ECLI:CZ:US:2017:1.US.80.17.1
sp. zn. I. ÚS 80/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci společnosti REALITY INVEST GROUP, s. r. o., se sídlem Podskalská 1512/22, Praha 2, IČ: 28533810, zastoupené Mgr. Martinem Hamplem, advokátem se sídlem Palackého 741, Dvůr Králové nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 202/2016-59 ze dne 10. 10. 2016, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2017, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud"), vydaného v řízení o žalobě Moniky Wondráčkové, jejímž prostřednictvím usilovala o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu na adrese K., kterou obdržela od žalované - stěžovatelky dne 17. 8. 2015. Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil původně zamítavý rozsudek Okresního soudu v Trutnově č. j. 15 C 247/2015-35 ze dne 4. 4. 2016, přičemž nově určil, že předmětná výpověď z nájmu bytu není oprávněná. S popsaným výsledkem řízení se stěžovatelka neztotožnila. V ústavní stížnosti tvrdila, že postupem krajského soudu jí bylo znemožněno domoci se svého práva před nestranným a nezávislým soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř.")] využije.
Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v §237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce viz podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (např. žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 o. s. ř.).
Stěžovatelka v nyní předložené ústavní stížnosti jako poslední v řadě brojí proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 202/2016-59 ze dne 10. 10. 2016, tedy proti rozhodnutí odvolacího soudu. Přestože byla jmenovaným soudem poučena, že předmětný rozsudek je možno napadnout dovoláním, stěžovatelka tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti zjevně nevyčerpala.
Za dané situace Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než návrh stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2017
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj