ECLI:CZ:US:2017:2.US.1483.14.1
sp. zn. II. ÚS 1483/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti TOI TOI, sanitární systémy, s r.o., sídlem Pražská 264, Slaný, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem, sídlem Školská 38, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. února 2014 č. j. 112 EC 82/2012-128, za účasti Okresního soudu v Kladně, jako účastníka řízení, a Mgr. Anny Větrovské, advokátky, sídlem Štěpánská 57, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud"), jímž měla být porušena ustanovení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 96 Ústavy.
2. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici částku 9 432 Kč s příslušenstvím; současně jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 5 734 Kč.
3. Okresní soud v prvé řadě připomněl, že v právně a skutkově totožné věci bylo mezi účastníky již vedeno řízení pod sp. zn. 117 EC 482/2011. Na základě provedených důkazů došel okresní soud k závěru, že mezi účastníky byla dne 1. 4. 2010 uzavřena smlouva o poskytování právních služeb, podle níž vedlejší účastnice také sjednané služby poskytla. Okresní soud žalobě v celém rozsahu vyhověl, když ověřil, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o smluvní odměně za právní služby. Soud dovodil, že vedlejší účastnici náleží za reálně poskytnuté právní služby jí nárokovaná odměna, která odpovídá mimosmluvní odměně podle ustanovení §571 odst. 1 a §574 odst. 4 obchodního zákoníku a ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve spojení s ustanovením §1 odst. 1 větou za středníkem vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Okresní soud uzavřel, že s ohledem na to, že skutkový stav byl v plné míře prokázán, byly další návrhy na doplnění dokazování (opakovaným výslechem svědků Lóranta Lazára, Ĺudovíta Alberta a jednatele stěžovatelky Ing. Karla Svobody) z důvodu hospodárnosti řízení pro nadbytečnost zamítnuty.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka, akcentující, že na projednávanou věc nelze hledět jako na běžný bagatelní spor, neboť u okresního soudu bylo mezi ní a vedlejší účastnicí vedeno celkem 155 dílčích řízení, jejichž předmětem jsou sporné částky dosahující ve svém souhrnu řádu milionů korun, v rámci ústavněprávní argumentace obsažené v ústavní stížnosti položila důraz na to, že okresní soud nejen v řízení vedeném pod výše označenou spisovou značkou, ale v řadě dalších řízení pouze mechanicky uplatňoval právo, když formálně přebíral důkazy a jednotlivé pasáže z řady ostatních rozhodnutí týkajících se obou účastníků. Stěžovatelka se proto domnívá, že meritum věci bylo fakticky vyřešeno v řízení jiném, sama byla zbavena možnosti navrhovat ke svým tvrzením důkazy, čímž došlo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces obecně, a zvláště pak principů rovnosti, přímosti a ústnosti. Stěžovatelka se tak domnívá, že z výše uvedeného také plyne, že byla zbavena rovněž práva na zákonného soudce (pakliže dokazování a skutkové závěry činil fakticky jiný soudce). Nadto stěžovatelka namítá, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy (mj. i důkaz svědeckou výpovědí její zaměstnankyně Jany Antonové). Stěžovatelka současně napadla také výrokovou část rozsudku okresního soudu týkající se náhrady nákladů řízení.
5. Jednotlivé námitky netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu - z řady dalších obdobných podání - známy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 téhož zákona přípustná, neboť proti napadenému rozsudku nemá stěžovatelka k dispozici žádný jiný opravný prostředek.
IV.
Vlastní posouzení věci
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Za zjevně neopodstatněnou lze označit mimo jiné ústavní stížnost, ve které stěžovatelka předkládá k posouzení pouze takové námitky, jež předkládala i v jiných svých ústavních stížnostech, jež Ústavní soud v mezidobí odmítl jako zjevně neopodstatněné, tak jako v projednávané věci.
9. Ústavní soud proto v dané souvislosti připomíná řadu svých předcházejících rozhodnutí, jež se týkala týchž účastníků v prakticky totožných věcech, přičemž v prvních z nich (především v usneseních sp. zn. I. ÚS 3267/13 a II. ÚS 2065/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz) se s argumentací stěžovatelky podrobně vypořádal. Na tato rozhodnutí tak lze v plném rozsahu odkázat, neboť argumentace v nich uvedená je stěžovatelce (i vedlejší účastnici) nepochybně známa a další (podrobnější) vypořádání se s jejími námitkami by bylo nadbytečné a vlastně již neúčelné. Existují totiž další rozhodnutí Ústavního soudu v téže věci s týmiž účastníky (srov. sp. zn. I. ÚS 1028/14, III. ÚS 1958/14, I. ÚS 1723/14, IV. ÚS 1617/14, I. ÚS 1029/14 a IV. ÚS 1482/14), ve kterých Ústavní soud rozhodl stejně a se stejnou či obdobnou argumentací, tedy s argumentací, od níž není třeba se ani v posuzované věci jakkoli odchylovat.
10. Nad uvedený rámec je vhodné poznamenat již pouze následující. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebylo vyhověno jejímu návrhu, aby byl proveden důkaz svědeckou výpovědí Jany Antonové, je namístě uvést, že vznesení takového důkazního návrhu z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá. Je proto otázkou, zda stěžovatelka vskutku vznesla tento důkazní návrh právě v daném (a nikoliv v některém jiném paralelně vedeném) řízení, jestliže tento návrh v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec není zmíněn, a současně stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá, že by právě tato skutečnost byla v odůvodnění napadeného rozsudku opomenuta. Naznačená otázka však není v dané věci v rámci ústavněprávního přezkumu bez dalšího relevantní. I kdyby totiž stěžovatelka takovou námitku skutečně vznesla, v daném procesním kontextu by případné pochybení soudu samo o sobě nemohlo mít za následek zásah do stěžovatelčiných základních práv (srov. bod 10. odůvodnění usnesení ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2098/14), pokud měl soud skutkový stav již za dostatečně prokázaný, a proto další navrhované důkazy pro nadbytečnost odmítl (srov. odůvodnění na str. 4 napadeného rozsudku).
11. Pouze pro úplnost je namístě zdůraznit, že do posuzované věci nedopadají závěry nálezu ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14 (N 119/77 SbNU 739), jímž bylo v jiné stěžovatelčině věci vyhověno její ústavní stížnosti; neprovedení důkazu výslechem svědka Lóranta Lazára v dané věci totiž - na rozdíl od věci nálezové - nemohlo založit existenci opomenutého důkazu (srov. též bod 16. odůvodnění uvedeného nálezu). Existenci opomenutého důkazu ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí.
12. Stěžovatelce se porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy doložit nepodařilo. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její návrh odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu