ECLI:CZ:US:2017:1.US.463.17.1
sp. zn. I. ÚS 463/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Volfa, zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, č. j. 1 KZV 187/2016-99 ze dne 8. listopadu 2016, a proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 453/2016 ze dne 14. prosince 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze, jimiž bylo podle něj porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovateli byl 8. listopadu 2016 v rámci probíhajícího trestního řízení ohledně zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b trestního zákoníku napadeným usnesením městského státního zastupitelství zajištěn majetek do výše 45.042.722,52 Kč podle §47 trestního řádu. Konkrétně mu byl zajištěn rodinný dům a garáž v Praze včetně pozemků. Škodu měl způsobit nečinností ve věci vymáhání smluvní pokuty. Stejným usnesením byl zajištěn majetek do stejné výše i dalším spoluobviněným. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k městskému soudu, která byla napadeným usnesením zamítnuta 14. prosince 2016.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu byl zajištěn majetek do výše 45.042.722,52 Kč, přičemž je ale stíhán pouze za trestné činy, kterými měl způsobit škodu ve výši 33.300.000 Kč, což označuje za svévoli. Dále namítá, že výše způsobené škody nebyla správně vyčíslena.
4. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřilo městské státní zastupitelství a městský soud. Vyjádření primárně odkazovala na napadená usnesení a opakovala v nich uvedené argumenty. Z tohoto důvodu nebyly zaslány stěžovateli k replice.
II.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud nijak nezpochybňuje institut zajištění majetku, který nemá vést k odejmutí daných prostředků majiteli, ale pouze k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4168/16 ze dne 11. 4. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1478/15 ze dne 22. 10. 2015). Ústavní soud opakovaně judikoval, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty jde v případě zajištění majetku o legitimní zásah do ochrany vlastnictví za podmínek stanovených Listinou. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný, a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nevratný zásah do vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem. Podstatné také je, že orgány činné v trestním řízení zkoumají ex offo, zda důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty pominuly, a majitelům zajištěných náhradních hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovateli jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv (usnesení sp. zn. III. ÚS 4168/16 ze dne 11. 4. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo též usnesení sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014).
9. Ústavní soud vzhledem k dočasnosti zajištění a k nižšímu požadovanému standardu dokazování v tomto stádiu trestního řízení ponechává orgánům činným v trestním řízení značnou míru diskrece. Důvodem je zejména skutečnost, že mají bližší znalosti o konkrétních okolnostech případu a mohou lépe vyhodnotit, zda je zajištění nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3930/16 ze dne 11. 4. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1416/16 ze dne 19. 7. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 2832/15 ze dne 7. 3. 2016 či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014, N 63/73 SbNU 209, bod 17).
10. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto stanovuje několik požadavků na rozhodnutí o zajištění majetku: Musejí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), zajištění musí být přiměřené sledovanému cíli a musí být též řádně odůvodněno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009, N 207/54 SbNU 565, usnesení sp. zn. III. ÚS 3902/16 ze dne 31. 1. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003, usnesení sp. zn. I. ÚS 3051/16 ze dne 9. 2. 2017 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3124/16 ze dne 29. 11. 2016).
11. Stěžovatel zejména namítá, že mu byl zajištěn majetek až do výše 45.042.722,52 Kč přičemž však měl podle usnesení o zahájení trestního stíhání způsobit škodu nejvýše ve výši 33.300.000 Kč tím, že neuplatnil nárok na smluvní pokutu. Městský soud se k této námitce vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že tato námitka je nepodstatná, protože stěžovateli byly fakticky zajištěny nemovitosti, jejich hodnota nedosahuje ani výše 33.300.000 Kč, což zopakoval i ve svém vyjádření. Omezení stěžovatele tak považuje pouze za teoretické.
12. Ústavní soud v souladu se svoji výše citovanou ustálenou judikaturou poznamenává, že rozhodnutí o zajištění majetku mělo zákonná podklad, že bylo vydáno příslušným orgánem a že zajištěný majetek byl přiměřený sledovanému cíli. Je tak otázkou, zda stanovení výše zajištění, která je výrazně vyšší než způsobená škoda, za kterou je stěžovatel stíhán, je výrazem svévole.
13. Stanovení výše pravděpodobného nároku poškozené na náhradu škody nemusí znamenat pouze teoretické ohrožení stěžovatele, jak to ve svém usnesení a vyjádření naznačoval městský soud. Ustanovení §47a trestního řádu totiž umožňuje zrušení zajištění, pokud by stěžovatel či jiná osoba s jeho souhlasem složil peněžitou jistotu ve výši odpovídající pravděpodobnému nároku poškozeného na náhradu škody. Vyčíslení pravděpodobné výše škody tak je významné pro případnou možnost složit peněžitou jistotu.
14. Napadená rozhodnutí si určitým způsobem definovala pravděpodobnou výši škody, kterou však v případě stěžovatele definovala mylně. Orgány činné v trestním řízení však v této otázce nejsou vázány napadenými rozhodnutími při dalším rozhodování podle §47a odst. 1 trestního řádu, který se zabývá složením peněžité jistoty. Při případném rozhodování o složení peněžité jistoty a při posuzování, zda peněžitá jistota odpovídá výši pravděpodobného nároku poškozeného na náhradu škody, by orgány činné v trestním řízení musely kalkulovat se škodou nepřevyšující 33.300.000 Kč, a nikoli se škodou mylně stanovenou napadenými rozhodnutími.
15. Pokud tedy stěžovatel není reálně omezen tím, že mu byl zajištěn majetek ve výši převyšující 33.300.000 Kč, což je zřejmé vzhledem k obsahu napadených rozhodnutí, a pokud není omezen ani pro futuro v možnosti složit peněžitou jistotu ve výši odpovídající namítané škodě způsobené jednáním, za které je stíhán, tak nevhodný postup státního zastupitelství a soudu nedosahuje ústavní roviny.
16. Ústavní soud nicméně upozorňuje, že výše zajištění má odpovídat škodě, kterou stěžovatel mohl poškozenému způsobit, respektive ohledně které je vedeno trestní řízení. Nelze ji stanovit arbitrárně. V sázce je totiž legitimita soudů a možnost přesvědčení strany, která se svojí argumentací neuspěla, o tom, že soud došel k správnému závěru. Důležitým vlivem na vnímanou legitimitu rozhodnutí je přitom způsob, jakým k němu soud dospěl a jak jej odůvodnil (srov. TYLER, Tom R. Why People Obey the Law? New Haven and London: Yale University Press, 2006).
17. Stěžovatel ve své stížnosti dále namítá, že výše způsobené škody nebyla řádně vyčíslena podle §137 trestního zákoníku, konkrétně že se nikdo nezabýval nevymahatelností smluvní pokuty nebo bonitou dlužníka. Městský soud se k této poznámce stěžovatele v napadeném rozhodnutí vyjádřil, když poznamenal, že "škodou ve smyslu §220 tr. zákoníku se rozumí nejen zmenšení dotčeného majetku, nýbrž i nedostatek přírůstku na něm." (str. 4, shodně i komentář k §220 trestního zákoníku: Šámal, P., a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, C. H. Beck, 2012). Zde musí Ústavní soud poukázat na skutečnost, že se nemůže pouštět do spekulací o správnosti rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich tvrzení nejsou v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním, pokud obecné soudy nejednaly svévolně nebo pokud interpretace soudů nevedla k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 700/16 ze dne 24. 10. 2016 nebo nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Vzhledem k tomu, že se městský soud námitkou stěžovatele zabýval, nelze dojít k závěru, že by městské státní zastupitelství a městský soud jednaly svévolně či že by jejich interpretace vedla k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti.
18. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 20. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu