ECLI:CZ:US:2017:1.US.819.17.1
sp. zn. I. ÚS 819/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel T. V., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupený Mgr. Janou Řehořkovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Eliášova 914/17, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 25 C 27/2015-53, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2016 č. j. 39 Co 25/2016-63, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2017 č. j. 30 Cdo 499/2017-109, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. května 2016 č. j. 25 C 27/2015-82, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2016 č. j. 39 Co 249/2016-88 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2017 č. j. 30 Cdo 501/2017-110, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. března 2017 a doplněné podáním ze dne 12. června 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 25 C 27/2015-53 byla zmítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici řízení České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 1 000 000 000 Kč z titulu nemajetkové újmy, která měla stěžovateli vzniknout nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Praze, který neodňal trestní věc Okresnímu soudu v Kutné Hoře ve věci sp. zn. 6 T 97/2007, ačkoliv tak učinil v jiných obdobných věcech, a stěžovatel se cítí být tímto postupem poškozen, neboť vůči němu rozhodoval podjatý soud.
3. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 9. března 2016 č. j. 39 Co 25/2016-63, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když se ztotožnil se závěrem učiněným soudem prvního stupně, že nárok je promlčen.
4. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. února 2017 č. j. 30 Cdo 499/2017-109 zastavil, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovateli zástupce pro dovolací řízení neustanoví, jelikož se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť ze stěžovatelem uvedených tvrzení a soudy zjištěného skutkového stavu vyplývá, že se jedná o nárok promlčený.
5. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. května 2016 č. j. 25 C 27/2015-82 nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce pro podání dovolání byla zamítnuta (výrok II.).
6. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. července 2016 č. j. 39 Co 249/2016-88 usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce stěžovatel neprokázal.
7. Nejvyšší soud pak řízení o stěžovatelem podaném dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze usnesením ze dne 7. února 2017 č. j. 30 Cdo 501/2017-110 zastavil, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se nachází od 4. září 2015 ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Stráž pod Ralskem, jeho majetek je blokován exekučním řízením a o ustanovení právního zástupce požádal z důvodu povinného právního zastoupení před Nejvyšším soudem. Podle svého přesvědčení není schopen si zajistit právní zastoupení před soudy a přísluší, aby mu byl bezpodmínečně právní zástupce ustanoven tak, jak o to požádal, a to bez posuzování zda právního zástupce potřebuje či nikoliv, či zda se jedná o zjevně bezúspěšné hájení či bránění práva. Tato omezení, jenž vyplývají z ustanovení §138 odst. 1 a §30 odst. 1 občanského soudního řádu, považuje stěžovatel za naprosto nesmyslná a v rozporu s právem všech občanů na právní zastoupení před soudy a na spravedlivé posouzení věci, včetně možnosti využití všech opravných prostředků. Stěžovatel má za to, že soudci Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu nepostupovali věcně správně, čímž závažným způsobem narušili rovnost občanů v řízení garantovanou jim Listinou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný.
10. Ve vztahu k napadeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 25 C 27/2015-53 a Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2016 č. j. 39 Co 25/2016-63 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. května 2016 č. j. 25 C 27/2015-82 a Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2016 č. j. 39 Co 249/2016-88 je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu §236 a násl. o. s. ř., na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Z citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. [srov. usnesení ze dne 4. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17, ze dne 21. února 2017 sp. zn. II. ÚS 2350/15, ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 610/16, ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 a ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].
11. V dané věci směřovala ústavní stížnost i proti výše citovaným rozsudkům a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, proti nimž bylo za podmínek plynoucích z §237 o. s. ř. přípustné dovolání. Předmětné dovolání sice stěžovatelem bylo podáno, Nejvyšší soud však řízení o dovolání zastavil, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení (§241 o. s. ř.) a dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovateli zástupce pro dovolací řízení neustanoví, jelikož se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Dovolání tak nebylo v důsledku vad ze strany stěžovatele efektivně vyčerpáno, a proto ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím není přípustná.
12. Přípustnost ústavní stížnosti je tak dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
13. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2017 č. j. 30 Cdo 501/2017-110 a Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2017 č. j. 30 Cdo 499/2017-109, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
15. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda ve věci rozhodující soudy nedopustily pochybení tím, že neustanovily stěžovateli právního zástupce pro řízení před dovolacím soudem. Ústavní soud opakovaně uvedl, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů [čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava)]. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje. Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.
16. Ústavní soud již dříve judikoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř. [srov. nález ze dne 4. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 684/05 (N 149/42 SbNU 209) a usnesení ze dne 21. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1737/12].
17. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a objasnil, proč žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů nebylo možné vyhovět. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
18. K námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Z obecného pohledu si je však třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti napadeným usnesením Nejvyššího soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu