ECLI:CZ:US:2017:2.US.1179.17.1
sp. zn. II. ÚS 1179/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Ing. Radislava Kouřila, zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, AK se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2017 č. j. 35 Co 88/2017-130 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 1. 2017 č. j. 22 E 449/2011-112, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a majetkového práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2017 č. j. 35 Co 88/2017-130 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 1. 2017 č. j. 22 E 449/2011-112. Stěžovatel (v postavení povinného v rámci exekučního řízení) v ústavní stížnosti namítá, že soudy ústavně nekonformním způsobem vyložily otázku doručení platebního výměru ve správním řízení, když prioritu zde má doručení datovou schránkou. Tím, že platební výměr byl stěžovateli doručován na adresu vedenou v centrální evidenci obyvatel (adresa trvalého pobytu), mu bylo odepřeno právo podat příslušný opravný prostředek. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že platební výměr byl doručován fikcí na adresu ohlašovny a ačkoliv správní orgán měl vědomost o tom, že stěžovateli nelze na ohlašovnu doručit, nevyužil jiné možnosti doručení písemnosti. Právě z důvodu, že má stěžovatel v centrální evidenci obyvatel evidovanou pouze adresu ohlašovny, si datovou schránku zřizoval. Exekuční titul tedy není vykonatelný a nelze na základě něho vést exekuci na majetek povinného.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 byl na základě platebního výměru Pražské správy sociálního zabezpečení nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele, a to pro částku 2 394 Kč. Návrhu stěžovatele na zastavení exekuce nebylo soudem vyhověno. Stěžovatel v návrhu na zastavení exekuce uvedl, že exekuční titul není pravomocný ani vykonatelný. Exekuční titul mu byl doručován na adresu vedenou v centrální evidenci obyvatel (k doručení došlo fikcí doručení), přestože měl zřízenou datovou schránku. Nevýznamné přitom je, že nemá zřízenou datovou schránku jako fyzická osoba podnikatel, ale pouze jako fyzická osoba. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 26. 1. 2017 č. j. 22 E 449/2011-112 návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl. Obvodní soud pro Prahu 6 své rozhodnutí odůvodnil tak, že námitka povinného neobstojí, neboť při doručování písemností prostřednictvím datové schránky je namístě zohlednit status adresáta a odlišit doručování písemnosti fyzické osobě (nepodnikající) oproti písemnosti doručované fyzické osobě jako podnikajícímu subjektu v souvislosti s touto činností. Platební výměr byl tedy doručen správně na adresu sídla, která je současně adresou pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 odvolání. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nad rámec argumentace soudu prvního stupně odkázal k otázce povinnosti zohlednit status adresáta na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 8 As 109/2015. Není podstatné, jakým způsobem šetřila Pražská správa sociálního zabezpečení adresu stěžovatele pro účely doručení, podstatné je, že byla písemnost doručena na adresu sídla podnikání.
4. K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 6 i Městský soud v Praze. Obvodní soud pro Prahu 6 ani Městský soud v Praze neshledávají ústavní stížnost důvodnou. Oba odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud k vyjádření vyzval i Pražskou správu sociálního zabezpečení, která zopakovala své předchozí argumenty uplatněné v rámci řízení před obecnými soudy, včetně povahy pohledávky vůči stěžovateli a postavení stěžovatele v řízení, resp. způsobu doručování stěžovateli z jeho statusu vyplývající. Ústavní soud ve věci vyžádal též příslušný spisový materiál od Obvodního soudu pro Prahu 6. Obě vyjádření byla zaslána stěžovateli prostřednictvím jeho právního zástupce k replice. Ve stanovené lhůtě se stěžovatel nevyjádřil, svého práva repliky tedy nevyužil.
II.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí. Tomu je tak i v nyní projednávané věci; předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit 2 394 Kč, resp. vymožení této částky výkonem rozhodnutí - prodejem movitých věcí stěžovatele. V těchto případech se přitom Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13).
6. O takový případ se však nejedná. Ústavní soud přesto ve věci vyžádal od obecného soudu spisový materiál a též vyjádření účastníků řízení, aby mohl postup obecných soudů náležitě zhodnotit. Po posouzení věci Ústavní však soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele shledal zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní soud v této konkrétní věci poukazuje na své závěry vyslovené v usnesení ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1180/17. Ústavní soud se v označené věci zabýval předchozí ústavní stížností stěžovatele, přičemž šlo o věc týkající se téže problematiky - tj. doručování ve správním řízení a rovněž meritorně se jedná o totožné spory - tj. nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí v důsledku existence neuhrazeného závazku stěžovatele vůči Pražské správě sociálního zabezpečení. Text ústavní stížnosti je přitom možné označit za obdobný, ne-li podstatnou měrou za zcela totožný.
8. V citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 1180/17 se Ústavní soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti pouze opakuje a upozornil přitom též na judikaturu Nejvyššího správního soudu zabývající se doručováním písemností ve správním řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 8 As 109/2015). Ústavní soud proto na své závěry vtělené do citovaného usnesení v podrobnostech pro stručnost odkazuje, jelikož neshledal žádný důvod pro to, aby byl nucen se od již vyslovených a přesvědčivých argumentů odchýlit.
9. V posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu