ECLI:CZ:US:2017:2.US.1043.17.1
sp. zn. II. ÚS 1043/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Flow East a. s. se sídlem Malé náměstí 144/1, Praha 1, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Revoluční 724/7, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017 č. j. 33 Cdo 5660/2016-283, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016 č. j. 18 Co 111/2016-241 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2016 č. j. 39 C 114/2015-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka provádí v ústavní stížnosti poměrně rozsáhlou rekapitulaci a analýzu případu, přičemž z pohledu ústavněprávního jsou podstatné její námitky stran nesprávné aplikace jednoduchého práva obecnými soudy. Stěžovatelka dále označuje zejména rozsudek odvolacího soudu jako nepřezkoumatelný, když v něm podle stěžovatelky absentuje jakékoliv konkrétní odůvodnění, resp. vlastní posouzení případu soudem. Obecné soudy podle stěžovatelky nerespektovaly při rozhodování judikaturu, podle níž se má v rámci soudního řízení zjišťovat při posuzování smluvních ujednání též vůle účastníků smlouvy a konkrétní okolnosti uzavírání dohody a její realizace.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu stěžovatelky o povinnosti sdělit informace o podstatných podmínkách vítězné nabídky učiněné v tendru zamítl. Stěžovatelka dovozovala svá práva z uzavřených smluv nazvaných jako Ujednání o koexkluzivitě a Vedlejší ujednání, přičemž právě Vedlejší ujednání nebylo podle závěrů soudu uzavřeno jako platná smlouva pro absenci vůle stran. Jednalo se pouze o možnost uzavření smlouvy a o upřesnění jejího obsahu. Vycházel přitom z průběhu tendru a proklamace prodávajícího o možnosti odmítnout uzavření smlouvy již na počátku jednání. Ujednání o exkluzivitě pak nebyla protistranou nijak přijata a smlouva rovněž nemohla být uzavřena. Proto stěžovatelka nemá žádné smluvní či zákonné právo požadovat poskytnutí příslušných informací.
3. Odvolací soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ve věci přitom rozhodoval po připuštění změny žaloby, resp. žalobnímu požadavku znějícímu na splnění povinnosti poskytnout informace o uskutečněném prodeji komplexu Savarin v Praze, konkrétně o vítězné nabídce, o výši kupní ceny, o podmínkách smlouvy o převodu příslušných akcií, o údaji o výši kupní ceny akcií či způsobu jejího určení. Soud však dospěl k závěru, že k takovému ujednání se účastníci smlouvou nezavázali. Ve věci šlo o soukromoprávní obchodní transakci, která byla veřejně oznámena se značně širokými mantinely pro to, aby žádná z nabídek na prodej nemusela být akceptována. Ani z průběhu jednání se stěžovatelkou jako zájemkyní o koupi ani provedených důkazů nevyplynulo, že by byla uzavřena jakákoliv dohoda. Současně soud odůvodnil neprovedení nových, resp. dalších důkazů navrhovaných stěžovatelkou.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Jako nepřípustné shledal námitky stěžovatelky směřující proti úplnosti skutkových zjištění nebo hodnocení provedených důkazů, jelikož se jednalo o polemiku stěžovatelky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. To však dovolacímu přezkumu nepodléhá.
II.
4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Stěžovatelka ústavní stížnost opírá o nesouhlas s postupem nalézacích soudů, konkrétně s právním hodnocením provedeným důkazů. Současně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.
6. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu. Shromážděné důkazy posléze hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Uvedené je možné označit jako zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud též opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. V nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud ve smyslu výše uvedeného neshledal. Ústavní stížnost stěžovatelky přitom není svým obsahem fakticky ničím jiným než pokračující polemikou s rozhodováním obecných soudů. Obecné soudy však jasně a jednoznačně vysvětlily důvody pro svá rozhodnutí. Tato rozhodnutí mají oporu v provedeném dokazování. Nelze dospět ani k závěru o nerespektování vůle stran při "sjednávání" smlouvy, když soudy jasně uvedly, na základě jakých provedených důkazů a jejich hodnocení dospěly k závěru, že mezi účastníky řízení k žádnému platnému smluvnímu ujednání nedošlo. Soudy přitom přihlédly jak k obsahu návrhu dohody, tak i k okolnostem provázejícím předmětná jednání. Stěžovatelka podáním ústavní stížnosti pravděpodobně očekává, že Ústavní soud napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. V předmětné věci jde však pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
8. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu