ECLI:CZ:US:2017:2.US.1452.17.1
sp. zn. II. ÚS 1452/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek - Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 10/2017-43 ze dne 23. února 2017 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 35 T 6/2010-20 ze dne 16. prosince 2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1, čl. 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 6 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 35 T 6/2010 ze dne 23. 9. 2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 97/2010 ze dne 20. 1. 2011 uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon"), trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. e) tr. zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona, dále pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákona a přečinem pohrdání soudem podle §336 písm. a), písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, přičemž šlo o trest souhrnný. Stěžovatel podal návrh na obnovu uvedeného řízení, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. 35 T 6/2010 ze dne 4. 4. 2016 tak, že návrh zamítl, a stížnost stěžovatele pak zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 6 To 41/2016 ze dne 20. 6. 2016. Obě uvedená rozhodnutí byla na základě ústavní stížnosti stěžovatele podrobena ústavněprávnímu přezkumu. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2924/16 ze dne 18. 10. 2016 byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť nebylo shledáno porušení ústavních práv stěžovatele.
3. Krátce po vydání usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 41/2016 ze dne 20. 6. 2016 podal stěžovatel dne 13. 7. 2016 další návrh na povolení obnovy řízení, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením, jímž za použití §286 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), návrh podle §283 písm. d) tr. řádu zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle §278 tr. řádu. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel namítá, že ustanovení §283 písm. d) tr. řádu nenařizuje předkládat nové skutečnosti a důkazy ještě před nařízením soudního jednání o návrhu na povolení obnovy řízení, takže má za to, že je může předkládat kdykoliv až do skončení fáze dokazování. Stěžovatel byl připraven nové skutečnosti předložit u jednání soudů, avšak postupem soudů, které rozhodly v neveřejném zasedání, mu to bylo odepřeno. Poukazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513), sp. zn. III. ÚS 1455/11 ze dne 18. 7. 2013 (N 125/70 SbNU 141), sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259), sp. zn. I. ÚS 2826/13 ze dne 10. 2. 2015 (N 29/76 SbNU 383), sp. zn. I. ÚS 1377/16 ze dne 14. 9. 2016)], podle níž musí mít důkazní řízení kontradiktorní charakter, který v neveřejném zasedání nemůže být zajištěn. Nesouhlasí přitom s argumentací soudů, že nepřišel s novými skutečnostmi a důkazy, přičemž trvá na tom, že svědkyně Eva Červená ve svědecké výpovědi ze dne 4. 4. 2016 potvrzuje existenci písemností vyznívajících v jeho prospěch. Je přesvědčen, že uvedl natolik nové relevantní skutečnosti a důkazy, které jistě zpochybní usvědčující důkazy provedené v původním řízení a napraví justiční omyl na něm spáchaný. Odůvodnění napadených rozhodnutí dle něj nesplňují požadavky dle ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu, neboť v nich není uvedeno, proč soudy shledaly navrhované důkazy nadbytečnými [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1148/13 ze dne 5. 2. 2014 (N 14/72 SbNU 189)]. Vyslovuje přesvědčení, že postupem soudů došlo k extrémnímu nesouladu právních závěrů s provedenými důkazy a s vykonanými skutkovými zjištěními.
5. Ústavní soud vzal v úvahu argumenty stěžovatele a přezkoumal obsah napadených rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Obnova řízení ve smyslu §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
7. V řízení o obnově řízení není úkolem Ústavního soudu hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody na povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. května 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
8. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
9. Nelze přitom pominout, že šlo v pořadí o druhý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, podaný bezprostředně poté, co byl jeho první návrh pravomocně zamítnut, a že v něm stěžovatel argumentoval obdobně. Nemůže obstát tvrzení stěžovatele, že hodlal předložit nové skutečnosti a důkazy až při veřejném zasedání, neboť byl předsedou senátu písemně k jejich předložení vyzván, a to s upozorněním na možnost postupu dle ustanovení §286 odst. 2 tr. řádu. Pokud však nad rámec argumentace uplatněné v původním návrhu žádné nové důkazy nepředložil ani nenavrhl, nemůže soudu prvního stupně důvodně vytýkat, že o jeho druhém návrhu na obnovu řízení rozhodl za použití ustanovení §286 odst. 2 tr. řádu v neveřejném zasedání. Uvedené ustanovení totiž umožňuje zamítnout návrh na obnovu řízení i v neveřejném zasedání v případě, kdy návrh opřený o tytéž skutečnosti a důkazy byl již dříve pravomocně zamítnut a návrh nově podaný je jen jeho opakováním. Výkladem tohoto ustanovení lze také dovodit, že pokud odsouzený opakovaně žádá o obnovu řízení, musí již svůj návrh opřít o jiné "nové" skutečnosti a důkazy, než které tvrdil v prvním návrhu, přičemž se nemůže spoléhat na to, že patřičnou argumentaci uplatní až při veřejném zasedání. Z napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, že dopisem od svědkyně Evy Červené stěžovatel již argumentoval v prvním návrhu o povolení obnovy řízení, v rámci něhož byla tato svědkyně vyslechnuta, přičemž se s tímto důkazem soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly, stejně jako s dalšími okolnostmi a důkazy (o něž stěžovatel opírá i svůj druhý návrh), což konstatoval Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2924/16 ze dne 18. 10. 2016.
10. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Pokud soud prvního stupně po řádném vyhodnocení neshledal důvody pro povolení obnovy řízení, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoli vytknout. Stejně tak lze za ústavně konformní považovat i napadené rozhodnutí stížnostního soudu, neboť i z jeho odůvodnění se podává, že seznam důkazů, jejichž provedení bylo navrženo ve stížnosti, je fakticky totožný se seznamem důkazů navržených v řízení před soudem prvního stupně, a tedy i s důkazy, které již byly předmětem řízení o prvním návrhu stěžovatele. Ani stížnostnímu soudu tedy nebránila zákonná překážka tomu, aby mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
11. Stěžovatel sice odkazuje na nálezy, v nichž se Ústavní soud vyslovil k povinnosti soudů rozhodnout ve věci návrhu na povolení obnovy řízení ve veřejném zasedání, ani v jednom z poukazovaných případů však nešlo o postup dle ustanovení §286 odst. 2 tr. řádu, umožňující za splnění v něm uvedených podmínek rozhodnout v neveřejném zasedání. Na projednávaný případ naopak dopadají závěry vyslovené např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 133/15 ze dne 17. 3. 2015 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud akceptoval postup soudů prvního a druhého stupně dle §286 odst. 2 tr. řádu v případě návrhu na obnovu řízení argumentačně obdobného s návrhem, o němž již bylo rozhodnuto dříve.
12. Ústavní soud uzavírá, že soudy dostatečně odůvodnily svůj závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, přičemž postup a úvahy těchto soudů považuje za logické a ústavně konformní, takže neshledal důvod je jakkoli přehodnocovat.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu