ECLI:CZ:US:2017:1.US.675.17.1
sp. zn. I. ÚS 675/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Josefa Kuběnského, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem AK v Chebu, Mánesova 265/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 25 Cdo 5540/2015-266 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. srpna 2015 č. j. 12 Co 266/2015-241, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a obchodní společnosti Karlovarská krajská nemocnice a.s., IČO: 26365804, se sídlem v Karlových Varech, Bezručova 1190/19, obchodní společnosti NEMOS SOKOLOV s.r.o., IČO: 24747246, se sídlem Praha 7, Za Císařským mlýnem 1115/2, a Karlovarského kraje, se sídlem v Karlových Varech, Závodní 353/88, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. března 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu neposkytnutí ochrany jeho ústavně zaručeným základním právům, čímž měly být porušeny čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 12. srpna 2015 č. j. 12 Co 266/2015-241 byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově (dále též "okresní soud") ze dne 20. května 2015 č. j. 12 C 208/2014-166, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejším účastníkům o zaplacení částky 2 500 000 Kč z titulu náhrady škody na zdraví a související nemajetkové újmy. Uvedenou částku měli žalovaní zaplatit společně a nerozdílně.
3. Předmětná škoda měla vzniknout tím, že se lékař Nemocnice v Sokolově dopustil pochybení po operaci sítnice pravého oka stěžovatele, provedené dne 11. března 2005, neboť v něm ponechal silikonový olej po nepřiměřenou dobu. V důsledku tohoto pochybení mělo u stěžovatele dojít ke ztrátě zraku, což mu dne 19. dubna 2010 potvrdil jiný lékař ve Fakultní nemocnici v Plzni.
4. Již v průběhu řízení vznesli vedlejší účastníci námitku promlčení žalovaného nároku. Okresní soud při jejím posouzení použil §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, neboť ke škodě na zdraví došlo za účinnosti tohoto předpisu. Dvouletá subjektivní promlčecí doba podle tohoto ustanovení měla stěžovateli začít běžet dne 19. dubna 2010. Jeho žaloba byla nicméně doručena okresnímu soudu až dne 2. června 2014, tedy zjevně po uplynutí promlčecí doby. Námitka promlčení zároveň nebyla v rozporu s dobrými mravy. Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu shledává takovýto rozpor pouze v případech, kdy jednání žalovaných, již jsou jinak oprávnění vznést námitku promlčení, lze považovat za zneužití výkonu práva. Tak by tomu bylo v případě jednání, které sleduje primárně poškození žalobce a je přímo vedeno s úmyslem způsobit mu újmu. V dané věci však o takovýto případ nešlo. Stěžovatel měl možnost uplatnit svůj nárok žalobou ihned poté, co se dne 19. dubna 2010 dověděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá. Jeho tvrzení, že se svého nároku domáhal bez zbytečného odkladu a že se snažil věc řešit mimosoudní cestou, okresní soud nepřisvědčil, neboť stížnost na postup příslušného lékaře uplatnil stěžovatel u Krajského úřadu Karlovarského kraje až s odstupem dvou let. Z následného jednání žalovaných, které je blíže popsáno v rozsudku uvedeného soudu, zároveň vyplynulo, že žádný z nich nejednal vůči stěžovateli s úmyslem způsobit mu újmu.
5. Krajský soud se s těmito závěry okresního soudu ztotožnil a doplnil je v tom smyslu, že stěžovatel musel o vzniku škody vědět nejpozději dne 30. ledna 2012, kdy se obrátil na Karlovarský kraj se svou stížností. V ní výslovně uvedl, že nesprávným pooperačním postupem lékaře Nemocnice v Sokolově došlo k úplné slepotě jeho pravého oka. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že po vypuštění silikonového oleje dne 19. dubna 2010 již nenásledovala žádná operace. Sám žalobce v roce 2011 ve správním řízení, v němž uplatňoval nárok na zvýšení příspěvku na péči v částce 8 000 Kč měsíčně, tvrdil, že po provedené operaci úplně oslepl, když jeho levé oko již bylo řadu let slepé. Z těchto důvodů byly v době podání žaloby již všechny žalobou uplatněné nároky promlčeny.
6. Pokud jde o otázku souladu námitky promlčení s dobrými mravy, podle krajského soudu znalecké posudky, které byly vypracovány na žádost Karlovarského kraje ve stížnostním řízení a na žádost stěžovatele v průběhu sporu, nevylučují, že by došlo k úplné ztrátě znaku i při včasném vypuštění silikonového oleje z operovaného pravého oka. Důvodem bylo závažné onemocnění tohoto oka před operací. Nadto krajský soud dodal, že zaměstnanci společnosti NEMOS SOKOLOV s.r.o. se žádného pochybení vůči stěžovateli nemohli dopustit. Tato společnost totiž není v dané věci věcně legitimována. Nájemcem Nemocnice v Sokolově se stala až v roce 2011 a nepřevzala její dřívější závazky. Stejně tak neodpovídá za újmu na zdraví stěžovatele ani Karlovarský kraj.
7. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soud odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 25 Cdo 5540/2015-266, protože nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Krajský soud se při svém rozhodování nijak neodchýlil od relevantní judikatury dovolacího soudu týkající se posouzení námitky promlčení uplatněného nároku, respektive běhu promlčecí lhůty, stejně jako otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho tvrzení, podle něhož zcela oslepl až v mezidobí let 2012 až 2014. Tato skutečnost měla být ověřena znalcem, a ne odmítnuta toliko s poukazem na dřívější vyjádření stěžovatele ve stížnostním řízení, jež bylo ovlivněno jeho neschopností posoudit objektivně svůj zdravotní stav. Pacient, který na relativně krátkou dobu ztratí zrak, může i stav, kdy je ještě schopen vidět pohyby a světlo, vnímat jako úplnou slepotu. Stěžovatel jako laik nemohl vědět o vzniku škody již dne 19. dubna 2010, kdy mu lékař pouze sdělil, že olej měl být z jeho oka vypuštěn dříve.
9. Odvolací a dovolací soud se podle stěžovatele nejenže dostatečně nevypořádaly s uvedenými tvrzeními, ale dopustily se i rozporného odůvodnění při posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy. Své závěry ohledně tohoto souladu totiž založily na úvahách týkajících se důvodnosti žaloby. Krajský soud - na rozdíl od okresního soudu - připustil, že vědomost stěžovatele o tom, kdo mu způsobil škodu, mohla nastat až po 19. dubnu 2010. Nesprávně nebyla zohledněna ani pochybení Krajského úřadu Karlovarského kraje v řízení o stížnosti stěžovatele, která byla vyřizována nepřiměřeně dlouho. Společnost NEMOS SOKOLOV s.r.o. se stěžovatelem dokonce vůbec nekomunikovala, ani mu nesdělila, že jeho žádost postoupila Karlovarské krajské nemocnici a.s. Rozpornost odůvodnění se projevuje i v odlišném skutkovém posouzení krajského soudu, který neshledal, že by uvedená společnost stěžovatele o postoupení žádosti prokazatelně informovala. Okresní soud přitom dospěl k opačnému závěru.
10. Napadeným rozhodnutím je dále vytýkáno, že obecné soudy nevzaly v potaz okolnost, že stěžovatel komunikoval s vedlejšími účastníky pravidelně, řídil se všemi (i nesprávnými) doporučeními a především se snažil celou záležitost vyřídit mimosoudně. Má za to, že vedlejší účastníci zneužili svého silnějšího postavení v občanskoprávním vztahu, a svým jednáním záměrně oddalovali vyřízení věci, aby se mohli následně účelově dovolat námitky promlčení. Obecné soudy svým postupem ke škodě stěžovatele připustily prolongaci protiprávního stavu, neboť zvolily formalistický postup při výkladu právní normy, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že dospěly k extrémně nespravedlivému závěru.
III.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vlastní posouzení
12. Po seznámení se s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 208/2014 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
15. Námitky stěžovatele směřovaly proti právnímu závěru obecných soudů, podle něhož se v případě jím uplatněného nároku odvíjela dvouletá subjektivní promlčecí doba ode dne 19. dubna 2010. Podle obecných soudů se měl tohoto dne dovědět o tom, že mu v důsledku postupu lékaře po operaci pravého oka vznikla škoda na zdraví a že za ni odpovídá nemocnice, v níž byla tato operace provedena. Stěžovatel nicméně tvrdí, že ke ztrátě zraku (a tím i vzniku škody) došlo až v období let 2012 až 2014, v důsledku čehož jeho nárok nemohl být promlčen. Ústavní soud má za to, že tyto námitky nejsou z hlediska posouzení možného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod důvodné. Skutkové zjištění obecných soudů ohledně okamžiku, kdy se stěžovatel dověděl o vzniku škody, má oporu ve shodných tvrzeních účastníků a nelze je považovat za výsledek jejich svévolného či excesivního hodnocení. Závěr krajského soudu, podle něhož musel stěžovatel o vzniku škody vědět nejpozději dne 30. ledna 2012, výše uvedené skutkové zjištění nezpochybňuje. Nelze v něm spatřovat popření závěru okresního soudu. Krajský soud jím pouze zdůraznil, že závěr o promlčení žalovaného nároku by bylo možné odvozovat i od jiných pozdějších skutečností.
16. Pochybení obecných soudů nelze shledat ani ve vztahu k posouzení otázky souladu námitky promlčení s dobrými mravy. Ústavní soud se v řadě svých nálezů vyjádřil k předpokladům, za nichž lze výkon práva považovat za jsoucí v rozporu s dobrými mravy. Typicky půjde o výkon práva učiněný primárně za účelem poškození či znevýhodnění jiného [např. nález ze dne 2. dubna 2001 sp. zn. IV. ÚS 22/01 (N 55/22 SbNU 5)], jakož i nepřiměřeně tvrdý výkon práva, jenž by se příčil spravedlivému řešení věci [např. nález ze dne 6. září 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)]. K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny by mohlo dojít tehdy, pokud by námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy nebyla dostatečně vypořádána v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu (např. nález ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15). Tak tomu ale v dané věci nebylo. Obecné soudy náležitým způsobem vysvětlily, z jakého důvodu nemohly přisvědčit tvrzení stěžovatele o zneužití práva ze strany jednotlivých žalovaných, přičemž jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části jejich odůvodnění.
17. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu