ECLI:CZ:US:2017:1.US.855.17.1
sp. zn. I. ÚS 855/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Martiny Huszághové, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, sp. zn. 4 VZV 6/2016 ze dne 7. prosince 2016 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 6/2017 ze dne 18. ledna 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka namítá porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny a práva podnikat zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným usnesením vrchního státního zastupitelství byl stěžovatelce zajištěný majetek podle §344a odst. 1 trestního řádu, konkrétně se jednalo o několik nemovitostí a o peněžní prostředky na účtu až do výše 5.000.000 Kč. Vrchní soud odmítl stížnost stěžovatelky proti tomuto zajištění napadeným usnesením.
3. Stěžovatelka primárně namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. Dále zmiňuje okolnosti zahájení trestního stíhání, přičemž se domnívá, že trestní stíhání vůbec nemělo být zahájeno.
4. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřil vrchní soud i vrchní státní zastupitelství, které se vyjádřily obdobně jako ve svých rozhodnutích; nebyly proto stěžovatelce zaslány k replice.
II.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud nijak nezpochybňuje institut zajištění majetku, který nemá vést k odejmutí daných prostředků majiteli, ale pouze k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4168/16 ze dne 11. 4. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1478/15 ze dne 22. 10. 2015). Ústavní soud opakovaně judikoval, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty jde v případě zajištění majetku o legitimní zásah do ochrany vlastnictví za podmínek stanovených Listinou. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný, a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nevratný zásah do vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem. Podstatné také je, že orgány činné v trestním řízení zkoumají ex offo, zda důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty pominuly, a majitelům zajištěných náhradních hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelce jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv (usnesení sp. zn. III. ÚS 4168/16 ze dne 11. 4. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo též usnesení sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014).
9. Ústavní soud vzhledem k dočasnosti zajištění a k nižšímu požadovanému standardu dokazování v tomto stádiu trestního řízení ponechává orgánům činným v trestním řízení značnou míru diskrece. Důvodem je zejména skutečnost, že mají bližší znalosti o konkrétních okolnostech případu a mohou lépe vyhodnotit, zda je zajištění nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3930/16 ze dne 11. 4. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1416/16 ze dne 19. 7. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 2832/15 ze dne 7. 3. 2016 či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014, N 63/73 SbNU 209, bod 17)
10. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto stanovuje několik požadavků na rozhodnutí o zajištění majetku: musejí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), zajištění musí být přiměřené sledovanému cíli a musí být též řádně odůvodněno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009, N 207/54 SbNU 565, usnesení sp. zn. III. ÚS 3902/16 ze dne 31. 1. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003, usnesení sp. zn. I. ÚS 3051/16 ze dne 9. 2. 2017 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3124/16 ze dne 29. 11. 2016).
11. V případě stěžovatelky existuje zákonný podklad pro zajištění majetku: Se stěžovatelkou bylo zahájeno trestní stíhání, přičemž podle orgánů činných v trestním řízení existují důvody, pro které je na místě se domnívat, že se stěžovatelka na trestné činnosti podílela. Tyto důvody orgány činné v trestním řízení uvedly zejména v usnesení o zahájení trestního stíhání, kde byly detailně vylíčené. Vrchní soud ve svém rozhodnutí dále poukázal na konkrétní důvody na str. 2 napadeného usnesení, přičemž přikládal vysokou pozornost náčrtku, který má vyjadřovat řetězovitý charakter obchodů, který je předmětem řešené trestné činnosti. Nelze tak přijmout argumentaci stěžovatelky, že by rozhodnutí o zajištění majetku bylo přijato svévolně. Ústavní soud zde musí zmínit, že se nemůže detailně vyjádřit k důvodnosti trestního stíhání a že nepředjímá další rozhodnutí o důvodnosti trestního stíhání či viny stěžovatelky; tyto otázky primárně řeší jiná řízení. Může pouze poznamenat, že na základě napadených rozhodnutí a usnesení o zahájení trestního stíhání nedošlo k svévolnému jednání při rozhodování o zajištění majetku stěžovatelky. Rozhodnutí bylo také vydáno příslušným orgánem a zajištění není nepřiměřené sledovanému cíli.
12. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí není řádně odůvodněné. Vrchní státní zastupitelství vyjmenovalo ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, za které je stěžovatelka stíhaná, přičemž ohledně důvodnosti státní zastupitelství odkázalo na usnesení o trestním stíhání, které bylo stěžovatelce doručeno o tři dny dříve. Vrchní soud v napadeném usnesení kuse odůvodňuje, proč lze považovat stíhání za důvodné, odkazuje na konkrétní body v usnesení o zahájení trestního stíhání a zmiňuje náčrtek řetězového charakterů obchodů, které jsou předmětem trestního stíhání.
13. Ústavní soud si je vědom, že odůvodnění napadených usnesení nebylo příliš rozsáhlé. Musí ale také zohlednit skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje 326 stran, přičemž se jedná o velmi komplikovanou záležitost. Vzhledem ke skutečnosti, že usnesení vrchního státního zastupitelství bylo vydáno v přímé návaznosti na vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo velmi obsáhlé a složité, skutečnost, že se v napadených rozhodnutích odkazovalo na usnesení o zahájení trestního stíhání, které je stěžovatelce známo, nelze považovat za vadu rozhodnutí, která by dosahovala ústavněprávního rozměru. Vrchní soud se v napadaném rozhodnutí věnoval důvodům stíhání a odkázal na specifické body z usnesení o zahájení trestního stíhání, což vzhledem k složitosti a rozsahu věci a velmi krátké době, která uplynula od zahájení trestního stíhání, nelze vyhodnotit jako protiústavní postup. Ústavní soud proto neshledal ani tuto námitku stěžovatelky důvodnou.
14. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 20. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu