ECLI:CZ:US:2017:2.US.1042.17.1
sp. zn. II. ÚS 1042/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky DACH SYSTEM, s. r. o., adresa Chválkovická 220/45, 779 00 Olomouc, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, se sídlem Dvorek 16, 798 57 Laškov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, č. j. 33 Cdo 3362/2016-178, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. března 2016, č. j. 75 Co 433/2015-146, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 5. dubna 2017 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž k porušení čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2015, č. j. 24 C 33/2015-130, byla žalované (stěžovatelce), jakožto zhotovitelce, uložena povinnost zaplatit žalobkyni (objednatelce) částku ve výši 338 432 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu smluvní pokuty za porušení povinností vyplývajících ze Smlouvy o dílo uzavřené oběma účastníky dne 20. srpna 2014 (dále též "smlouva o dílo"). Výrokem II. zamítl žalobu co do částky 16 921 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 768 Kč.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. března 2016, č. j. 75 Co 433/2015-146, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž zopakoval důkaz smlouvou o dílo. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná podstatným způsobem porušila své smluvní povinnosti, když nepřevzala staveniště, nezapočala s prováděním díla a ve stanoveném termínu dílo nedokončila a nepředala žalobkyni. Pro posouzení nároku žalobkyně na smluvní pokutu byl pak stěžejní výklad čl. 12 odst. 1 smlouvy o dílo a zejména pak jazykový význam spojky "a", který byl proveden v intencích §555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.").
4. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, č. j. 33 Cdo 3362/2016-178, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolatelka v dovolání vytýkala odvolacímu soudu, že sice správně zjistil skutkový stav, ale poté zjištěný skutkový stav nesprávně vyhodnotil. Rozporovala zejména výklad čl. 12 odst. 1 smlouvy o dílo a návazně na to nesprávně stanovenou výši smluvní pokuty. Námitku žalované Nejvyšší soud neuznal, neboť podle jeho názoru je interpretace obsahu smlouvy otázkou skutkovou. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (právní posouzení) jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Stěžovatelka tedy v dovolání zpochybňovala skutkový základ sporu, což ovšem není souladné s jediným způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Navíc stěžovatelka v dovolání nevymezila právní otázku, při jejímž řešení mělo dojít k jím tvrzenému odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe, ani tuto praxi blíže nespecifikovala nad rámec odkazu na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Kritizuje závěr Nejvyššího soudu, který se odmítl věcí zabývat s tím, že se jedná o skutkovou záležitost. Posuzování vzniku nároku na smluvní pokutu podle stěžovatelky není otázkou skutkovou, nýbrž právní, jelikož se posuzuje, zda jsou zde protiprávní jednání, předpokládaná smlouvou ve vztahu ke vzniku nároku na smluvní pokutu. Obecným soudům dále vytýká, že opomněly fakt, že se jednalo o veřejnou zakázku, kdy smlouvu vyhotovila žalobkyně v původním řízení a nikoli stěžovatelka. Ve smyslu §557 obč. zák. se měl smluvní text v pochybnostech vyložit k tíži toho, kdo jej použil první, tedy k tíži žalobce. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat tím, jak odvolací soud posoudil význam spojky "a" v části smlouvy o dílo upravující podmínky uplatnění smluvní pokuty. Dovolací soud podle jejího názoru neodůvodnil, proč nejde o otázku, kterou se dovolací soud musí zabývat. K tomu argumentuje rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001 sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 15. května 2010 sp. zn. 28 Cdo 4341/2009 a ze dne 28. června 2007 sp. zn. 33 Cdo 2393/2007. Odvolacímu soudu pak vytýká chybné použití pravidel výkladu právních jednání podle §555 obč. zák. Ve věci výkladu také cituje nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008 sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131). Stěžovatelka rovněž rozporuje výpočet smluvní pokuty a z ní vycházející výpočet náhrady nákladů řízení obecnými soudy. V odepření ochrany ze strany odvolacího a později dovolacího soudu spatřuje jednání, kterým bylo porušeno její ústavou garantované právo na spravedlivý proces, popř. právo na předvídatelné soudní rozhodnutí, a kterým byla i ohrožena právní jistota. Na závěr stěžovatelka tvrdí, že soudy své odchýlení od interpretačních pravidel ani nevysvětlily a jejich rozhodnutí tak nesplňují požadavek řádného odůvodnění [k tomu např. sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Soudy také rezignovaly na svoji funkci ochránce práv ve smyslu čl. 90 Ústavy.
6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. května 2017 stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16, který dle jejího názoru dopadá i na její věc.
III.
7. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem.
8. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Pohledem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s jeho judikaturou obstojí.
10. Stěžovatelka brojila v prvé řadě proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu a jeho závěru o absenci dovolacích námitek, které by se vztahovaly k právnímu posouzení věci. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že pokud bylo podané dovolání odmítnuto, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v posuzovaném případě nestalo. S přihlédnutím k požadavkům, kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí, Ústavní soud posoudil nyní napadené usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní požadavky řádného odůvodnění nebyly ve stěžovatelčině případě porušeny. Samotné posouzení přípustnosti dovolání je pak věcí Nejvyššího soudu (§239 o. s. ř.). Ústavní soud v těchto otázkách zasahuje pouze ve výjimečných situacích, kdy je postup Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti přehnaně formalistický a ve svém důsledku zakládá zásah do základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Neexistuje totiž základní právo na podání dovolání a jeho projednání. Pokud ovšem právní řád dovolání připouští, je třeba se se při posuzování jeho přípustnosti a rozhodování o něm pohybovat v rámci mantinelů daných ústavním pořádkem.
11. Závěr Nejvyššího soudu postavený na tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění (a nikoliv právní), je v souladu se stávající judikaturou (srov. i Nejvyšším soudem citovaný rozsudek ze dne 29. října 1999 sp. zn. 2 Cdon 1548/97 nebo rozsudek ze dne 31. října 2001 sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Vycházeje z výše citované judikatury Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč přípustnost dovolání v souzené věci neshledal. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále odkazovala na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která by se měla vztahovat k projednávané věci. Odkaz na tato rozhodnutí však Ústavní soud nepovažuje za případný, jelikož způsob výkladu ustanovení smlouvy o dílo použitý obecnými soudy nikterak nevybočuje z intencí těchto rozhodnutí.
13. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16. Závěry tohoto nálezu jsou skutečně relevantní i v projednávané věci. Z uvedeného rozhodnutí však nikterak nevyplývá, že by bylo možné podat dovolání z důvodu nesprávného posouzení skutkových otázek. Nesprávné právní posouzení otázky hmotného nebo procesního práva (které je jediným způsobilým dovolacím důvodem) však může vyvstat v souvislosti se zjišťováním a posuzováním skutkového stavu věci. V tomto směru však stěžovatelka v dovolání dostatečně neargumentovala. Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání dostatečně odůvodnil, mimo jiné pomocí citace své relevantní judikatury. Stěžovatelka však nedostatečně vymezila předpoklady přípustnosti, jak předpokládá §241a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud tak v této věci neshledal prostor pro svůj zásah.
14. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je třeba taktéž uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Rozhodnutí je řádně odůvodněno a odvolací soud se v něm dostatečně jasně a srozumitelně s argumentací stěžovatelky vypořádal. Posouzení významu spojky "a" v části smlouvy o dílo upravující podmínky uplatnění smluvní pokuty bylo věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší do této jejich činnosti zasahovat. Zásah by byl myslitelný pouze v případech tzv. extrémního rozporu, o který však v posuzované věci nejde. Ústavní soud proto neshledal žádné ze stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a svobod.
15. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu