ECLI:CZ:US:2017:1.US.898.16.1
sp. zn. I. ÚS 898/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti VISIMPEX, a. s., se sídlem Seifertova 33, 750 02 Přerov I - Město, zastoupené Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem se sídlem Bartošova 16, 750 02 Přerov 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 12 Co 397/2015-228 ze dne 17. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Ing. V. Měřínský se žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši 110 000 Kč s příslušenstvím spočívajícího v užívání pozemků ve výlučném vlastnictví žalobce stěžovatelkou bez jakékoli náhrady, a to za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. O žalobě rozhodl jmenovaný soud rozsudkem č. j. 11 C 484/2010-196 ze dne 28. 11. 2014 tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 65 083,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu ohledně dalších 44 916,70 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce směřujícímu proti výroku, jímž byla jeho žaloba zčásti zamítnuta, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, vpředu označeným rozsudkem potvrdil zamítnutí žaloby co do částky 13 170,40 Kč, ve zbývajícím rozsahu zamítavý výrok nalézacího soudu změnil tak, že stěžovatelku zavázal zaplatit žalobci částku 17 746,30 Kč (vedle již přisouzené částky 65 083,30 Kč žalobce z hlediska požadavku na zaplacení celkové částky 96 000 Kč akceptoval v odvolacím řízení zamítnutí žaloby co do částky 14 000 Kč) a znovu rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka popsala okolnosti nabytí pozemků žalobcem a následné vyjednávání o případném prodeji pozemků ve vlastnictví žalobce mezi ním a právní předchůdkyní stěžovatelky. Namítla, že v řízení bylo prokázáno, že pozemky p. č. A1 a p. č. A2 využívané jako ostatní plocha měla k dispozici jako výlučný uživatel pouze do dne 11. 6. 2010, neboť toho dne umožnila žalobci užívání těchto pozemků poskytnutím klíče od branky. Odvolací soud se dle jejího názoru dostatečně nezabýval, ba ani nereflektoval faktické užívání, resp. rozsah možnosti užívání dotčených pozemků a přístupu k nim, čímž de facto poskytl nepřiměřenou ochranu vlastnickému právu žalobce na její úkor. Odkaz krajského soudu na judikaturu Nejvyššího soudu pokládá stěžovatelka za zcela nepřiléhavý, neboť v případu jí řešeném bylo vlastníkovi pozemku zcela odepřeno využívání vlastnického práva k pozemku jejich uzamčením, zatímco v případě žalobce v nynější věci došlo naopak k jejich zpřístupnění. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavní rozměr, neboť jde výlučně o posouzení dílčí skutkové okolnosti. V posuzované věci je zcela zřejmé, že klíčovým pro posouzení odvolání žalobce byla primárně otázka, zda stěžovatelka umožněním přístupu žalobci přes zbudovanou branku mu současně poskytla možnost smysluplného užívání pozemků. Odvolací soud zhodnotil, že nikoli, protože areál rozkládající se na pozemcích vlastněných žalobcem tvoří jeden funkční celek. Krajský soud tedy oproti okresnímu soudu dovodil, že zbudování branky a umožnění přístupu skrze ní na situaci fakticky ničeho nemění, poněvadž povaha provozu areálu se míjí s případnou reálnou využitelností žalobcem, a tak je tento počin dle krajského soudu jen iluzorní. Tyto úvahy jsou ovšem odrazem nezávislého rozhodování soudu, do něhož Ústavní soud nemůže zasáhnout, nepředstavují exces, pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci rozporovaného rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelce je ovšem nutno přisvědčit, že odkaz na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/99 není v dané situaci zcela případný, protože jím řešený případ se v podstatných znacích odlišuje od nyní souzené věci; to však ještě samo o sobě nečiní napadené soudní rozhodnutí neústavním.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. ledna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu