ECLI:CZ:US:2017:2.US.100.17.1
sp. zn. II. ÚS 100/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ve Valdicích, zastoupeného JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem se sídlem Nivnická 388/12, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2016, č. j. 4 To 13/2016-1997, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, č. j. 4 Tdo 999/2016-80, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Vrchní soud stěžovatele uznal napadeným rozsudkem (kterým zároveň zrušil předchozí rozsudek krajského soudu) vinným zločinem vraždy podle ustanovení §140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl podle ustanovení §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou (a dále rozhodl o povinnosti nahradit škodu poškozeným).
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zásadní pochybení stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že soudy shledaly, že je pachatelem vymezeného skutku, ačkoli on touto osobou není. Závěry soudů přitom údajně stojí toliko na nepřímých důkazech, které jsou povětšinou pouze předpokladem úvah soudů o možnosti průběhu uskutečněného jednání, přičemž jsou v extrémním rozporu se zjištěními, která lze objektivně učinit z provedeného dokazování. Konkrétně pak stěžovatel namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho údajným motivem (pouhá sociální situace stěžovatele, který neměl jiné příjmy, není podle něj dostačující pro prokázání úmyslu odcizit předmětnou hotovost), chybně hodnotily nepřesnost výpovědí stěžovatele, a nezohlednily ani jeho námitky směřující proti důkazu pachovou stopou. Ve vztahu k pachovým stopám stěžovatel rovněž namítá, že při jejich sejmutí a identifikaci nebyl přítomen jeho obhájce, a navíc sejmuté pachové stopy svědčí pouze o jeho pohybu na místě činu s tím, že tato jeho pachová stopa mohla být na dotčené místo přenesena na převzatých dokumentech.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. chybné hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť provedené důkazy by mohl hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
6. V ústavní stížnosti tvrzená pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy nenesl znaky libovůle. Naopak, dokazování ve věci stěžovatele poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy soudy I. i II. stupně náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly ke svým skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že soudy rozhodly především (či pouze) na základě shodnosti jeho pachové stopy se stopou na místě činu. Této námitce se podrobně věnoval odvolací (viz s. 13 napadeného rozsudku) i dovolací (viz s. 10 napadeného usnesení) soud, přičemž na jejich závěry Ústavní soud odkazuje, neboť se s nimi plně ztotožňuje.
7. Takto se obecné soudy věnovaly též stěžovatelem tvrzené možnosti přenosu pachové stopy, kterou však (i na základě znaleckých posudků) označily za vysoce nepravděpodobnou, jakož i způsobu sběru pachových stop na místě činu a jejich vyhodnocení. Obdobně pak nemůže Ústavní soud akceptovat námitky stěžovatele, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho údajným motivem ke spáchání daného trestného činu, což vedlo k jejich chybným skutkovým závěrům, neboť otázce jeho motivu se dostatečně věnoval zejména odvolací soud a jím vyslovené argumenty považuje Ústavní soud za dostatečně přesvědčivé (viz s. 11-12 napadeného rozsudku). Stejné platí též o hodnocení výpovědi stěžovatele, neboť ani zde obecné soudy nepochybily, pokud jeho výpověď zpochybnily dalšími provedenými důkazy svědčícími o její nevěrohodnosti. V souhrnu tedy nelze souhlasit se stěžovatelem, že by obecné soudy pochybily při objasňování skutkového stavu věci, přičemž jeho nesouhlas s učiněnými skutkovými závěry nelze zaměňovat za porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud může naopak odkázat na rozhodnutí odvolacího (viz s. 9-10) a dovolacího soudu (viz s. 8-9), neboť již tyto soudy posuzovaly, zda v případě stěžovatele nenastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, aniž by však jakkoliv přisvědčily opakovaně předestřeným argumentům stěžovatele. Rovněž námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti fakticky kopírují argumenty, které předestřel již před soudem I. stupně a posléze v odvolacím a dovolacím řízení, čímž však staví Ústavní soud do pozice další soudní (odvolací) instance, která mu nicméně nenáleží.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu