ECLI:CZ:US:2017:1.US.749.17.1
sp. zn. I. ÚS 749/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL, Ltd., se sídlem ve Spojeném království, Londýn, Suite 319-3 1 Royal Exchange Avenue, zastoupené Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 9. ledna 2017, č. j. 2 NZN 305/2014-108, a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, odboru korupce, 2. oddělení ze dne 26. září 2016, č. j. NCOZ-1144-1678/TČ-2016-412102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Policie ČR ze dne 6. 1. 2016, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, č. j. OKFK-5029-1133/TČ-2014-251002, byly zajištěny nehmotné věci, a to v usnesení specifikované pohledávky, kterou jsou v dispozici stěžovatelky, vzniklé z tam uvedených úvěrových smluv a jedné kupní smlouvy. Zároveň bylo stěžovatelce podle §79e odst. 2 tr. ř. zakázáno, aby tyto věci převedla na jiného nebo je zatížila. Pohledávky byly zajištěny včetně jejich příslušenství a veškerých práv s nimi spojených, zejména v podobě zástavních práv k nemovitým a movitým věcem. Stěžovatelka zdůraznila, že uvedené usnesení neobsahuje výrok o zajištění nemovitých věcí ve smyslu §79d tr. ř. K vydání tohoto usnesení přistoupil policejní orgán proto, že měl za to, že zjištěné skutečnosti důvodně nasvědčují tomu, že uvedené pohledávky byly užity ke spáchání trestného činu. Proti tomuto usnesení si stěžovatelka podala stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, který o ní rozhodl svým usnesením ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 6 To 48/2016 tak, že napadené rozhodnutí zrušil a sám znovu rozhodl o zajištění v usnesení uvedených pohledávek.
Vzhledem k tomu, že na příslušný účet soudu byla složena jistina ve výši 35 mil. Kč, měly orgány činné v trestním řízení za to, že není nadále zajištění nutné, a proto bylo usnesením Policie ČR ze dne 26. 9. 2016, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, č. j. NCOZ-1144-1678/TČ-2016-4121102, rozhodnuto tak, že se ruší zajištění jiné nehmotné věci, a to konkrétně v usnesení specifikovaných nemovitostí zajištěných dle §79e odst. 1 trestního řádu pro potřeby trestního řízení, jenž jsou zajištěním pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy č. 3100002672 uzavřené mezi WPB Capital s. d., v likvidaci, a dlužníkem AIR DEVELOP Ruzyně s. r. o. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího státního zástupce zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že usnesením Policie ČR ze dne 6. 1. 2016 byly zajištěny dle §79e tr. ř. nehmotné věci, a to pohledávky včetně příslušenství. Uvedené usnesení neobsahuje výrok o zajištění nemovitých věcí ve smyslu §79d tr. ř. Z toho důvodu pak také nemohou napadená usnesení zrušit zajištění nemovitostí, které nebyly pro účely trestního řízení zajištěny a nemohly tudíž pominout důvody pro jejich zajištění. Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že o její stížnosti proti napadenému usnesení Policie ČR nemělo rozhodovat Nejvyšší státní zastupitelství, ale Vrchní soud v Praze.
Stěžovatelka má za to, že postupem jak Policie ČR, tak i Nejvyššího státního zastupitelství došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s projednávaným případem Ústavní soud předesílá, že prakticky totožnou ústavní stížností se zabýval již ve věci evidované pod sp. zn. IV. ÚS 748/17, přičemž první senát nespatřuje důvody, pro které by se měl od závěrů čtvrtého senátu jakkoliv odchýlit.
V projednávané věci nastal stav, kdy dříve, než o podaném opravném prostředku rozhodl příslušný stížnostní orgán (Vrchní soud v Praze), pominuly důvody k zajištění některé z pohledávek. Podle ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti urychleně, bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména věci, ve kterých byl zajištěn majetek. Zákonem stanovená povinnost rozhodovat urychleně, zejména je-li zajištěn majetek, vedla policejní orgán k vydání napadeného usnesení o zrušení zajištění podle §79e odst. 8 s užitím §79d odst. 7 trestního řádu.
Policejní orgán tedy jednal v mezích uložených mu trestním řádem a ihned poté, co pozbyly důvody pro zajištění některých pohledávek, rozhodl o zrušení zajištění. Nepoužil sice vhodnou formulaci, což konstatovalo i Nejvyšší státní zastupitelství, avšak z obsahu obou rozhodnutí je zcela zjevné, čeho se zrušení zajištění týká. K tomu Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán řeší složitý případ s paralelním civilně-právním rozměrem sporu, v celkové hodnotě přesahující 2,5 miliard korun a týkající se pohledávek 125 subjektů, kdy každá pohledávka je zajištěna řadou nemovitostí.
Ústavní soud opakovaně vyslovil, že je povolán reagovat jen na taková pochybení, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody; ne každý postup orgánu činného v trestním řízení, byť je procesně nebo jinak vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V případě stěžovatelky však taková situace nenastala. Policejní orgán sice nesprávně formuloval své usnesení o zrušení zajištění, avšak je z něj seznatelné, čeho jím chtěl dosáhnout, zejména ve spojení s rozhodnutím stížnostního orgánu. Je patrné, jaké pohledávky zajištěné konkrétními nemovitostmi byly zajištěny, respektive, kterých se týká zrušení zajištění.
Stěžovatelce nelze dát zapravdu ani stran tvrzeného odnětí zákonnému soudci. Jedná se o jednu z námitek, s níž se vypořádal již Nejvyšší státní zástupce v napadeném usnesení a na jehož argumentaci lze zcela odkázat. Pokud se ruší zajištění věci, není důvodu, aby takový postup přezkoumával soud. Důvodem je především ta skutečnost, že dochází k ukončení zásahu do práv vlastníka nemovitosti. Jiná situace byla v případě zajištění majetku, nicméně u toho byla stěžovatelka správně poučena o tom, že si může podat stížnost, o níž bude rozhodovat Vrchní soud v Praze.
Proto Ústavní soud tvrzený zásah do zaručených práv stěžovatelky, jak je v ústavní stížnosti namítla, neshledal a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu