ECLI:CZ:US:2017:2.US.1384.16.1
sp. zn. II. ÚS 1384/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky ERSTERO, s. r. o., adresa U Kříže 609/4, 158 00 Praha 5 - Jinonice, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem Ph. D., advokátem, se sídlem Šafaříkova 201/17, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, č. j. 23 Cdo 459/2014-280, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2013, č. j. 69 Co 236/2013-242, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. ledna 2013, č. j. 6 C 6/2009-193, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně došlo k porušení práva stěžovatelky podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. ledna 2013, č. j. 6 C 6/2009-193, ve výroku I. uložil žalované (stěžovatelce), aby zaplatila žalobkyni (České republice - Ministerstvu obrany) částku ve výši 367 115 Kč s příslušenstvím; výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 875 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalobkyně se v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout přijetím úplaty za vyhotovení propagačních plakátů pro Armádu České republiky na základě uzavřených smluv o dílo, když žalobkyní uhrazená cena byla vyšší než cena obvyklá. Bezdůvodné obohacení na straně žalované představoval rozdíl mezi částkami, které žalobkyně žalované uhradila, a obvyklou cenou takové dodávky, a dále částkou 3 875 Kč za zpracovaný znalecký posudek k určení obvyklé ceny předmětných dodávek. Soud prvního stupně v prvé řadě dovodil, že právní vztah ze smluv o dílo uzavřených mezi oběma účastníky se týká zabezpečování veřejných potřeb, a proto se na něj vztahuje obchodní zákoník. Dále uvedl, že obě smlouvy o dílo byly uzavřeny na základě výsledku jednacího řízení bez uveřejnění podle §34 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"). Soud prvního stupně s ohledem na §12 odst. 4 a 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetku ČR") dospěl k závěru, že smlouvy o dílo jsou co do částky 393 665 Kč a 21 418 Kč absolutně neplatné. Pokud tedy žalobkyně vznesla nároky na vydání bezdůvodného obohacení u prvé smlouvy pouze ve výši 354 025 Kč a u druhé smlouvy ve výši 13 090 Kč, shledal soud prvního stupně oba tyto nároky opodstatněnými. K porušení §12 odst. 4 zákona o majetku ČR došlo podle soudu prvního stupně ze strany obou účastníků. Z tohoto důvodu neshledal soud prvního stupně obranu žalované spočívající v uplatnění nároku na náhradu škody způsobené neplatností právního úkonu podle §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), ve výši zažalované částky za důvodnou. Rovněž tak neshledal jednání žalobkyně v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., jak namítala žalovaná. Soud prvního stupně zamítl žalobu toliko v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala úhrady částky 3 875 Kč, tj. ceny znaleckého posudku, který nechala vypracovat za účelem zjištění obvyklé ceny tisku předmětných plakátů.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2013, č. j. 69 Co 236/2013-242, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. o věci samé s tím, že změnil toliko výrok o příslušenství tohoto nároku (výrok I.); jinak jej potvrdil ve výrocích III. a IV. (výrok pod bodem II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se v dané věci jedná o obchodněprávní vztah, neakceptoval však jeho závěr, že se jednalo o veřejnou zakázku s dopadem zákona o zadávání veřejných zakázek. K tomu podotkl, že žalobkyně postupovala mimo režim zákona o veřejných zakázkách a nerealizovala žádný ze způsobů zadávacího řízení ve smyslu §21 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Pokud tedy žalobkyně uzavřela se žalovanou obě smlouvy o dílo na základě přípustné výjimky upravené v §18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, nelze na předmětné dodávky pohlížet jako na úplatné nabytí majetku, které by bylo předmětem veřejné zakázky podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Odvolací soud uzavřel, že u obou smluv o dílo bylo nezbytné, aby si účastníci sjednali takovou cenu předmětných dodávek, která by odpovídala ceně obvyklé podle §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění účinném v době uzavření obou smluv o dílo (dále jen "zákon o oceňování majetku"), a to pod sankcí částečné absolutní neplatnosti dohody o ceně ve výši rozdílu, o kterou sjednaná cena přípustnou výši (obvyklou cenu) překročila. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že s ohledem na závěry znaleckého posudku, jímž byla stanovena cena obvyklá, je žalovaná podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") povinna vydat žalobkyni peněžní ekvivalent bezdůvodného obohacení, a to v rozsahu rozdílu mezi dohodnutou (vyšší) cenou v obou smlouvách o dílo a (nižší) cenou obvyklou, když takto bylo žalobkyní plněno z neplatného úkonu. Odvolací soud námitky žalované vztahující se ke znaleckému posudku nepovažoval za důvodné. Nepřijal také názor žalované, že nebyla povinna zabývat se otázkou, zda cena, kterou nabídla, byla cenou obvyklou. Tato povinnost je obsažena právě v §12 odst. 4 zákona o majetku ČR, a to formou příkazu dopadajícího pojmově na obě strany smlouvy. U žalované jako podnikatele nadto právní řád předpokládá profesionální úroveň a znalost práva. Na výkon práva žalobkyní proto nelze hledět jako na výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.).
4. Následné dovolání žalované bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, č. j. 23 Cdo 459/2014-280, zamítnuto, když Nejvyšší soud shledal, že je sice přípustné (neboť rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené - zda-li se aplikuje §12 odst. 5 věty druhé zákona o majetku ČR v případě, postupoval-li zadavatel veřejné zakázky podle §18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách), nicméně dospěl k závěru, že je nedůvodné. Nejvyšší soud konstatoval, že v případě, kdy zadavatel veřejné zakázky postupuje podle §18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, platí pro nabývání majetku státu §12 odst. 4 zákona o majetku ČR, podle něhož při úplatném nabývání majetku lze cenu sjednat pouze do výše rovnající se ocenění tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon o oceňování majetku. Podle §2 odst. 1 zákona oceňování majetku platí, že majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Pro případ překročení ceny nabývaného majetku se uplatní §12 odst. 5 věta druhá zákona majetku ČR, podle něhož je dohoda o ceně neplatná v rozsahu rozdílu, o který sjednaná cena přípustnou výši překročila.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje skutkové okolnosti sporu a shrnuje aplikované právní předpisy. Soudům vytýká, že zákonná ustanovení aplikovaly formalistickým a mechanickým způsobem, aniž by přihlížely k nutnosti vykládat podústavní právo v souladu s ústavním pořádkem. Namítá, že v důsledku provedeného výkladu příslušných ustanovení získává stát v rovině soukromého závazkového práva privilegované postavení, neboť aplikovaná ustanovení dávají státu právo, aby po uzavření smlouvy kdykoliv po uplynutí promlčecí doby namítnul částečnou neplatnost ujednání o ceny. Fakticky se tak jedná o oprávnění dosáhnout jednostranným úkonem revize sjednané smluvní ceny, což žádnému jinému subjektu soukromoprávního vztahu nepřináleží. Stěžovatelka vychází z toho, že stát se i v oblasti soukromoprávních vztahů považuje za právnickou osobu, která má rovné postavení s ostatními subjekty. Vedle toho poukazuje na zásadu pacta sunt servanda. Uvedené zásady se pak realizují v čl. 11 odst. 4 (pozn. stěžovatelka má nicméně zřejmě na mysli porušení čl. 11 odst. 1 věta druhá) Listiny, podle něhož má vlastnické právo všech stejný obsah a ochranu. Stěžovatelka podotýká, že v určitých případech lze sice připustit průlom do zásady rovnosti účastníků smluvních vztahů (např. tam, kde je takový průlom žádoucí k ochraně slabší strany), avšak ve stávající věci není důvod pro aplikaci zvláštní právní úpravy obsažené v §12 odst. 4 a 5 zákona o majetku ČR z ničeho patrný. Z důvodové zprávy k uvedenému zákonu by se sice dalo dovozovat, že tímto důvodem je hospodárnost nakládání s finančními prostředky státu, avšak tuto otázku si každý subjekt musí řešit interními postupy a tuto povinnost nelze přenášet na druhou stranu smluvního vztahu. Podle názoru stěžovatelky není třeba státu poskytovat zvláštní zákonnou ochranu. Rozhodnutí soudů mají pak důsledky i do práva na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny.
III.
6. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. V dané věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, kterými byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni žalobou požadovanou částku z důvodu částečné absolutní neplatnosti uzavřených smluv o dílo. Stěžovatelka namítá, že soudní rozhodnutí porušují rovnost účastníků smluvních vztahů, jakož i zásadu pacta sunt servanda. V obecné rovině lze dát samozřejmě stěžovatelce zapravdu v tom, že základem soukromoprávních vztahů je rovnost účastníků, která je pouze v určitých typech právních vztahů limitována zejména ochranou slabší strany. Na těchto principech je ostatně vystaveno celé soukromé právo. Ve stěžovatelkou napadených rozhodnutích se ovšem nejedná o čistě soukromoprávní vztah, a proto na něj nelze bez dalšího aplikovat pouze zásady vlastní soukromému právu.
8. Ústavní soud v nálezu ze dne 4. března 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303) uvedl, že "i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc."
9. S ohledem na výše uvedené je třeba vyjít z toho, že nyní posuzované právní vztahy vzniklé na základě smluv o dílo, byly sice uzavřeny v režimu obchodního práva, avšak díky jedné smluvní straně (Ministerstvu obrany) a předmětu smlouvy (uspokojování veřejných potřeb) je třeba na tyto vztahy uplatnit i předpisy upravující jednání státních institucí, tedy fakticky předpisy práva veřejného. Přitom nejde o to, že smlouvy o dílo nebyly uzavřeny v režimu zákona o veřejných zakázkách, když na ně byla aplikována výjimka stanovená v §18 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, nýbrž zejména o to, že na jednání Ministerstva obrany, jakožto orgánu veřejné moci, se vztahuje především zákon o majetku ČR, který na jedné straně sice vychází z toho, že vztahy vzniklé podle tohoto zákona mají povahu vztahů soukromoprávních (ať již občanskoprávních nebo obchodněprávních), přičemž se nyní řídí novým občanským zákoníkem, resp. dříve starým občanským či obchodním zákoníkem, které působily a působí jako lex generalis, avšak na straně druhé ve své podstatě představuje tento zákon předpis práva veřejného. Samotný zákon o majetku státu tak ve vztahu k obecným předpisům vystupuje jako lex specialis, tedy stanoví některé odchylky a přináší některá veřejnoprávní specifika oproti ryze soukromoprávním vztahům (v dané věci lze hovořit např. o zvýšené ochraně vlastnictví státu ve srovnání s vlastnictvím jiných osob). Proto závěry obecných soudů o nutnosti aplikace §12 odst. 5 věta druhá zákona majetku ČR, podle něhož je dohoda o ceně neplatná v rozsahu rozdílu, o který sjednaná cena přípustnou výši (cenu obvyklou) překročila, není v rozporu s právem na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
10. V rozhodnutích obecných soudů nelze spatřovat ani porušení práva na podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny. Stěžovatelce nebylo nikterak znemožněno realizovat svůj podnikatelský záměr. Nicméně si při uzavírání smluv o dílo musela (měla) být vědoma, že nevstupuje do právního vztahu s běžným obchodním subjektem, nýbrž se státem, jakožto subjektem specifickým, jednajícím prostřednictvím Ministerstva obrany. V této souvislosti je možno toliko poukázat na zásadu vigilantibus iura, jejíž uplatnění se mělo promítnout do jednání stěžovatelky.
11. Ve zbytku lze argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti odmítnout, neboť stěžovatelka pouze polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, staví tím Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy svoje závěry řádně a srozumitelně odůvodnily a Ústavní soud neshledává žádný důvod, aby do ústavní stížností napadených rozhodnutí jakkoliv zasahoval.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu