ECLI:CZ:US:2017:2.US.1438.17.1
sp. zn. II. ÚS 1438/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Komerční banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 33/969, Praha 1, zastoupené Dr. Vítem Horáčkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2017 sp. zn. 39 Co 53/2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před Městským soudem v Praze bylo porušeno zejména její základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Námitky stran porušení základních práv stěžovatelky směřují pouze do výroků I., II., V. a VI. předmětného usnesení Městského soudu v Praze. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecný soud věc nesprávně právně posoudil, když současně nerespektoval ani judikaturu Nejvyššího soudu. Městský soud v Praze při právním posouzení existence pohledávky pana Petra Švikovského nevzal v potaz zjevný střet zájmů - vystupoval při vyhotovení exekučního titulu jako věřitel a současně jako jednatel zastupující společnost CLEAR FORCE PROJECTS s. r. o. (dále jen "žalovaná"). Druhá skupina námitek stěžovatelky se týkala rozhodnutí soudu o nákladech řízení, přičemž brojila proti posouzení tarifní hodnoty projednávané věci.
2. Městský soud v Praze svým usnesením, resp. v rozsahu napadeném ústavní stížností rozhodl tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 12. 2016 sp. zn. 16 C 23/2008 ve výroku I. změnil tak, že návrh stěžovatelky ohledně uložení povinnosti panu Švikovskému složit do tří dnů od doručení tohoto usnesení do úschovy soudu prvního stupně částku ve výši 116 666 667 Kč se zamítá (výrok I.). Výrokem I. usnesení Městský soud v Praze změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky na uložení povinnosti s výjimkou dispozice podle bodu I. výše panu Švikovskému zdržet se nakládání s finančními prostředky, které obdržel či obdrží v souvislosti s exekučním řízením vedeným JUDr. Vychopňovou z prodeje příslušného pozemku (blíže specifikováno ve výrokové části usnesení soudu), se zamítá. Ve výroku V. usnesení odvolací soud uložil stěžovatelce povinnosti nahradit panu Švikovskému náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 220 897,60 Kč k a ve výroku VI. usnesení odvolací soud uložil stěžovatelce povinnosti nahradit společnosti BREVA, s. r. o., náklady řízení v částce 220 897,60 Kč.
3. Městský soud v Praze po shrnutí skutkových zjištění soudu prvního stupně, včetně rekapitulace dosavadního průběhu řízení, konstatoval, že po panu Švikovském nelze spravedlivě požadovat složit do soudní úschovy částku ze svého majetku, když jeho pohledávka v exekučním řízení byla shledána existující a platnou. Současně nelze třetí osobu omezit ani zásahem do vlastnického práva tak, jak to učinil soud prvního stupně ve výroku II. usnesení, proto i v této části bylo jeho usnesení změněno - viz výše. K tomu dále dodal, že podstata sporu mezi stěžovatelkou a žalovanou je v posouzení výše bezdůvodného obohacení žalované na úkor stěžovatelky. Žalovaná měla majetek prakticky jen v nemovitostech, které zákonem přípustným způsobem přešly na společnost BREVA, s. r. o., přičemž žalovaná již vstoupila do likvidace a není u ní majetku, který by případnou žalovanou částku mohl prodejem pokrýt. Rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud opřel mj. o ustanovení §11 odst. 1 písm. j) ve spojení s ustanovením §7 bod 7. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž aplikace plyne z ustanovení §151 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
II.
4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím tzv. konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. Mezi taková rozhodnutí patří i předběžné opatření, neboť povinnost jím stanovená může v závislosti na konkrétních okolnostech vést k porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. Jeho ústavněprávní přezkum ovšem musí zohledňovat, že intenzita s ním spojeného zásahu je omezena jednak jeho prozatímní povahou, jednak tím, že jím není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Nařízení předběžného opatření navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo k úpravě poměrů mezi účastníky řízení co nejrychleji.
6. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta jejich případná pochybení, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98).
7. V nyní posuzované věci opírá stěžovatelka svou ústavní stížnost o tvrzení, že odvolací soud nesprávně právně hodnotil ve věci zásadní skutečnosti a nepřihlédl k tomu, že ve věci je zřejmý střet zájmů - pan Švikovský vystupoval při vyhotovení exekučního titulu jako věřitel i osoba zastupující žalovanou (zde dlužník). Z tohoto důvodu není možné uzavřít, že jeho pohledávka byla shledána existující a platnou. Stěžovatelka současně nabízí Ústavnímu soudu k podpoře svých argumentů judikaturu Nejvyššího soudu. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 90/2017 exekutorský (notářský) zápis, k jehož přímé vykonatelnosti svolil prostřednictvím jednoho a téhož zástupce údajný dlužník (povinný) a údajný věřitel (oprávněný), není v souladu s ustanovením §32 odst. 2 o. s. ř., a to pro kolizi zájmů mezi zástupcem účastníků zápisu (kterým je jedna a tatáž osoba) se zájmem údajného dlužníka (povinného). Jestliže exekuce byla na základě takového exekutorského (notářského) zápisu nařízena, musí být k návrhu povinného podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena.
8. V citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednalo o střet zájmů v tom smyslu, že jedna a táž osoba byla jak předsedou představenstva oprávněné, tak i osoba jednající na základě plné moci za povinnou. Jde tak o skutkově ne zcela totožnou věc, kdy v nyní posuzované věci pan Švikovský vystupuje jako fyzická osoba - věřitel, osoba oprávněná a současně jako osoba oprávněná jednat za žalovanou (jednatel společnosti), která je zde dlužníkem, osobou povinnou. Nejedná se o zastupování na základě plné moci. Uvedené však není tím zásadním důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky. Tím je primárně skutečnost, že ve věci je napadáno rozhodnutí o vydání předběžného opatření, přičemž ústavní stížnost směřuje svým obsahem proti rozhodování soudů ve věci samé. Obecné soudy jsou povinny v rámci rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření zkoumat podmínky pro jeho vydání, tedy nemohou se zcela vyhnout posuzování otázek náležejících do předmětu sporu, avšak v nyní posuzované věci probíhá civilní spor mezi stěžovatelkou a žalovanou o vydání bezdůvodného obohacení. Tento spor je podkladem pro rozhodování soudu o vydání předběžného opatření a rolí Ústavního soudu zde není posuzování obou řízení, resp. všech rozhodnutí soudu. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud je oprávněn posuzovat, zda bylo rozhodnutí o předběžném opatření vydáno v souladu s platnými právními předpisy a zda se obecné soudy nedopustily zásadního excesu v průběhu rozhodování. K takovému závěru však Ústavní soud nyní nedospěl. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí opřel o příslušná zákonná ustanovení a své rozhodnutí adekvátně odůvodnil. Neodpustil se přitom libovůle při výkladu zákona a jeho rozhodnutí je výsledkem procesu hodnocení důkazů, do něhož není Ústavní soud oprávněn v projednávané věci jakkoliv zasahovat.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí též proti rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení. Tvrdí, že odvolací soud vycházel při jejich výpočtu z nesprávně zjištěné tarifní hodnoty a nesprávné výše mimosmluvní odměny. Podle stěžovatelky měla být ve věci použita pro výpočet výše nákladů řízení tarifní hodnota podle ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Cituje přitom závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 4297/2008. V tomto rozhodnutí však šlo o chybné posouzení návrhu oprávněné soudem - oprávněné ve vztahu k povinné nebylo přiznáno právo na peněžité plnění, nýbrž bylo soudem uloženo, aby částku 1 185 956,10 Kč složila do soudní úschovy. Oprávněná nenavrhla exekuci rozhodnutí soudu na peněžité plnění, nýbrž exekuci rozhodnutí ukládajícího splnění jiné povinnosti než zaplacení peněžité částky. Z citovaného rozhodnutí však nijak neplyne souvislost s rozhodováním soudu o náhradě nákladů řízení v nyní posuzované věci.
11. Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které otázka náhrady nákladů civilního řízení obvykle nedosahuje takové intenzity, aby bylo založeno porušení základních práv a svobod [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61), bod 14], a zároveň je výhradně ponechána pravomoci obecných soudů [k tomu viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2899/10 ze dne 8. 3. 2011 (N 38/60 SbNU 455)]. V dané věci Městský soud v Praze přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto správně znovu rozhodoval podle §224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před tímto soudem. Obdobně Ústavní soud poukazuje na to, že věc týkající se náhrady nákladů řízení obvykle vůbec nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny. Důvodem je jednak to, že faktické (kvantitativní) dopady daného zásahu na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry jsou minimální, ledaže by s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bylo možno usoudit jinak (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1848/13 ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3519/13 ze dne 26. 6. 2014 či sp. zn. I. ÚS 1288/15 ze dne 14. 9. 2015). Kromě toho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, byť se někdy může účastníka řízení velmi citelně dotknout, nelze (po kvalitativní stránce) klást na roveň rozhodování ve věci samé, a to s ohledem na jeho (toliko) vedlejší (akcesorickou) povahu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2525/10 ze dne 25. 11. 2010).
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádný mimořádně významný dopad do majetkových poměrů v ústavní stížnosti netvrdí. Brojí pouze proti způsobu výpočtu nákladů řízení odvolacím soudem. V tomto směru však není možné opomíjet předmět sporu ve věci samé - vydání bezdůvodného obohacení v částce přesahující 176 milionů Kč a skutečnost, že v posuzovaném řízení jde o návrh vydání předběžného opatření, konkrétně o uložení povinnosti složit do soudní úschovy částku vyšší než 116 milionů Kč. "Druhý" z nákladových výroků napadených stěžovatelkou se potom odvíjí z výroku IV. usnesení odvolacího soudu, který však stěžovatelka ústavní stížností nenapadá.
13. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu