ECLI:CZ:US:2017:1.US.530.16.1
sp. zn. I. ÚS 530/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., se sídlem 1. máje 2230, 756 64 Rožnov pod Radhoštěm, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem Lazarská 13/8, 120 00 Praha 2, proti výrokům II. a III. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4778/2014-838 ze dne 25. 11. 2015, výrokům I. a III. usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 51/2014-781 ze dne 24. 6. 2014 a výrokům pod body I., III., V., VII., IX., XI., XIII., XV., XVII. a XIX. až XXVII. usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 Cm 64/2004-730 ze dne 12. 11. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí ve vymezeném rozsahu, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě rozhodl o nároku řady navrhovatelů na příslušenství jejich pohledávky na zaplacení dorovnání přiměřeného vypořádání menšinovým akcionářům za jejich akcie, které byly zrušeny v důsledku převzetí jmění společnosti většinovým akcionářem podle §220p dříve platného obchodního zákoníku. Krajský soud navrhovatelům přiznal úrok z prodlení z částek blíže specifikovaných ve výrokové části uvedeného usnesení, a to za dobu od 6. 12. 2005 do 29. 6. 2010 (výroky pod body I., III., V., VII., IX., XI., XIII., XV. a XVII.), ohledně "povinnosti uhradit každému z navrhovatelů úrok podle §220k odst. 7" obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále též "obch. zák."), z tam uvedených částek ve výši 1,5 % ročně za dobu od 14. 9. 2005 do 29. 6. 2010 řízení zastavil (výroky pod body II., IV., VI., VIII., X., XII., XIV., XVI. a XVIII.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky XIX. až XXVIII.).
V záhlaví citovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé (výrok I.), změnil je pouze ve výrocích XIX. až XXVII. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů v rozsahu, v němž bylo vyhověno návrhu navrhovatelů stran jimi požadovaného příslušenství a v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nedodržení zásady rovnosti účastníků soudního řízení, neboť navrhovatelům se ze strany obecných soudů dostalo poučení o hmotném právu, v jehož důsledku byli navrhovatelé se svým návrhem úspěšní, třebaže jinak by byly soudy mohly k námitce stěžovatelky dovodit promlčení jimi nárokovaného příslušenství. Nepřípustného návodu se měl dle názoru stěžovatelky dopustit Nejvyšší soud tím, že ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí v dané věci k dovolání navrhovatelů dospěl k závěru, že nebylo jasné, jakého úroku se vlastně domáhali. Dle stěžovatelky jim vysvětlil, že úrok podle §220k odst. 7 obch. zák. jim může soud přiznat, aniž by o něj akcionář žádal, kdežto úrok z prodlení podle §369 uvedeného téhož zákona lze přisoudit jen tehdy, jestliže se jeho zaplacení akcionář domáhá. Odvolacímu soudu pak dovolací soud uložil, že postupem podle §43 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") bude muset objasnit, zda vedlejší účastníci se domáhají toliko úroku podle §220k odst. 1 obch. zák., anebo zda uplatňují i nárok na úrok z prodlení podle §369 obch. zák. Pakliže po zrušení původního usnesení krajského soudu vrchním soudem nalézací soud učinil výzvu dle §43 o. s. ř., došlo dle stěžovatelky k nepřípustnému poučení o hmotném právu, kdy navrhovatelé svým podáním objasnili, že požadují jak úrok podle §220k odst. 1 obch. zák., tak i úrok z prodlení podle §369 obch. zák., kdy jim byla de facto dána možnost zpětně upřesnit svůj nárok, což se následně negativně projevilo na stěžovatelkou vznesené námitce promlčení, která tak nebyla uznána. Tuto svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.
Úvodem Ústavní soud pokládá za nutné konstatovat, že svým nálezem ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3070/14 k ústavní stížnosti navrhovatelů původního řízení před obecnými soudy zrušil výroky o náhradě nákladů řízení nyní napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, tj. výrok III. napadeného usnesení Nejvyššího soudu a výrok II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i výrok I. usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podaných těmito navrhovateli, která směřovala právě do nákladového výroku pod bodem II. usnesení odvolacího soudu. To znamená, že v části, v níž nynější ústavní stížnost stěžovatelky směřuje též do výroku III. napadeného usnesení Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení, je třeba považovat ji za přiměřené aplikace §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu za nepřípustnou, neboť ke dni rozhodnutí Ústavního soudu o nynější ústavní stížnosti již tento výrok neexistuje, nelze jej tudíž ani zrušit.
Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru o její zjevné neopodstatněnosti. Stěžovatelka svou ústavní stížností v zásadě toliko pokračuje ve své polemice s obecnými soudy o tom, že se navrhovatelům dostalo nepřípustného poučení o hmotném právu, které mělo způsobit úspěch navrhovatelů ve věci samé. Tuto její stěžejní námitku však již obecné soudy vypořádaly a dle názoru Ústavního soudu tak učinily ústavně konformním způsobem. Vrchní soud konkrétně uvedl, že již z jazykového znění podání navrhovatelů ze dne 16. 11. 2005 je patrné, že jako příslušenství pohledávky požadovali úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. od 14. 9. 2005, což již tehdy vylučovalo posouzení takto uplatněného nároku jako nárok na úrok dle §200k odst. 7 obch. zák. Tomuto závěru dle odvolacího soudu nasvědčuje i pozdější "upřesnění" nároku navrhovatelů při jednání nalézacího soudu ze dne 22. 4. 2008, kdy požadovali úroky z prodlení "ve výši stanovené podle §369 obch. zák."
Nicméně Nejvyšší soud už ve svém dřívějším rozhodnutí v dané právní věci (usnesení ze dne 18. 9. 2012 č. j. 29 Cdo 4492/2010-662) dal najevo, že z obsahu spisu lze na straně navrhovatelů dovodit nejistotu navrhovatelů ohledně toho, jakého úroku se vlastně mají domáhat (str. 4 cit. usnesení). Tomu koresponduje i nynější tvrzení stěžovatelky, že navrhovatelé "[p]ožadované příslušenství označovali různě, jednak jako úrok z prodlení a jednak jako zákonný úrok". To ovšem současně svědčí spíše pro závěr, že jakmile byla Nejvyšším soudem vyjasněna existence dvou různých právních institutů, tj. jednak úroků dle §200k odst. 7 obch. zák., jednak úroků z prodlení podle §369 obch. zák., bylo potřeba postavit najisto, čeho se vlastně navrhovatelé domáhali, poněvadž jim nebylo možné přisoudit více, než čeho se svým návrhem domáhali. Jejich následný postup, v němž výslovně uvedli, že žádají obé, nelze hodnotit jinak než procesní opatrnost. Stěží si pak lze představit, že soudy prvního a druhého stupně si měly za těchto okolností samy bez výzvy dle §43 o. s. ř. posoudit petit navrhovatelů a dovodit, který z úroků navrhovatelé po stěžovatelce vlastně žádají, jestliže do té doby v tom neměly samy jasno, když i ony se o existenci dvojích úroků "dozvěděly" až ze vzpomínaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nadto nelze přehlédnout, že různé označení příslušenství navrhovateli v průběhu řízení mohlo být již od počátku vedeno vcelku pochopitelnou snahou vystihnout všechny myslitelné "druhy" takového příslušenství pro případ, že soudy zaujmou k předmětné problematice odlišný názor v případě užšího vymezení příslušenství v petitu navrhovatelů. Za této situace tedy nebylo namístě, aby soud prvního stupně a posléze odvolací soud postupovaly jinak, obzvláště bylo-li již dříve možné z projevů navrhovatelů vysledovat i nikoli nepodstatné náznaky svědčící o požadavku přisouzení úroku z prodlení podle §369 obch. zák. V kontextu celého případu tudíž nelze dospět k závěru o tom, že by se navrhující straně procesu dostalo nepřípustného poučení o hmotném právu, v jehož důsledku byla se svým nárokem úspěšná, ke škodě stěžovatelky.
Ústavní soud tedy nemohl dospět k závěru o tom, že by soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do stěžovatelkou označených základních práv v důsledku poučení protistrany o hmotném právu. Za daných okolností mu tak nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost v části směřující proti výroku III. napadeného usnesení Nejvyššího soudu dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, ve zbývající části pak dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Závěrem se sluší poznamenat, že Ústavnímu soudu byla dne 14. 4. 2016 doručena žádost advokáta JUDr. Petra Zimy, původního právního zástupce navrhovatelů v řízení před obecnými soudy, o zaslání kopie ústavní stížnosti za účelem vyjádření se k jejímu obsahu, čemuž Ústavní soud vyhověl. Nutno zde zdůraznit, že Ústavní soud ovšem z vlastní iniciativy žádná vyjádření účastníků ani vedlejších účastníků řízení nehodlal vyžadovat. Jmenovaný advokát posléze jménem vedlejších účastníků zaslal dne 28. 6. 2016 vyjádření k ústavní stížnosti. Ústavní soud nicméně k tomuto podání vůbec nepřihlížel, jelikož vedlejší účastníci, resp. jejich právní zástupce nedoložil právní vztah zastoupení přiložením zvláštní plné moci udělené pro zastupování před Ústavním soudem pro toto řízení dle §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Současně nepokládal za nutné vyzývat vedlejší účastníky k odstranění této vady jejich podání, jelikož jejich aktivní účast by beztak neměla vliv na výsledné rozhodnutí Ústavního soudu, jež je nemůže poškozovat, ba naopak, a došlo by ke zbytečnému prodlužování řízení. Protože však Ústavní soud k podáním vedlejších účastníků z uvedených důvodů nepřihlížel, nezasílal jejich vyjádření ani k replice stěžovatelce. V posledku tak zůstala i žádost vedlejších účastníků ze dne 10. 11. 2016 o zaslání případných vyjádření účastníků řízení a případné stěžovatelčiny repliky bez odezvy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu