ECLI:CZ:US:2017:1.US.729.17.1
sp. zn. I. ÚS 729/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 10. srpna 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Milana Špinky, zastoupeného JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem, se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3977/2016-304 ze dne 6. prosince 2016 o odmítnutí stěžovatelova dovolání v jeho pracovněprávním sporu, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky č. j. 21 Cdo 3977/2016-304 ze dne 6. prosince 2016 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 23 C 57/2011 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
2. Rozsudkem č. j. 23 C 57/2011-230 ze dne 7. 1. 2015 zamítl obvodní soud žalobu stěžovatele na určení, že okamžité zrušení jeho pracovního poměru ze strany vedlejšího účastníka (hlavní město Praha) je neplatné. Rozsudkem č. j. 23 Co 187/2015-259 ze dne 2. 9. 2015 byl uvedený rozsudek potvrzen Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"). Pokud jde o skutkový podklad okamžitého zrušení pracovního poměru, oba soudy považovaly za prokázané, že poté, co stěžovatel spolu s dalším kontrolorem provedli v rámci kontroly taxislužby řádnou kontrolní jízdu, při které byly zjištěny nedostatky v podobě předraženého jízdného, nebyl ze strany stěžovatele v rozporu s jeho zákonnou povinností řádně sepsán protokol o výsledku státního odborného dozoru v silniční dopravě, v důsledku čehož neexistoval podklad pro zahájení správního řízení proti kontrolovanému subjektu. Tím stěžovatel jako zaměstnanec vedlejšího účastníka porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to v takové intenzitě, že nebylo možno po vedlejším účastníkovi spravedlivě požadovat, aby jej nadále zaměstnával. Soudy přitom neakceptovaly tvrzení stěžovatele, že vedoucím kontrolorem byl jeho kolega, neboť povinnost splnit úkoly z kontrolního dne měl podle nich jak uvedený kolega, tak stěžovatel (a ten primárně jako osoba uvedená v plánu kontroly taxislužeb na leden 2011). S ohledem na absenci žalovaným stanoveného jednoznačného pravidla, kdo z přítomných kontrolorů sepisuje protokol, byla dle odvolacího soudu bez právního významu otázka, zda a kdo byl uvedeného dne vedoucím kontrolorem; vlastní (kontrolory zavedená) praxe, tedy dohoda kontrolorů v daném směru, není pojmově ve vztahu k zaměstnavateli právně relevantní. Dle §15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, měli oba kontrolní pracovníci na předmětné kontrole zúčastnění spoluodpovědnost za sepis protokolu, který měli podepsat oba, přičemž ani jeden z nich tuto povinnost nesplnil.
3. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") v tom, že odvolací soud nesprávně vyřešil hmotněprávní otázky týkající se jeho práv a povinností jako zaměstnance a současně úředníka územního samosprávného celku, které nebyly v dosavadních rozhodnutích dovolacího soudu řešeny, přičemž současně měl za to, že by dovolací soud měl tyto otázky vyřešit jinak. Podle stěžovatele odvolací soud při aplikaci příslušných právních předpisů nesprávně posoudil, kdo byl kontrolní osobou, kdo nesl povinnost sepsat kontrolní protokol a dořešit celou záležitost, neboť výkladem tehdy účinného zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že tuto povinnost nesl vedle kolegy - vedoucího kontroly - i on sám. Stěžovatel tvrdil, že v situaci, ve které právní předpis neupravoval detailněji práva a povinnosti osob provádějících kontrolní činnost, založila obsah kontrolních postupů zavedená praxe, která probíhala při respektování obecné právní úpravy dle zákona o státní kontrole a se souhlasem zaměstnavatele; platilo proto zavedené pravidlo o ustanovení vedoucího kontrolora dne, který odpovídal za průběh kontrolní činnosti. Právní názor odvolacího soudu, že všechny povinnosti měli do důsledku plnit oba kontroloři, tak představuje nesprávný výklad hmotného práva, neboť stěžovatel byl rozhodného dne pouze tzv. osobou účastnou na kontrole. Stěžovatel v dovolání uvedl také další skutečnosti, které by dle jeho názoru mohly představovat naplnění zákonných podmínek přípustnosti dovolání (údajná neexistence předmětného protokolu, povinnost sepisu protokolu oběma kontrolory, zanesení výsledků kontroly do systému, tvrzené předražení jízdy, nedostatečné vypořádání se s intenzitou tvrzeného porušení pracovních povinností).
4. Napadeným usnesením tříčlenného senátu, které bylo stěžovatelovu právnímu zástupci doručeno dne 12. 1. 2017, odmítl Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nebylo pro uvedený nedostatek možné pokračovat. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel zdánlivě vymezil právní otázku (že odvolací soud při určení, kdo byl při výkonu předmětné kontroly vedoucím kontrolorem a kdo byl o kontrole povinen sepsat protokol, nesprávně vyložil a aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů), podstatou jeho námitek bylo však zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že porušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že nesepsal o předmětné kontrole protokol, ačkoliv byl stejně jeho kolega zúčastněn na předmětné kontrole jako kontrolor. Podstatou zbylých dovolacích námitek stěžovatele (k otázce sepsání předmětného protokolu, k zanesení výsledků kontroly do systému, k závěru o předražení jízdy a k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci) byl podle Nejvyššího soudu nesouhlas s tím, k jakým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil, přičemž stěžovatel předložil vlastní verzi skutkového děje.
II. Argumentace účastníků řízení
5. Ve své ústavní stížnosti ze dne 8. 3. 2017 stěžovatel namítá, že předmětné usnesení Nejvyššího soudu excesivně vybočuje z ústavního rámce a porušuje jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je přesvědčen o tom, že způsob, kterým ve svém podání k Nejvyššímu soudu vymezil důvod dovolání, nezakládá jeho vadu.
6. Stěžovatel tvrdí, že jasně uvedl, v čem spatřuje jak přípustnost svého dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., tj. nesprávné vyřešení hmotněprávní otázky týkající se jeho práv a povinností jako zaměstnance a současně úředníka územního samosprávného celku jakožto otázky v dosavadních rozhodnutích dovolacího soudu neřešené, tak důvod podaného dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Pokud nad rámec toho vytkl odvolacímu soudu i další pochybení, nelze tato nesprávně podřazovat pod uplatnění jiného dovolacího důvodu a ve svém důsledku dovolání jako celek odmítat. I kdyby významná část jeho argumentace skutečně směřovala pouze vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu (byť tomu tak nebylo), v dovolání byly jasně formulovány námitky vztahující se k právnímu posouzení věci.
7. Nadto je dle názoru stěžovatele rozhodnutí dovolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť jeho stručnost a míra obecnosti odůvodnění v otázce dovolacího důvodu je neúnosná a usnesení se ani letmo nezabývá základním předpokladem dovolání, totiž jeho přípustností [viz též nález sp. zn. I. ÚS 3851/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 60/81 SbNU 57)].
8. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl předseda senátu Nejvyššího soudu, že závěr odvolacího soudu o tom, že stěžovatel byl stejně jako jeho kolega zúčastněn na předmětné kontrole jako kontrolor (z čehož vyplývá jeho povinnost sepsat o kontrole protokol), je závěrem o zjištěném skutkovém stavu věci, nikoliv právním posouzením věci, neboť takovou skutečnost nelze zjistit z interpretace zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Závěr o tom, který konkrétní pracovník působí u kontrolujícího orgánu jako kontrolní pracovník ve smyslu ustanovení §9 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, (a který je o kontrole povinen sepsat protokol), totiž vyplývá z konkrétních okolností a poměrů kontrolujícího orgánu, nikoliv z interpretace příslušných ustanovení zákona o státní kontrole. Sám stěžovatel přitom v dovolání uvedl, že "za situace, kdy předmětný právní předpis neupravoval detailněji práva a povinnosti osob provádějících kontrolní činnost, založila obsah kontrolních postupů zavedená praxe při kontrolní činnosti". Rovněž další dovolací námitky stěžovatele nesměřovaly ke zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jejich podstatou bylo zpochybnění toho, k jakým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Z toho podle Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že podstatou námitek stěžovatele v dovolání bylo zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu, a proto bylo namístě jej odmítnout podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. Tímto postupem Nejvyšší soud neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť ve svém usnesení zdůvodnil, v čem je jeho dovolání vadné.
9. Vedlejší účastník ve svém vyjádření odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se náležitostí dovolání, s tím, že v projednávaném případě obsahuje stěžovatelovo dovolání pouze polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu a Nejvyšší soud je odmítl sice stručným, ale jasně a srozumitelně odůvodněným rozhodnutím. Ústavní stížnost by tedy měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
10. Ve své replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel setrval na tvrzení, že odvolací soud ze zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, nesprávně dovodil konkrétní povinnosti kontrolorů, přestože takové závěry z tohoto právního předpisu nevyplývají. Tato argumentace přitom nepředstavuje zpochybnění skutkového stavu věci, ale zpochybnění právního posouzení. Nejvyšší soud však jeho dovolání zjevně nepodrobil ve všech jeho částech přezkumu stran naplnění podmínek přípustnosti dovolání a uplatněného dovolacího důvodu. Stěžovatel totiž cílil dovoláním též na to, že odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem a též zavedenou judikaturou případnou intenzitu porušení jeho pracovních povinností, což je otázka, ve které zákon soudu ponechává širokou možnost uvážení. Navíc v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud nikdy řešena otázka spojená s povinnostmi vyplývajícími ze zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, a to stran povinností vyplývajících pro tzv. kontrolory zúčastněné na kontrole. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí dovolacího soudu za nesprávné též s ohledem na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), neboť podle něj může nesprávné právní posouzení vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno, se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
13. Pokud tedy právní řád připouští dovolání jako mimořádný opravný prostředek, nemůže se rozhodování o něm ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [viz nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Výjimku nepředstavuje ani posouzení, zda dovolání splňuje náležitosti podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. zda je v něm vymezen důvod dovolání, a to tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, a tedy zda není dán důvod odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě k jeho podání [viz nález sp. zn. I. ÚS 3851/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 60/81 SbNU 57), body 22-23].
14. V této souvislosti vyvstává otázka, zda se o vadu jedná i v případě, kdy je jako dovolací důvod vymezena otázka skutková, a nikoliv právní. Již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581) přitom Ústavní soud konstatoval, že jestliže dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu §241b odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013. Bude ovšem záležet na posouzení tohoto soudu, zda takovéto dovolání bude považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do jeho základních práv a svobod zakládá přípustnost podle §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, nebo zda splnění této podmínky neshledá a dovolání jako nepřípustné odmítne. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 [(N 45/84 SbNU 527), bod 24] pak Ústavní soud zdůraznil, že nesprávné právní posouzení věci - jako dovolací důvod vymezený v §241a odst. 1 o. s. ř. - se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Ostatně nedávalo by smysl, aby se přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu odvíjela od otázek, které by dovolací soud nemohl v rámci svého přezkumu v dovolacím řízení zodpovědět. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno, se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
15. V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že stěžovatel ve svém dovolání uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., neboť právní otázku týkající se výkladu a aplikace zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, vymezil pouze zdánlivě a podstatou jeho námitek bylo zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu, příp. nesouhlas s tím, k jakým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil (viz bod 4). Ústavní soud se však s takovým hodnocením obsahu stěžovatelova dovolání neztotožňuje. Jakkoliv lze přisvědčit, že významná část jeho argumentace skutečně směřovala vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nelze přehlédnout, že v dovolání formuloval i námitky vztahující se k právnímu posouzení otázky, jaké povinnosti pro kontrolory v oblasti silniční dopravy vyplývají ze zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, a to za situace, kdy soudy nepovažovaly případnou zavedenou praxi či dohodu přítomných kontrolorů za právně významnou či relevantní ve vztahu k zaměstnavateli (viz bod 2). V dovolání byl tedy řádně uveden dovolací důvod, který spočívá v tvrzeném nesprávném právním posouzení otázky hmotného práva, pročež neobstojí opačný závěr dovolacího soudu o existenci vady dovolání, pro kterou nelze pokračovat v řízení. Takovýto závěr nemá v obsahu dovolání potřebnou oporu a lze v něm spatřovat exces, v jehož důsledku bylo stěžovateli - za předpokladu, že jeho dovolání mělo i další náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 občanského soudního řádu - upřeno posouzení jeho dovolání z hlediska jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu, popř. též jeho meritorní projednání a rozhodnutí o něm. Tím mu byla ze strany dovolacího soudu odepřena soudní ochrana a porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3851/15, bod 24).
16. K ostatním námitkám stěžovatele Ústavní soud poznamenává, že jakkoliv bylo napadené usnesení odůvodněno velmi stručně, byly z něj seznatelné důvody odmítnutí dovolání. Nebylo je tedy možné považovat za nepřezkoumatelné, o čemž ostatně svědčí i jeho v tomto nálezu provedené ústavněprávní posouzení.
17. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud pochybil, pokud napadeným rozhodnutím odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady, a porušil tak stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu (přístup k dovolacímu soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle §82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., tedy Ústavní soud podané ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3977/2016-304 ze dne 6. 12. 2016 podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
18. V dalším řízení bude povinností Nejvyššího soudu opětovně posoudit dovolání z hlediska zákonem stanovených náležitostí, tentokrát však již bude tento soud vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu, podle něhož způsob, jakým stěžovatel vymezil důvod dovolání, nezakládá jeho vadu. Ústavní soud tímto nálezem nijak nepředjímá výsledek posouzení přípustnosti, potažmo důvodnosti, dovolání. Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné. Naopak ho podle tohoto ustanovení nelze odmítnout pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle §241b odst. 3 občanského soudního řádu a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. výše citované nálezy sp. zn. I. ÚS 3093/13 a sp. zn. I. ÚS 3851/15).