ECLI:CZ:US:2017:2.US.1091.15.1
sp. zn. II. ÚS 1091/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Nováka, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 26 Cdo 3649/2014-433, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Miroslava Vosátky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. l. 2015 č. j. 26 Cdo 3649/2014-433 bylo podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.) dále jen "o. s. ř.", odmítnuto dovolání stěžovatele jako žalobce (ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 341/2010 o vyklizení nebytových prostor) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 2. 2014 č. j. 69 Co 75/2013-397, neboť neobsahuje řádnou specifikaci údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), který je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel uplatnil i nezpůsobilý dovolací důvod, namítá-li nesprávný výklad dopisu ze dne 15. 6. 2000 a listiny o předání nebytových prostor ze dne 30. 6. 2000 odvolacím soudem, neboť obsahově tak napadá správnost skutkového (nikoli právního) závěru. Nejvyšší soud dále uvedl, že zpochybnil-li stěžovatel výrok rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, rozhodoval odvolací soud správně znovu o nákladech tohoto řízení při změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §224 odst. 2 o. s. ř. a výpočet výše nákladů na zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, odpovídá ustálené soudní praxi.
3. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 26 C 341/2010.
II. Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolací soud stručným odůvodněním jeho dovolání odmítl, neboť dovolání neobsahovalo řádnou specifikaci údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Rovněž tvrzení dovolacího soudu o uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu je podle stěžovatele nesprávné, neboť stěžovatel v dovolání výslovně uvedl, že skutková zjištění učiněná před soudem prvního stupně jsou zcela jednoznačná, avšak odvolací soud tato skutková zjištění neakceptoval.
5. Stěžovatel dále namítá, že dovolací soud se vůbec nezabýval dovoláním stěžovatele, které bylo rovněž zaměřeno do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; odvolací soud bez jakéhokoli bližšího odůvodnění rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 93 452,46 Kč zvýšil na částku 232 090 Kč, aniž by své rozhodnutí v tomto směru odůvodnil. Odvolací soud podle stěžovatele v rozporu s obvyklou rozhodovací praxí "mechanicky" aplikoval na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně advokátní tarif, za situace, kdy vedlejší účastník výslovně souhlasil s přiznanou náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně a do tohoto výroku se vůbec neodvolal.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto, a namítá, že dovolací soud jeho dovolání nesprávně posoudil. Dovolací soud se rovněž podle stěžovatele nezabýval jeho dovoláním, které směřovalo do výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a obsahu stěžovatelova dovolání (č. l. 412 - 414 spisu okresního soudu) Ústavní soud konstatuje, že v postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání a jeho obligatorních náležitostí podle §241a odst. 2 o. s. ř. neshledal porušení ústavních kautel. Totéž platí pro jeho závěr o uplatněném dovolacím důvodu, namítá-li stěžovatel nesprávný výklad dopisu ze dne 15. 6. 2000 a listiny o předání nebytových prostor ze dne 30. 6. 2000 odvolacím soudem, neboť obsahově tak napadá správnost skutkového (nikoli právního) závěru.
12. Ústavní soud neshledává protiústavním ani závěr Nejvyššího soudu, že zpochybnil-li stěžovatel výrok rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, rozhodoval odvolací soud správně znovu o nákladech tohoto řízení při změně rozhodnutí soudu prvního stupně podle §224 odst. 2 o. s. ř. a výpočet výše nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu odpovídá ustálené soudní praxi. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl krajský soud podle §142 odst. 1 o. s. ř., když vedlejší účastník měl plný úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení. Na tuto skutečnost Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jak výše uvedeno, přiléhavě poukázal. Námitky stěžovatele ohledně stanovení nákladů řízení svědčí o nepochopení dané problematiky stěžovatelem.
13. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu