ECLI:CZ:US:2017:2.US.1465.17.1
sp. zn. II. ÚS 1465/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. J., právně zastoupené Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem, AK se sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017 č. j. 28 Co 62/2017-1162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že jím mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č. j. 30 P 315/2012-1019 (13 P a Nc 301/2016) ze dne 9. 11. 2016, ve znění opravného usnesení č. j. 30 P 315/2012-1039 ze dne 22. 12. 2016, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 8. 2013 č. j. 30 P 315/2012-432, kterým byla naposledy upravena vyživovací povinnost otce k nezletilé dceři ve výši 8 000 Kč měsíčně a nezletilému synovi ve výši 8 000 Kč měsíčně se mění tak, že toto výživné se snižuje pro nezletilou dceru na částku 6 500 Kč měsíčně a pro nezletilého syna na částku 6 500 Kč měsíčně. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Odvolání podal i žalovaný. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se otci snižuje výživné od 15. 6. 2016 do 31. 1. 2017 pro nezletilou dceru na 3 300 Kč měsíčně a pro nezletilého syna na 2 200 Kč měsíčně a od 1. 2. 2017 nadále pro nezletilou dceru na 4 500 Kč měsíčně a pro nezletilého syna na 3 500 Kč měsíčně.
3. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se poměry na straně otce změnily, takže odůvodňují snížení výživného, avšak ne v takové míře, jak otec požadoval. Otci v době rozhodování přibyla další vyživovací povinnost a tudíž je podle názoru soudu prvního stupně na místě tuto skutečnost ve výši výživného zohlednit. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že otcova majetková situace se od posledního rozhodování o výživném nezměnila, přičemž příjmy otce nelze přesně určit, když otec je dobrovolně neuvádí a přiznává jen příjmy soudem prokázané. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že otec se vzdal bez důležitého důvodu lepšího zaměstnání (Johnson & Johnson) a důvod ke snížení výživného v tomto ohledu dán není, rovněž tak, že poměry nezletilých snížení výživného neodůvodňují, naopak, nárůst potřeb dětí je dán fyzickým vyspíváním a postupem do vyšších školních tříd a přestupem na střední školu a dalšími mimoškolními aktivitami dětí. Jak soud prvního stupně uvedl, jediným důvodem pro snížení výživného byla skutečnost, že otci přibyla další vyživovací povinnost a z tohoto důvodu výživné na nezletilé děti snížil o souhrnnou částku 3 000 Kč.
4. Odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozsudku převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a nadto dokazování doplnil, přičemž vzal za prokázané, že otci se nepodařilo najít místo, kde by měl plat odpovídající jeho předchozím příjmům na manažerských pozicích; odešel k 15. 1. 2016 od zaměstnavatele, společnosti Johnson & Johnson, na základě dohody iniciované z jeho strany; je od 16. 6. 2016 zaměstnán u společnosti SymbiArt, s. r. o., jako obchodní manažer s platem 8 000 Kč hrubého měsíčně, jedinou společnicí a jednatelkou společnosti SymbiArt, s. r. o., je manželka otce a předmětem podnikání této společnosti je mj. krátkodobý pronájem nemovitostí včetně chaty ve L., která je ve vlastnictví manželky otce a jak vyplynulo z dokazování, od 1. 1. 2017 včetně bytu č. X, k. ú. Libeň, Praha, která je podle listu vlastnictví ve výlučném vlastnictví otce, za nájemné 10 900 Kč a paušální platbu za služby 3 100 Kč měsíčně. Tuto jednotku otec pronajímal podle provedeného dokazování do 15. 9. 2016 za 10 900 Kč hrubého měsíčně a v období mezi 15. 9. 2016 a 31. 12. 2016 byla bez tvrzeného uživatele. Odvolací soud dále přihlédl k přiznání otce k dani z příjmu fyzických osob za rok 2016, podle kterého měl otec příjmy z nájmu 166 300 Kč a výdaje 261 836 Kč, přičemž se zároveň spokojil stvrzením otce, že výdaje spojené s pronájmem bytu (261 836 Kč), které o cca 100 000 Kč převyšují příjmy z nájmu, sestávají z výdajů na údržbu bytu po odstěhování nájemníka. Odvolací soud rovněž s odvoláním na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. 10. 2016 dovodil, že nelze bez dalšího konstatovat, že se otec vzdal bez důležitého důvodu zaměstnání (vyššího příjmu).
5. Stěžovatelka s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že nepostupoval v souladu s §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku a při snížení výživného nepřihlédl dostatečně ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům otce, k celkové sumě movitého a nemovitého majetku otce a ke způsobu jeho života, resp. k jeho celkové životní úrovni. Odvolací soud životní úroveň otce, resp. její změnu od posledního rozhodování, nezjišťoval. Odvolací soud rovněž nezohlednil to, že pokud by otec přes své schopnosti, možnosti a majetkové poměry, nebyl schopen výživné v rozsahu stanoveném rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 8. 2013 č. j. 30 P 315/2012-432, platit, měl by část svého majetku využít ekonomicky efektivněji, a to minimálně v rozsahu tržního nájmu, s eliminací řetězení nájmu nemovitostí pro společnost SymbiArt, s. r. o., za účelem následného krátkodobého podnájmu těchto nemovitostí třetím osobám, kdy beneficientem těchto příjmů je opět rodinná domácnost otce; a takto získané zdroje použít pro placení výživného.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s konkrétní úpravou vyživovací povinnosti otce ve vztahu k nezletilým dětem a s postupem krajského soudu ústícího do vydání ústavní stížností napadeného rozsudku. Ústavní soud v této souvislosti předně zdůrazňuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k (ne)zletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné. Stěžovatelka nicméně Ústavní soud staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou zcela uplatnitelné v řízení před obecnými soudy, přičemž však ústavní stížnost nelze považovat za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím je možné se domáhat změny konkrétní úpravy (výše) vyživovací povinnosti, která byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. Za ústavněprávní argumentaci přitom nelze považovat pouhé konstatování, že rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, byť doplněné o odkazy na nálezy Ústavního soudu, avšak bez věcné souvislosti s nyní projednávaným případem stěžovatelky.
9. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu neshledal. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593).
10. Po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že tato obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy, a zejména odvolací soud, zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Zabývaly se majetkovými a výdělkovými poměry otce i matky nezletilých dětí a své závěry i v tomto směru rovněž dostatečně srozumitelně vyložily. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci.
11. Námitky stěžovatelky znovu opakované v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu a napraví tak dle stěžovatelky chybné úvahy obecných soudů ohledně relevance změny poměrů a následného výpočtu sníženého výživného. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
12. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, zejména jejího práva na spravedlivý proces, či ústavních principů. Podanou ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu