ECLI:CZ:US:2017:1.US.825.17.1
sp. zn. I. ÚS 825/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., právně zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 Tdo 1348/2016-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 To 394/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 8 T 150/2014, byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 tr.z. a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků se zařazením do věznice s dozorem. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu řízení veškerých plavidel s motorovým pohonem na dobu 8 roků. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 6 To 394/2014, byl k odvolání stěžovatele a státního zástupce uvedený rozsudek zrušen a stěžovatel byl uznán vinným stejným trestným činem, byl mu uložen stejný trest s výjimkou zařazení pro jeho výkon do věznice s dohledem, avšak s jiným popisem skutku. K dovolání Nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud zrušil rozsudek městského soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016 rozhodl městský soud tak, že zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a stěžovatele uznal vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 tr. z., a jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 a 2 písm. a) tr. z. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením do věznice s dohledem. Městský soud v Praze tímto rozsudkem rozhodl na upraveném skutkovém základě s jiným popisem skutku. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1348/2016.
Stěžovatel shrnul své námitky do tří okruhů, kdy v prvním okruhu namítl překvapivost rozsudku odvolacího soudu, kdy tento provedl podstatnou změnu skutkového stavu, o níž se stěžovatel dověděl až z odůvodnění odvolacího rozsudku. Druhý okruh námitek směroval stěžovatel k porušení zásady in dubio pro reo, neboť soud měl k dispozici dvě stejně relevantní skutkové verze, avšak zvolil tu, která je pro stěžovatele nejnepříznivější a jež je v rozporu se znaleckým posudkem. Třetí okruh námitek směřoval stěžovatel opět k porušení zásady in dubio pro reo, neboť stran požití alkoholu stěžovatelem měl soud k dispozici opět dvě verze skutkového děje, přičemž si bezdůvodně zvolil tu, jež je pro stěžovatele méně příznivá.
Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu též to, že na rozdíl od nalézacího soudu upravil skutkovou větu odsuzujícího rozsudku, a to v části týkající se jednak místa a postoje, v němž se poškozená nacházela bezprostředně před pádem z lodi a jednak toho, jak stěžovatel na tuto skutečnost reagoval. Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud změnil i právní kvalifikaci skutku, pokud jde o to, jaký právní předpis měl stěžovatel porušit. Stěžovatel byl o tomto informován až v rozsudku odvolacího soudu a tato skutečnost tak byla pro něj překvapivou. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož skutková zjištění vyplývala již z výpovědi svědků vyslechnutých před nalézacím soudem. V uvedeném spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na spravedlivý proces, neboť se nemohl řádně bránit tomu, co je mu ve skutkové větě kladeno k tíži.
Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že podle nižších soudů byla klíčovou otázka jednání poškozené před vypadnutím z lodi, zejména to, kde seděla či stála. Podle něj nejsou výpovědi svědků jednotné, čímž není podloženo, že by poškozená vypadla z lodi vlivem nečekaného pohybu plavidla. Stěžovatel rovněž odkázal na znalecký posudek Ing. Němce a Ing. Raba, podle nichž je nejpřijatelnější polohou poškozené před pádem stoj na sedačce bokem ve směru plavby. Stěžovatel uvádí, že nemohl na jednání poškozené adekvátně reagovat, neboť k němu došlo v době, kdy on sledoval při otáčce lodi bezpečnost plavební dráhy, do které vjížděl. Za rozpornou považuje stěžovatel též výpověď Moniky Machové, jež byla v rozhodný okamžik u poškozené nejblíže. Svědkyně Machová uvedla v úředním záznamu ze dne 23. 5. 2012, že se držela boku silou, byla zapřená a ještě se držela pod sedákem, poškozená seděla na levoboku, neví, zda seděla či stála a následně ji viděla až padat. V řízení před soudem svědkyně Machová změnila svoji výpověď v tom smyslu, že poškozená po dobu cca dvou minut stála. V tom spatřuje stěžovatel zásadní rozpor.
Sumarizací výpovědí jednotlivých svědků dospěl stěžovatel k závěru, že podle třech svědků poškozená v době manévrů seděla, dva svědci tvrdí, že stála. V řízení před obecnými soudy nebylo podle stěžovatele dostatečně prokázáno, kde a v jaké poloze se jednotliví členové posádky v průběhu jízdy nacházeli. V takovém případě by podle něj měla být dána přednost znaleckému posudku. Navíc, pro vnější pozorovatele je velmi obtížné rozlišit, zda poškozená při své výšce postavy 160 cm v plavidle seděla či stála.
Další část argumentace stěžovatele se vztahuje k bezpečné vzdálenosti mezi plavidlem a ostatními plavidly či plavci. Podle stěžovatele nemohlo dojít k porušení §29 odst. 1 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění do 31. 12. 2014, neboť tento nestanovoval žádné bezpečné vzdálenosti (ty byly stanoveny až následnou novelou zákona).
Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že nebyl proveden jím navržený důkaz videozáznamem. Z něj má být jasně patrno, že při rychlosti plavidla do 15 km/h je možné uvnitř plavidla stát, avšak není možné z něj vypadnout.
Obecné soudy se podle stěžovatele rovněž řádně nevypořádaly se znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechaniky Univerzity Karlovy v Praze, Fakulty tělesné výchovy a sportu, podle něhož z pohledu biomechaniky není možné, aby se nehoda udála tak, jak ji popsala část svědků, k jejich výpovědi se soud přiklonil. V případě stoje uvnitř v prostoru lodi, nebo na sedačce vyplývá, že v levotočivé zatáčce pasažér bude vlivem působících sil padat dovnitř lodi a naopak nedojde k pádu přes palubu. Za zásadní otázku, již ponechaly obecné soudy stranou, považuje stěžovatel tu, kdy a v jakém stádiu vůbec působící síly umožní člověku se postavit s ohledem na to, že manévry trvaly několik minut. Z předloženého posudku vyplývá, že jediná pozice, z níž lze vypadnout v levotočivé zatáčce do vnějšího oblouku, je ve stoje na sedačce při malé rychlosti a bez náklonu plavidla. Z toho stěžovatel dovozuje, že pokud by se poškozená kdykoliv v průběhu manévrů osmiček chtěla v levotočivé zatáčce postavit, upadla by do vnitřního prostoru plavidla. Působící síly by jí neumožnily se postavit na sedačku a setrvat zde delší dobu. Za jediný možný způsob, jak poškozená vypadla z plavidla, je, že se v malé rychlosti postavila v nikým nestřeženém okamžiku na sedačku, tedy na místo, kde neměla co dělat a přepadla přes bok lodi. Podle předloženého znaleckého posudku by se teoretické úvahy od praxe nelišily. Stěžovatel je toho názoru, že se obecné soudy s předloženým znaleckým posudkem řádně nevypořádaly.
Stěžovatel se neztotožnil se závěry obecných soudů, podle nichž byla jeho jízda riskantní. Pro tento závěr nebyly podle něj předloženy žádné důkazy. Z rozhodnutí není zřejmé, jaké konkrétní opatření měl stěžovatel učinit k odvrácení ohrožení lidského života. Podle stěžovatele je zcela pomíjena otázka, do jaké míry si mohla poškozená způsobit smrtelná zranění sama tím, že vycházeje z verze odvolacího soudu, stála za jízdy. Nebylo postaveno na jisto, do jaké míry bylo toto stání v příčinné souvislosti s jejím pádem do vody. Za extrémní rozpor se skutkovými zjištěními považuje stěžovatel též závěr soudu o absenci, byť minimální, poučovací povinnosti kapitána plavidla vůči cestujícím.
Stěžovatel rozporoval též závěry obecných soudů týkající se hladiny alkoholu v jeho krvi. Podstata jeho argumentace podle něj směřuje k tomu, zda se v době nehody nacházel v resorpční či postresorpční fázi. Ve věci byly zpracovány dva znalecké posudky, které s ohledem na časovou osu stanovily hladinu alkoholu v době nehody na 0,83-0,93, resp. 0,9-1,02 g/kg. Nebyly přitom vzaty v potaz stěžovatelem konzumované potraviny. Závěr dovolacího soudu, který vyšel z hladiny alkoholu v krvi stěžovatele nad 1g/kg, považuje stěžovatel za extrémní rozpor s provedenými důkazy. Stěžovatel nebyl v době nehody ve stavu vylučujícím způsobilost, o čemž má podle něj svědčit i to, že jako jediný podával poškozené první pomoc.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že trestněprávní zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 2065/15, v němž bylo dovozeno, že k událostem, majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu, dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílely.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí trestních soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry trestních soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu přečinu usmrcení z nedbalosti a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Namítá-li stěžovatel, že nebyl proveden jím navržený důkaz videozáznamem, nelze v tomto spatřovat nic protiústavního. Z pohledu Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že se odvolací soud s nepřipuštěním tohoto důkazu vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2016).
Namítá-li stěžovatel rozdílnost skutkové věty v rozsudku soudu prvního a druhého stupně, lze mu dát zapravdu. Jedná se však toliko o zpřesnění průběhu skutku, které nemá na jeho podstatu vliv. Navíc, odvolací soud rozhodoval v předmětné věci celkem dvakrát, přičemž ke zpřesnění skutkové věty došlo již v rozsudku městského soudu ze dne 1. 4. 2015. Stěžovatel tedy mohl, v řízení po kasaci rozsudku Nejvyšším soudem, svoji právní argumentaci přizpůsobit nově formulované skutkové větě. Nelze též přehlédnout, že otázka toho, zda poškozená před svým pádem z plavidla stála na palubě či na sedačce nebo zda seděla, byla zjišťována v rámci dokazování a pro stěžovatele se tak nejednalo o novou skutečnost, na niž by nemohl reagovat či se k ní vyjádřit.
Namítá-li stěžovatel s odkazem na znalecký posudek z oboru biomechaniky, že si poškozená musela stoupnout na sedátko, nejeví se tento závěr ani jako pravděpodobný. Z výpovědi Moniky Machové se podává, že tato se po dobu, ať již sportovní či riskantní jízdy stěžovatele držela boku silou, byla zapřená nohou a ještě se držela pod sedákem. Pokud průběh plavby vyžadoval u svědkyně takto razantní jištění, lze si jen těžko představit, že by se poškozené podařilo na sedátko vystoupit. Navíc, znalec Mařík vypověděl, že podle manuálu k plavidlu jsou místa vepředu určena jenom pro převoz osob nikoliv pro sportovní využití. Podle něj se nejedná o typ lodě, která by byla vhodná pro dělání osmiček v situaci, kdy je zatížena více, než dvěma lidmi. V místě plavební dráhy nelze podle znalce stěžovatelem užitý způsob jízdy aplikovat, v plavební dráze se podle něj jede rovně. Oproti tomu znalec Ing. Němec vypověděl, že loď je pro dělání osmiček bezpečná, a to za předpokladu, že přepravované osoby sedí. Ke správnému hodnocení provedenému obecnými soudy Ústavní soud dodává, že je-li určitý způsob plavby fakticky možný, realizovatelný, neznamená to, že jde o jednání dovolené. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že plavidlo umožňuje určitý způsob plavby, ještě neznamená, že je tento způsob vhodný či bezpečný. To ostatně vyplynulo i z výpovědi znalce Maříka.
Z výpovědi svědkyně Machové dále vyplynulo, že poškozená během dělání osmiček stála (tedy asi po dobu dvou minut) a nikdo ji neupozornil na to, aby si sedla. Za tohoto stavu věci, kdy stěžovatel jako kapitán lodě nepřizpůsobil způsob jízdy tomu, že poškozená minimálně část plavby stála, nelze považovat závěry obecných soudů za nesprávné. Poukazuje-li stěžovatel na výpověď svědkyně ze dne 23. 5. 2012, podle níž si nepamatuje, zda poškozená seděla či stála, lze poznamenat, že se jednalo o období bezprostředně po nehodě a lze z něj minimálně dovodit to, že obě dívky v průběhu jízdy někdy stály a někdy seděly či se jinak pohybovaly po lodi. V souvislosti s uvedeným chováním obou dívek se stěžovateli nabízel prostor pro jejich poučení, což však, jak vyplynulo z výpovědi svědkyně Machové, neučinil (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015).
Rozporuje-li stěžovatel hladinu alkoholu v krvi, lze ho zcela odkázat na odůvodnění jak nalézacího soudu, tak rušícího rozsudku Nejvyššího soudu. Pokud stěžovatel namítá porušení zásady "in dubio pro reo", která je specifickým výrazem zásady presumpce neviny, Ústavní soud připomíná, že nelze předmětné zásady vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů v důkazech (dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, apod.), musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením těchto zásad, jestliže soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka nebo obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 trestního řádu "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti"). V posuzovaném případě však obecné soudy dospěly k závěru, že vinu stěžovatele se podařilo prokázat bez důvodných pochybností. Soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Z ústavního hlediska lze shledat takový postup obecných soudů ústavně souladným. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Podle náhledu Ústavního soudu provedly obecné soudy dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu.
Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2065/15, nutno uvést, že tento dopadá na diametrálně odlišné situace, k nimž v životě člověka objektivně dochází bez vlivu třetí osoby. Shora uvedený nález vychází ve své podstatě z toho, že některé nešťastné či tragické situace nelze z života člověka vyloučit. Tyto mohou nastat i v případě nejvyšší možné obezřetnosti třetí osoby. To se však předmětného případu netýká, neboť již samotný fakt, že stěžovatel vedl plavidlo pod vlivem alkoholu, vylučuje odlišný náhled na jeho zavinění. Stěžovatel se dopustil celé řady pochybení (nepoučení, způsob jízdy, nezajištění pasažérů, manévrování s plavidlem nepřizpůsobil tomu, že na pasažéry v daném okamžiku nevidí), jež aplikaci principu, na němž stojí shora uvedený nález, vylučují.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu