečné informace o jeho finanční situaci, popřípadě si tyto opatřila jinak. Z uvedeného je zřejmé, že argumentace stěžovatele založená na judikatuře Nejvyššího soudu zohledňující nedostatek obezřetnosti na straně poškozených v případech, kdy si tito rozhodné skutečnosti mohli skutečně snadno obstarat, nemůže v dané věci obstát.
25. Ústavní soud rovněž nesdílí výhrady stěžovatele ohledně nesprávného způsobu stanovení výše škody - kterou obecné soudy určily jako výši nesplaceného plnění, jež poškození měli od stěžovatele obdržet, ale kterého se jim nedostalo - neboť tento závěr obecných soudů má oporu v provedeném dokazování (zvláště v jednotlivých smlouvách a potvrzeních o splátkách uhrazených stěžovatelem) a stěžovatel žádné další konkrétní argumenty v tomto směru neuvádí. K tvrzení stěžovatele, že v průběhu insolvenčního řízení jsou jednotlivé dlužné částky postupně hrazeny dle schváleného splátkového kalendáře, je třeba poukázat na stranu 7 rozhodnutí nalézacího soudu, který se s tímto tvrzením dostatečně vypořádal, neboť vysvětlil, že uvedená skutečnost představuje de facto náhradu škody způsobené protiprávním činem stěžovatele. Ústavní soud tedy neshledal v uvedeném postupu vady, které by zdůvodnily jeho kasační zásah.
26. Co se týče námitky stěžovatele stran principu ultima ratio a z něj plynoucí zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že uvedený princip nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12, či ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V posuzovaném případě však obecné soudy neshledaly podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, s čímž se Ústavní soud ztotožňuje.
27. K tomuto Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v projednávané věci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání poměrně rozsáhlé trestné činnosti, přičemž právě rozsah trestné činnosti stěžovatele, jakož i výše způsobené škody, indikují vyšší míru společenské škodlivosti jednání stěžovatele, vylučující využití zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 trestního zákoníku.
28. Protože Ústavní soud v projednávané věci neshledal stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, ani porušení zásady nullum crimen sine lege, natož porušení principu ultima ratio, nemohl přistoupit ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.
29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu