ECLI:CZ:US:2017:2.US.1204.17.1
sp. zn. II. ÚS 1204/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Chaos, s. r. o., se sídlem Hurbanova 208/62, Čadca, Slovenská republika, adresa pro doručování Školní 866, Pardubice - Svítkov, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2737/2014-330 ze dne 31. 1. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 597/2013-299 ze dne 30. 1. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Právní předchůdce stěžovatelky (Ing. Skřivánek) se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejším účastníkovi (správci konkursní podstaty společnosti M a D Pardubice, s. r. o. Mgr. Letošníkovi) zaplacení částky 113 881 Kč s příslušenstvím. Pohledávka měla vzniknout v důsledku nesprávného postupu vedlejšího účastníka spočívajícím v podání zjevně bezúspěšné žaloby, jíž se domáhal po právním předchůdci stěžovatelky zaplacení částky 614 481,46 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení tvrzeného nároku. Na nákladech řízení před soudem prvého stupně soud přiznal právnímu předchůdci stěžovatelky částku 51 627 Kč. Na nákladech odvolacího řízení bylo přiznáno právnímu předchůdci stěžovatelky dalších 62 254 Kč. Na nákladech řízení tak byl vedlejší účastník povinen uhradit právnímu předchůdci stěžovatelky celkově 113 881 Kč. Takto vzniklá pohledávka za podstatou však právnímu předchůdci stěžovatelky nebyla uhrazena, jelikož v konkursní podstatě úpadce M a D Pardubice, s. r. o. se nenacházely prostředky na její uspokojení.
Právní předchůdce stěžovatelky se proto shora uvedenou žalobou domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi nároku na náhradu škody ve výši neuhrazených nákladů řízení (113 881 Kč), kterou měl jakožto správce konkursní podstaty způsobit právnímu předchůdci stěžovatelky tím, že podal neúspěšnou žalobu při vědomí, že případné náklady spojené s jejím uplatněním nejsou kryty prostředky v konkursní podstatě.
Okresní soud v Pardubicích (dále "okresní soud") rozsudkem ze dne 31. 7. 2013 č. j. 105 EC 97/2010 - 237 žalobě právního předchůdce stěžovatelky co do částky 62 254 Kč s příslušenstvím vyhověl, co do zbylých 51 627 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Okresní soud vyšel z toho, že žaloba proti právnímu předchůdci stěžovatelky byla vedlejším účastníkem jako správcem konkursní podstaty podána důvodně, protože nebylo v jeho možnostech tvrzení o sporné pohledávce vyvrátit před podáním žaloby. Soud prvého stupně proto uzavřel, že vedlejší účastník postupoval při podání žaloby v souladu se zákonem a s odbornou péčí. Ve vztahu k podání odvolání a vedení odvolacího řízení však okresní soud shledal, že odvolání nebylo podáno s odbornou péčí, neboť odvolací soud se bezvýhradně ztotožnil se závěrem okresního soudu o promlčení pohledávky, což mohl vedlejší účastník, s ohledem na své právní vzdělání, předpokládat. Náklady odvolacího řízení (62 254 Kč) tak považoval okresní soud za škodu, kterou vedlejší účastník coby správce konkursní podstaty způsobil právnímu předchůdci stěžovatelky.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím vyhověl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") odvolání vedlejšího účastníka a zamítl žalobu i co do částky představující náklady odvolacího řízení (62 254 Kč s příslušenstvím). V průběhu odvolacího řízení nabyla od právního předchůdce stěžovatelky (Ing. Skřivánka) pohledávku vůči vedlejšímu účastníkovi stěžovatelka, která jako žalobkyně vstoupila do řízení (usnesení krajského soudu ze dne 11. 12. 2013 č. j. 22 Co 597/2013-276). Ve věci samé vyšel krajský soud z toho, že vymáhanou pohledávku nebylo možno vnímat jako zjevně bezúspěšnou z pohledu jejího uplatnění v soudním řízení. Postup vedlejšího účastníka jakožto správce konkursní podstaty tedy nevybočil z mezí výkonu funkce s odbornou péčí, což platí i pro odvolací řízení k předmětné pohledávce. Odvolání podané správcem konkursní podstaty nebylo dle soudu bezobsažným či zjevně bezúspěšným opravným prostředkem, neboť nárok bylo možno právně kvalifikovat též jinak, než jak to učinil konkursní soud, což mělo vliv též na otázku možného promlčení.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zčásti zamítl, zčásti odmítl (ve vztahu k nákladům řízení), přičemž se podrobně zabýval výkladem §8 odst. 2 a §27 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, platného v rozhodné době.
II. Tvrzení stěžovatelky
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Protiústavní vadu stěžovatelka spatřuje v tom, že závěry krajského soudu v nyní posuzované věci popírají předchozí rozsudky krajského soudu i Vrchního soudu v Praze, jimiž bylo rozhodováno o samotné pohledávce vůči právnímu předchůdci stěžovatelky (rozsudek krajského soudu č. j. 55 Cm 107/2006-132 a rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 267/2008-169 přiložené k ústavní stížnosti).
Závěry napadeného rozhodnutí krajského soudu jsou dle stěžovatelky též v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovatelka zejména rozporuje závěr soudů, že vedlejší účastník jako správce konkursní podstaty postupoval s odbornou péčí. Podle stěžovatelky má správce konkursní podstaty přistupovat k vymáhání pohledávek odpovědně, zvlášť pokud ví, že nemá prostředky na náhradu nákladů řízení, pohledávka je sporná a je reálné, že je promlčená. Pokud ve sporu neuspěje a není schopen nahradit náklady řízení vzniklé v důsledku jeho postupu, je odpovědný za škodu tím vzniklou. Stěžovatelka též nesouhlasí s tím, aby hradila náklady samotného řízení z neúspěšného sporu o náhradu škody.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka tvrdí porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, fakticky však zpochybňuje skutková zjištění krajského soudu a právní závěry krajského a Nejvyššího soudu. Stěžovatelka se stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny mohla svých práv před soudem domáhat, přičemž ústavní právo na přístup k soudu, resp. právo na soudní ochranu negarantuje z povahy věci ústavní nárok na úspěch ve sporu.
Výhrady stěžovatelky jsou založeny na nesouhlasu s výsledkem sporu, na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů, resp. s právními závěry soudem učiněnými. Pokud jde o věcný přezkum výsledku sporu, resp. věcný přezkum napadených rozhodnutí, předesílá Ústavní soud, že není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť není součástí jejich soustavy. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. V této souvislosti Ústavní soud již mnohokráte judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a řadu dalších].
Ústavní soud však po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí, resp. též jim předcházejícího rozsudku okresního soudu sp. zn. 105 EC 97/2010 - 237 a dále též stěžovatelkou doložených rozhodnutí z předchozích řízení (rozsudek krajského soudu č. j. 55 Cm 107/2006-132 a rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 267/2008-169) dospěl k závěru, že prostor pro ingerenci Ústavního soudu zde není dán. Nelze přisvědčit závěru, že by právní závěry napadených rozhodnutí byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. z nich nemohly vyplývat.
Okresní soud dospěl k závěru, že správce konkursní podstaty podal žalobu důvodně, neboť jediná jednatelka úpadce trvala na tom, že do konkursní podstaty úpadce náleží pohledávka vůči právnímu předchůdci stěžovatelky, přičemž nebylo v silách správce konkursní podstaty vyvrátit toto její tvrzení před podáním žaloby. Musel sice vědět, že smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená mezi pozdějším úpadcem a právním předchůdcem stěžovatelky je absolutně neplatná, žalovaná částka však mohla být považována za bezdůvodné obohacení právního předchůdce stěžovatelky. Krajský soud pak k těmto zjištěním doplnil, že i při vznesené námitce promlčení nároku z titulu bezdůvodného obohacení bylo možno nárok posoudit též jinak (nárok z kupní smlouvy), tudíž ani podání odvolání vedlejším účastníkem jako správcem konkursní podstaty nelze vnímat jako zbytečné, resp. a priori bezúspěšné. Jak krajský soud zdůraznil, argumentace o jiném právním důvodu vzniku pohledávky (kupní smlouvě) zazněla před oběma soudy a bylo namístě se jí zabývat. Krajský soud tak dovodil, že postup správce konkursní podstaty nevybočil z mezí výkonu funkce s odbornou péčí. Naopak nepodání žaloby by mohlo být vnímáno věřitelským výborem jako nedostatečné hájení zájmu věřitelů a tedy pochybení vedlejšího účastníka.
Uvedené závěry soudů nelze v rámci výše naznačených mezí ústavního přezkumu považovat za jakkoli problematické. Je nutno též zdůraznit, že optikou výsledku samotného konkursního řízení (konkrétně neúspěšností žaloby správce konkursní podstaty vůči právnímu předchůdci stěžovatelky) nelze zpětně hodnotit účelnost samotného podání žaloby, resp. odvolání. Jak též připomněl Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, to, zda správce konkursní podstaty úpadce postupoval při vedení sporu s odbornou péčí, se neposuzuje až podle výsledku sporu, nýbrž podle toho, zda byl požadavek odborné péče respektován v rámci rozhodnutí, která v daném sporu činil a postupů, které volil (včetně podání opravného prostředku).
Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy musely v nyní napadených rozhodnutích posoudit, zda mohla žaloba teoreticky alespoň zčásti uspět s ohledem na informace, které měl správce konkursní podstaty v době podání žaloby k dispozici. V jejich závěrech neshledal Ústavní soud žádný výkladový exces. K argumentu rozporu mezi rozhodnutími konkursních soudů a napadenými rozhodnutími v nyní posuzované věci, Ústavní soud zdůrazňuje, že soudy v nyní posuzované věci musely posoudit naplnění všech podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu. Základní podmínkou je protiprávnost jednání vedlejšího účastníka jakožto správce konkursní podstaty při podání žaloby, resp. podání odvolání. Splnění této podmínky soudy musely vyhodnotit nikoli optikou pozdějších rozhodnutí konkursních soudů, ale optikou situace, která panovala v době podání žaloby, resp. podání odvolání. K uvedenému soudy prováděly dokazování a skutečnost, že mechanicky zpětně nedovodily porušení povinnosti správce konkursní podstaty z výsledku konkursního řízení, resp. z rozsudku, kterým byla žaloba konkursního správce zamítnuta, nelze považovat za vadu jejich postupu.
Nelze též jakkoli zpochybnit závěr krajského soudu, že v daném případě bylo nutno zohlednit složitost závazkových vztahů mezi úpadcem a právním předchůdcem stěžovatelky (např. osobní propojení dané tím, že právní předchůdce stěžovatelky byl společníkem úpadce) a celkovou důkazní situaci. Stejně tak lze souhlasit s tím, že otázka právního posouzení věci (právní kvalifikace nároku) byla komplikovaná a nelze ji vždy s úspěchem předjímat.
Stěžovatelka dovozuje porušení svých ústavních práv z toho, že vedlejší účastník jako správce konkursní podstaty nepostupoval při podání žaloby vůči právnímu předchůdci stěžovatelky s náležitou péčí a přesto nebyla následná žaloba právního předchůdce stěžovatelky na náhradu škody úspěšná. Stěžovatelka však vychází ze své skutkové verze tvrdící protiprávní jednání vedlejšího účastníka, což je však v rozporu se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud však neshledal v napadených rozhodnutích aplikační či interpretační exces, který by jej opravňoval k přehodnocování těchto závěrů.
Samotný přístup k soudu, resp. právo na soudní ochranu, jak bylo výše uvedeno, byl stěžovatelce zajištěn. Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu