ECLI:CZ:US:2017:1.US.625.16.1
sp. zn. I. ÚS 625/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Blanky Dvorníkové, právně zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 17. 6. 2015 č. j. 1 T 117/2015-76 a usnesení téhož soudu ze dne 5. 1. 2016 č. j. 1 T 117/2015-114, a návrhu na zrušení ustanovení §188 odst. 3, věta první a §231 odst. 3 zákona č. 141/161 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 2. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení části právního předpisu, jak je uvedeno v záhlaví usnesení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. ledna 2016 č. j. 1 T 117/2015-114 bylo zastaveno podle §231 odst. 1 tr. ř. a §223 odst. 1 tr. ř. s odkazem na §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání Ing. Jiřího Dědečka stíhaného pro přečin poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že jako podílový spoluvlastník, v blíže nezjištěné době dne 11. 10. 2013 na pozemku p. č. A1 a p. č. A2 v k. ú. Štoky u domu čp. A3, neoprávněně - bez souhlasu vlastnice jedné ideální poloviny (stěžovatelky) nechal pokácet sedm vzrostlých stromů, jejichž ekologická hodnota před pokácením činila dle znaleckého posudku z oboru ochrany přírody - dendrologie 250 052 Kč. Tím byla stěžovatelce způsobena škoda ve výši 125 026 Kč.
Stěžovatelka je toho názoru, že v důsledku zastavení předmětného trestního stíhání došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, jež je jí garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se státní zástupce vzdal ihned po vyhlášení usnesení práva stížnosti, usnesení neobsahuje odůvodnění a stěžovatelce není znám důvod, pro který došlo k zastavení trestního stíhání. Okresní soud posoudil věc jako přestupek, neboť hodnota způsobené škody nedosahuje částky 5 000 Kč. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka poukázala na dva znalecké posudky, které ve věci předložila. Podle jednoho byla výše škody odhadnuta na cca 250 000 Kč a podle druhého (vypracovaného pro účely podání ústavní stížnosti) byla škoda odhadnuta na 135 000 Kč (u pozdějšího znaleckého posudku však znalec nepracoval s ekologickou škodou). Z odůvodnění usnesení vyplývá, že se soud předloženými znaleckými posudky vůbec nezabýval a spokojil se podle stěžovatelky s pouhým tvrzením Michala Krpálka, podle něhož byla hodnota dřeva asi 5 000 Kč. Ve skutečnosti však nedošlo jen k poškození stromů samotných, ale i k poškození zahrady jako celku.
Dále stěžovatelka uvedla, že ochrany svého vlastnického práva prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení se domáhá již od roku 2013 s tím, že její trestní oznámení bylo odloženo a teprve posléze podalo Okresní státní zastupitelství v Havlíčkově Brodě návrh na potrestání (květen 2015). Postup orgánů činných v trestním řízení považuje stěžovatelka za liknavý, přičemž v důsledku toho jí uběhla promlčecí lhůta na náhradu škody podle občanského zákoníku.
Podle stěžovatelky hlavním důvodem podání ústavní stížnosti nebylo domoci se náhrady škody, ale satisfakce za nemajetkovou újmu, kterou jí Ing. Dědeček svým úmyslným jednáním způsobil.
Závěrem stěžovatelka poukázala na to, že jako poškozená má právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. Podle jejího mínění by měla mít právo hájit svá práva v trestním řízení a na kontrolu zákonnosti. Což jí bylo ústavní stížností napadeným usnesením znemožněno.
III.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou konstatuje, že jednotlivec (zpravidla v postavení poškozeného) nedisponuje právem domáhat se trestního stíhání jiných osob, neboť trestní stíhání je monopolizováno státem. Stěžovatelka je toho názoru, že nemožností podat opravný prostředek proti ústavní stížností napadenému usnesení došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod. Podle judikatury Ústavního soudu je "rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak podle Ústavního soudu namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces" (usnesení sp. zn. I. ÚS 290/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, usn. č. 34, str. 539). Jinak řečeno, Ústavní soud vyšel ze zásady, že žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, tj. ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Jestliže stěžovatel není vůbec nositelem toho kterého hmotného subjektivního práva nebo základního práva, nemůže se dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže požívat ústavněprávní ochrany (srov. k tomu též usnesení I. ÚS 148/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, usn. č. 19, str. 327).
Oním hmotněprávním základem řízení, resp. procesních postupů orgánů činných v trestním řízení, je v daném případě trestněprávní odpovědnost případného pachatele trestného činu, která je však vztahem mezi tímto pachatelem a státem. Účelem procesu je zde osvědčení tohoto vztahu mezi pachatelem a státem, nikoliv bezprostřední ochrana individuálních subjektivních hmotných práv stěžovatelky. Z toho je třeba dovodit, že stěžovatelka v takovém postavení není oprávněna se dovolávat ústavně právní ochrany subjektivních procesních práv, jak se v ústavní stížnosti domnívala. Ostatně v takovém postavení poškozeného je reflektována zásada, že trestní právo představuje ultima ratio a že ingerence státu má být až tím nejkrajnějším prostředkem.
Podle stěžovatelky nebylo hlavním důvodem podání ústavní stížnosti domoci se náhrady škody, ale domoci se satisfakce za nemajetkovou újmu. V takové situaci však nezbývá, než konstatovat, že stěžovatelka měla využít nástrojů soukromého práva, jež primárně směřují k vypořádání nemajetkové újmy. Jak bylo již shora řečeno, trestní stíhání je především vztahem mezi státem a pachatelem a neslouží k vypořádání nemajetkové újmy. Pokud stěžovatelka namítá, že jí v důsledku příliš dlouhého trestního stíhání uběhla lhůta pro podání žaloby na náhradu škody, je třeba uvést, že v jejím podání jí nic nebránilo.
Za situace, kdy se státní zástupce po vyhlášení napadeného usnesení vzdal práva na podání stížnosti, nelze okresnímu soudu formálněprávně vytýkat, že postupoval podle ustanovení §136 odst. 3 tr. ř. Nicméně za výše zmíněných skutkových okolností lze nalézt pochopení pro pochybnost stěžovatelky o správnosti takového postupu. Pokud stěžovatelka předložila znalecký posudek o výši způsobené škody, je z materiálního hlediska nanejvýš vhodné, aby se soud s touto skutečností vypořádal a vyložil směrování svých úvah. A to bez ohledu na možnost danou ustanovením §136 odst. 3 tr. ř. V opačném případě se soud dostává na samou hranici libovůle, čímž podrývá důvěryhodnost svého vlastního rozhodnutí - potažmo justice jako celku. Dovedeno k závěrům ad absurdum by soud mohl u majetkových trestných činů uvedeným způsobem ukončit prakticky jakékoliv trestní stíhání.
Navíc, z napadeného usnesení se podává, že k zastavení trestního stíhání došlo z důvodu promlčení trestnosti (§11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Z ustanovení §34 odst. 1 písm. e) tr. z. přitom vyplývá, že nejkratší promlčecí doba činí tři roky. Pokud ke spáchání trestného činu mělo dojít dne 11. 10. 2013 a k zastavení trestního stíhání došlo usnesením ze dne 5. 1. 2016, lze o uběhnutí promlčecí doby s úspěchem pochybovat. Měl-li soud za to, že jednání pachatele naplňuje toliko formální znaky přestupku, měl alespoň rámcově uvést, na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl.
Navzdory výše uvedenému a možnosti stěžovatelky domoci se ochrany formou civilní žaloby, dospěl Ústavní soud k závěru, že k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §188 odst. 3, věta první a §231 odst. 3 zákona č. 141/161 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení odmítnuty podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu