ECLI:CZ:US:2017:2.US.1342.17.1
sp. zn. II. ÚS 1342/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky INTEGRATE.CZ, s. r. o., adresa Velké náměstí 7/12, 397 01 Písek, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, se sídlem Velké náměstí 7/12, 397 01 Písek, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017, č. j. 45 T 3/2016-27221, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 3. května 2017 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva vlastnit majetek podle čl. 1 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka je věřitelem dlužníka Metropolitního spořitelního družstva, v likvidaci, se sídlem Sokolovská 395/17, Praha 8 Karlín (dále jen "dlužník"). Vůči dlužníkovi je vedeno insolvenční řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 36628/2013. V tomto řízení byla zjištěna pohledávka stěžovatelky vůči dlužníkovi ve výši 464 634,79 Kč. Stěžovatelka se později připojila k trestnímu řízení vedenému u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 3/2016 proti obžalovaným Ing. Janskému a spol. s nárokem na náhradu škody ve výši zjištěné pohledávky a navrhla, aby soud uložil obžalovaným povinnost nahradit tuto škodu.
3. Dne 3. března 2017 bylo stěžovatelce doručeno napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017, č. j. 45 T 3/2016-27221, kterým bylo rozhodnuto mimo jiné o tom, že podle §206 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se stěžovatelka k hlavnímu líčení jako poškozená nepřipouští. Dle Městského soudu v Praze stěžovatelka ve svém podání neodůvodnila, jakým způsobem měla škoda vzniknout a zda je dána příčinná souvislost mezi trestnou činností, která je obžalovaným kladena za vinu a vznikem uvedené škody, a navíc stěžovatelka svoji pohledávku přihlásila i do insolvenčního řízení.
II.
4. Stěžovatelka namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Důležitost jejího připojení se k trestnímu řízení odůvodňuje tak, že je významné pro vymožení jejích pohledávek, neboť v rámci trestního řízení může získat informace ohledně protiprávního jednání jednotlivých pachatelů, přičemž jak v tomto trestním řízení, tak případně v navazujícím občanskoprávním řízení se může domáhat náhrady škody se znalostí konkrétních skutečností a řádně tak uplatňovat a chránit svá práva. Dle názoru stěžovatelky není předpokladem uplatnění práv poškozeného v trestním řízení povinnost přesně kvalifikovat jednání pachatelů, zvlášť za situace, kdy se jedná o organizovanou zločineckou skupinu se složitou strukturou, o níž stěžovatelka nemá a ani nemůže mít bez rozsáhlého policejního šetření konkrétní povědomí. Je přesvědčena o tom, že výkladem Městského soudu v Praze bylo zcela popřeno její právo uplatit práva poškozené v trestním řízení. Jelikož nebyla připuštěna jako poškozená, nemohla příslušné skutečnosti zjistit a podílet se na jejich objasnění. Navíc, pokud budou obžalovaní odsouzeni, stěžovatelka se nebude moci dozvědět údaje a rozhodné skutečnosti potřebné k uplatňování jejích práv. Navíc bude muset i hradit soudní poplatek za zahájení občanskoprávního řízení, k jehož úhradě by v případě odkázání z trestního řízení na občanskoprávní nebyla povinna. Výše zmíněné vede dle stěžovatelky k situaci, že přestože je najisto postaveno, že její pohledávka existuje, je oprávněná a nebude zcela uspokojena v insolvenčním řízení, je jí odepřeno právo na soudní ochranu a právo na odpovídající ochranu jejího majetku prostřednictvím práv poškozeného ve vztahu k případným pachatelům.
III.
5. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak bylo řečeno například v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3828/16, koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz §12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škody [nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. června 2001 (N 87/22 SbNU 227); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná i na: http://nalus.usoud.cz]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména §43 trestního řádu, jenž poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, anebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
8. Na druhé straně je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení totiž je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. června 2008 (N 104/49 SbNU 531)].
9. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, a to zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení: není vedeno z úřední povinnosti, nýbrž je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, ale nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), avšak procesním postupem podle trestního řádu. Pokud by přitom nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Pojem poškozeného je tudíž širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se tedy neredukují toliko na právo na náhradu škody [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 ze dne 31. ledna 2001 (N 22/21 SbNU 195; 77/2001 Sb.)].
10. Zároveň z hlediska postavení poškozeného jakožto subjektu adhezního řízení nelze pominout, že nároku na náhradu škody se lze domáhat samostatně v řízení před civilními soudy, které má v těchto věcech fakticky přednost, což vyplývá jednak výslovně z §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky též z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz §228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, resp. pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2725/07 ze dne 26. června 2008 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1177/16 ze dne 12. července 2016). I s ohledem na takto vytýčené postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu. V řešeném případě navíc nelze přehlédnout ani fakt, že stěžovatelka taktéž přihlásila svoji pohledávku do insolvenčního řízení.
11. Lze tedy uzavřít, že napadené usnesení je dostatečně a srozumitelně odůvodněno a je v souladu s ústavními požadavky na spravedlivý proces. Bylo na stěžovatelce, aby dostatečně zdůvodnila, proč se domnívá, že je poškozeným ve smyslu §43 trestního řádu a od čeho odvozuje svůj nárok na náhradu škody. Těmto požadavkům však nedostála, následkem čehož bylo pro ni negativní rozhodnutí vydané na základě §206 odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud tak neshledal žádný důvod pro svůj zásah.
12. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu