ECLI:CZ:US:2017:1.US.837.16.1
sp. zn. I. ÚS 837/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ladislava Koláčného, zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Horšovském Týnu, Náměstí republiky 108, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově č. j. 22 C 1480/2009-109 ze dne 27. ledna 2016, za účasti Okresního soudu v Tachově jako účastníka řízení a Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze, Pobřežní 665/21, jako vedlejší účastnice řízení zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se v řízení před Okresním soudem v Tachově na stěžovateli domáhala částky 388 Kč s příslušenstvím jako dlužného pojistného. Okresní soud žalobě vyhověl s tím, že stěžovatel plně nezaplatil pojistné ke dni zániku pojistné smlouvy a ani později. Dlužná částka představuje pojistné za pojistná období od 19. 10. 2006 do 18. 1. 2007 a od 19. 1. 2007 do 18. 4. 2007. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení s tím, že pojistná smlouva zanikla ke dni 19. 4. 2007, od kdy také počala běžet promlčecí lhůta. Žaloba byla přitom podána 26. 10. 2009.
2. Proti rozhodnutí okresního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a právní slyšení. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že závěry okresního soudu jsou v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 2502/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 52/56 SbNU 561). Promlčecí lhůta počíná běžet již dne následujícího po dni splatnosti pojistného, neboť toho dne mohlo být právo vykonáno poprvé. Podle okresního soudu se počátek běhu promlčecí lhůty počítá až od zániku pojistné smlouvy, aniž by tento svůj závěr řádně zdůvodnil a konfrontoval s nálezovou judikaturou Ústavního soudu.
3. Okresní soud ve vyjádření odkázal na obsah spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastnice poukázala na bagatelní povahu věci. Vzhledem k tomu, že obojí bylo stěžovateli v době podání ústavní stížnosti známo, Ústavní soud jeho repliku nežádal.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
6. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako zejména majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, nebo pokud jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, jež má zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].
7. Výše sporné částky v posuzované věci je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. Nadto se jeho argumentace o promlčení dlužné částky de facto vztahuje toliko k částce 194 Kč pojistného za období od 19. 10. 2007 do 18. 1. 2007, nikoliv téže částce za období 19. 1. 2007 do 18. 4. 2007. Zjevně nejde o otázku zásadního ústavněprávního významu pro další rozhodování obecných soudů - jde o otázku výkladu podústavního práva významnou v konkrétní věci (promlčení dluhu stěžovatele). Ústavní soud se proto zabýval pouze tím, zda rozhodnutí okresního soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
8. To Ústavní soud neshledal. Okresní soud nebyl přímo kasačně zavázán citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2502/09, přičemž polemiku s jeho závěry ve smyslu požadavků nálezu sp. zn. IV. ÚS 451/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 112/46 SbNU 69) zřejmě vylučuje jednoznačný pokyn zákonodárce vymezující rozsah odůvodnění v bagatelní věci (§157 odst. 4 občanského soudního řádu).
9. Stěžovatel měl možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej. Skutečnost, že stěžovatel okresní soud nepřesvědčil, porušení jeho práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Tvrzená nesprávnost určení běhu promlčecí lhůty pak není pro věc významná, protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)].
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu