ECLI:CZ:US:2017:1.US.858.17.1
sp. zn. I. ÚS 858/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti ústavní stížnosti A. L., t. č. ve Věznici Valdice, nám. Míru 55, zastoupeného Mgr. Pavlínou Copkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 762/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 189/2017-40 ze dne 23. února 2017, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 298/2016-402 ze dne 29. září 2016 a rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 5 T 120/2015-303 ze dne 15. července 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před Okresním soudem v Chebu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let pro zvlášť závažný zločin loupeže, jehož se měl dopustit stručně řečeno tím, že se spoluobžalovaným slovně napadli poškozeného, že jim kazí kšefty. Spoluobžalovaný poškozeného udeřil pěstí do břicha, stěžovatel do hlavy, a od poškozeného žádali, aby jim okamžitě vydal částku 50 000 Kč, nebo shoří. Okresní soud shledal jednání stěžovatele za bezpečně prokázané provedenými důkazy. Neuvěřil přitom výpovědi poškozeného z hlavního líčení, že se ve skutečnosti nic nestalo, neboť byla v přímém rozporu s jeho výpovědí v přípravném řízení a v hlavním líčení bylo prokázáno, že poškozený v části neříká pravdu a že byl v období mezi spácháním činu a řízením před soudem navštíven opakovaně navštíven známými stěžovatele, z nichž má pravděpodobně obavy.
2. K následnému odvolání Krajský soud v Plzni zrušil výrok o trestu z formálních důvodů a stěžovateli sám uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let. Shledal procesně použitelnou výpověď poškozeného učiněnou v rámci rekognice a ztotožnil se s hodnocením změny výpovědi poškozeného v hlavním líčení jako změny účelové. Jako procesní pochybení bez vlivu na výsledek řízení hodnotil, že trestní stíhání bylo zahájeno pro přečin vydírání, popis skutku však odpovídal a všechny důkazy byly řádně provedeny v řízení před soudem.
3. Nejvyšší soud následné dovolání odmítl formálně proto, že bylo podáno z důvodu v trestním řádu neuvedeném. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu však zároveň k věci samé uvedl, že rekognice a svědecká výpověď poškozeného před zahájením trestního stíhání byly získány procesně řádným postupem, byl důvod k jejich provedení jako neodkladného nebo neopakovatelného úkonu a byl jim přítomen soudce. Poškozený byl v hlavním líčení vyslechnut za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce. Skutková zjištění nejsou extrémně rozporná, nalézací soud vyslechl svědky obhajoby a řádně vysvětlil, komu a proč uvěřil a proč bylo třeba vyjít z výpovědi poškozeného z přípravného řízení.
4. Proti rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, právní pomoc (obhajobu), možnost vyjádřit se ke všem důkazům a uložení trestu pouze ze zákonem stanovených důvodů. Vina nebyla stěžovateli prokázána nade vší pochybnost, neboť závěr soudu je založen pouze na výpovědi poškozeného z přípravného řízení. Jeho výpověď z hlavního líčení soud účelově označil jako nedůvěryhodnou, aniž by uvedl konkrétní důvody, proč tak usuzuje. Nebyly prokázány všechny znaky loupeže, protože výsledky dokazování nestačí pro závěr, že údajné násilí směřovalo k získání cizí věci. Výslech svědka v přípravném řízení nebyl neodkladný úkon, stěžovatel tím byl zkrácen na svém právu na obhajobu (a došlo ke zvýhodnění obžaloby), protože pouhé čtení protokolu v hlavním líčení nedostačuje. Byl-li svědek vyslechnut v hlavním líčení, má být použita tato výpověď. Trestní řízení bylo celkově postiženo tím, že nebyla dodržena presumpce neviny, neboť na stěžovatele bylo nahlíženo pohledem jeho předchozích odsouzení.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti. Postavení vrcholného soudního orgánu v otázkách zákonnosti náleží v nynější věci Nejvyššímu soudu, přičemž skutkové a procesní námitky stěžovatele tuto zákonnou rovinu nepřesahují.
7. Stěžovatel v zásadě opakoval svou obhajovací argumentaci z trestního řízení, že poškozený je prodejce drog, kterého chtěl odstrašit od prodávání drog družce stěžovatele. Případný úder, pokud k němu vůbec došlo, tak nesměřoval k získání peněz poškozeného. Nalézací soud měl uvěřit výpovědi poškozeného v hlavním líčení, že žalovaný skutek se nestal, neboť poškozený po náročném dni v kombinaci s prášky na bolest zubů usnul a popsaný skutek se mu zřejmě zdál jako živý sen. Naopak neměl uvěřit výpovědi poškozeného a poznání obžalovaných při rekognici, neboť byly učiněny pod vlivem drog (z logiky uvedené argumentace plyne, že i na základě skutečností prožitých v onom živém snu). S touto argumentací se obecné soudy dostatečně, logicky a přesvědčivě vypořádaly.
8. Výpověď poškozeného nebyla jediným důkazem, ale jedním ze článků celého řetězce. Okresní soud přitom plně vysvětlil, proč neuvěřil výpovědi poškozeného v hlavním líčení (u zubní lékařky ostatně ověřil i tvrzení o bolesti zubů). Poškozený nadto k rozporům svých výpovědí uvedl, že v přípravném řízení vypovídal tak, jak to bylo. Odkazoval-li stěžovatel na zásadní nedostatečnost pouhého čtení protokolu o výslechu poškozeného z přípravného řízení, lze k tomu uvést, že poškozený v hlavním líčení vyslechnut byl a stěžovatel jej mohl konfrontovat - na právu na obhajobu tedy zkrácen nebyl. Soud přiléhavě poukázal i na souvislost dalších důkazů a na skutečnost, že stěžovatel a jeho spoluobžalovaný se, na rozdíl od důkazů vypovídajících v jejich neprospěch, neshodli ani na vlastní verzi skutkového děje.
9. K námitkám vůči zjištění skutkového stavu lze tedy stručně odkázat na setrvalý přístup Ústavního soudu k přehodnocování skutkových zjištění učiněných soudy či správními orgány, pokud sám potřebné důkazy neprovedl [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123), III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavně významné vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu