ECLI:CZ:US:2017:2.US.1027.17.1
sp. zn. II. ÚS 1027/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Šikoly, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem Údolní 222/5, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2017, č. j. 28 Cdo 3270/2016-124, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2016, č. j. 49 Co 153/2015-124, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. března 2016, č. j. 49 Co 153/2015-138, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. února 2016, č. j. 49 Co 153/2015-132, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. března 2016, č. j. 49 Co 153/2015-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo žalovanému (stěžovateli) uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 235 000 Kč s příslušenstvím. Ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaného zavázal k náhradě nákladů žalobkyně v odlišné částce a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V dané věci se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky s tvrzením, že její právní předchůdce (manžel) na aukci organizované dražebníkem 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s. r. o., v roce 2010 vydražil obraz Václav Špály "Kytice ve strakatém džbánu" (dále též "předmětný obraz"), posléze však vyšlo najevo, že uvedené dílo, které do dražby poskytl žalovaný, bylo v červenci 2008 odcizeno svému skutečnému vlastníku. Tato informace byla přitom nejpozději od září 2008 zveřejněna v policejní evidenci dostupné prostřednictvím sítě internet, takže žádný z držitelů obrazu nemohl být v dobré víře ohledně řádnosti nakládání s tímto dílem, a nemohl tudíž ani nabýt vlastnického práva k němu vydržením. Soudy proto dospěly k závěru, že žalobkyni, jakožto právní nástupkyni po zemřelém manželovi, svědčí nárok na vrácení žalované částky, již žalovaný bez platného právního titulu obdržel od jejího manžela, coby bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud k uvedenému doplnil, že večerní aukci, na níž právní předchůdce žalobkyně obraz vydražil, nelze přiznat charakter veřejné dražby ve smyslu zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"), poněvadž dražebník neprojevil náležitou opatrnost při ověřování vlastnického titulu navrhovatele dražby. Plnění, jež žalovaný od právního předchůdce žalobkyně přijal, je proto nutné pokládat za bezdůvodné obohacení. Jelikož žalobkyně, její právní předchůdce ani žalovaný, nedůvodně se spoléhajíce na neověřenou informaci aukční síně ohledně zákonnosti původu obrazu, nemohli být objektivně v dobré víře, nepřichází v úvahu, že by vlastnictví ke spornému dílu nabyli vydržením. Právo na vydání žalované částky nebylo ani promlčeno, neboť promlčecí doba ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. počala běžet až v květnu 2012, kdy se žalobkyně v souvislosti se zajištěním obrazu policií dozvěděla o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, a zachování objektivní promlčecí doby bylo nesporné.
3. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2017, č. j. 28 Cdo 3270/2016-124, odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1, věta první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). K dovolací námitce ohledně charakteru prováděné dražby Nejvyšší soud uvedl, že ačkoliv veřejná dražba může být shledána neplatnou pouze tehdy, pokud její neplatnost vyslovil soud ve zvláštním řízení podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, současně platí, že nikoli každé jednání prováděné dražebníkem lze pokládat za veřejnou dražbu. Jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka; jinak by totiž smyslem jednání prováděného dražebníkem nemohl být přechod vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale jiný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral. Jednání, které by neodpovídalo uvedeným požadavkům, nelze mít za veřejnou dobrovolnou dražbu. Podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud předeslaný výklad v projednávaném případě respektoval, neboť nekonstatoval (mimo speciální řízení k tomu určené) neplatnost existentní dražby, nýbrž dospěl k závěru, že tzv. večerní aukce, na níž byl nabízen předmětný obraz, s ohledem na nesplnění veškerých požadavků náležité péče ze strany dražebníka vůbec nemohla být považována za veřejnou dražbu ve smyslu zákona o veřejných dražbách. K otázce, zda v daném sporu organizátor dražby vyvinul aktivitu odpovídající standardu běžné opatrnosti, pak podotknul, že právě z důvodů, jež akcentoval dovolatel, totiž vzhledem k absenci veřejného seznamu uměleckých děl, respektive obtížnosti prokazování jejich vlastnictví, nepokládá za iracionální úsudek krajského soudu, že v posuzovaném skutkovém kontextu bylo namístě vyžadovat, aby dražebník ověřil, zdali se z evidence odcizených uměleckých děl vedené Policií České republiky nepodává nelegální původ draženého obrazu. Nejvyšší soud neshledal vadnými ani závěry odvolacího soudu stran otázky dobré víry či promlčení.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že se nejednalo o veřejnou dražbu. Podle názoru stěžovatele skutečnost, že se naopak o veřejnou dražbu jednalo, vyplývá z výsledků dokazování. Nesouhlasí s tím, že by dražebník měl ověřovat vlastnictví stěžovatele k drženému obrazu, když tato povinnost z ničeho nevyplývá. Databáze Policie České republiky není veřejným rejstříkem a v době konání dražby o její existenci nevládla všeobecná informovanost. Důsledky konání dražebníka a vydražitele nelze přenášet na stěžovatele. Rovněž vyslovuje přesvědčení, že nemohl získat bezdůvodné obohacení na úkor právního předchůdce žalobkyně, nýbrž eventuálně pouze na úkor dražebníka, od něhož obdržel finanční částku za vydražený obraz. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se významu subjektu, jemuž bylo plnění adresováno, není podle stěžovatele v dané věci použitelná a nelze k ní přihlížet. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily skutečnost, že žalobkyně ani její právní předchůdce neověřovali v evidenci odcizených uměleckých děl, zda předmětné dílo není v této evidenci vedeno. Za nespravedlivé považuje hodnocení soudů, které na jedné straně dospěly k závěru, že u žalobkyně a jejího právního předchůdce nemohla být zjištěna dobrá víra k držbě věci právě z důvodu opomenutí ověření existence vlastnického práva, na straně druhé však toto opomenutí nebylo důvodem pro běh subjektivní promlčecí doby.
III.
5. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
7. Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry Nejvyššího soudu, který v rozhodnutí odvolacího soudu nespatřoval otázky, které by mohly založit přípustnost dovolání. Stěžovatel přitom pouze neguje závěry dovolacího soudu, aniž by uvedl konkrétní relevantní ústavněprávní argumentaci prokazující oprávněnost jeho stanoviska. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není, aby namísto stěžovatele vyhledával možná pochybení ostatních soudů či formuloval a konkretizoval námitky stěžovatele tak, aby bylo zřejmé, že skutečně mohlo dojít k porušení základních práv. Stěžovatel se pouze domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nejvyšší soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který vychází ze zjištěného skutkového stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil, jaká relevantní judikatura se na danou věc vztahuje a které předpisy byly aplikovány. Zabýval se rovněž všemi námitkami, které stěžovatel v dovolání vznesl, včetně otázky charakteru provedené dražby, otázky dobré víry coby předpokladu případného vydržení vlastnického práva, otázky stanovení počátku promlčecí doby i otázky věcné legitimace. Závěr o potřebě vynaložení alespoň běžné opatrnosti při dokládání vlastnictví navrhovatele dražby jako podmínky pro uskutečnění řádné veřejné dražby ostatně aproboval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 8. července 2015 sp. zn. IV. ÚS 717/15.
8. V souvislosti s nesouhlasem stěžovatele s posouzením přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem je třeba dále podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu