ECLI:CZ:US:2017:2.US.1503.17.1
sp. zn. II. ÚS 1503/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Petrou Andršovou, advokátkou se sídlem Gočárova třída 806/32, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 46 T 3/2016, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 7 To 72/2016 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Tdo 113/2017-30, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závazným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 16. 7. 2015 kolem 13:15 hod. v Praze 8 - Karlíně, ul. Ke Štvanici u stanice metra Florenc na chodníku poblíž zastávky MHD po předchozí slovní rozepři a následné fyzické potyčce v úmyslu usmrtit opakovaně fyzicky napadl poškozeného, a to za užití přesně nezjištěného typu nože, který si za tím účelem vyndal, omotal ho igelitem, a způsobil jím poškozenému údery vedenými střední až velkou silou celkem 8 bodných ran, a to jednu bodnou ránu krku, kdy bodný kanál pronikal levým svalem kývače do levé vnitřní hrdelní žíly, bodnou ránu břicha, a to vpravo na boku, kdy bodný kanál pronikal svalstvem a končil v 11. mezižebří těsně pod pohrudnicí, bodnou ránu břicha vpředu, kdy bodný kanál pronikal do přední stěny příčného tračníku, bodnou ránu břicha vpředu, kdy bodný kanál pronikal do břišní dutiny, kde došlo k přetětí břišní srdečnice, dvě bodné rány hrudníku, kdy jeden bodný kanál pronikal do svaloviny a chrupavkou 7. žebra vlevo do pohrudniční dutiny a dolním okrajem levé plíce, druhý kanál 8. mezižebřím pohrudniční dutinou přes bránici do dutiny břišní, dvě bodnořezné rány pravého předloktí pronikající do svaloviny na jeho vnitřní straně, v důsledku čehož došlo u poškozeného k rozvinutí pokrvácivého šoku při bodné ráně břicha s přetětím srdečnice a následné smrti, kterou se nepodařilo odvrátit ani na místě poskytnutou lékařskou pomocí. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 let. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje za předmětný zvlášť závažný zločin vraždy, který zůstal ve výroku o vině nezměněn, k trestu odnětí svobody v trvání 15 let, a současně byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, zákaz mučení a jiného krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu podle čl. 7 odst. 2 Listiny a zákaz stíhání nebo zbavení svobody jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Podle názoru stěžovatele byl postup obecných soudů rovněž v rozporu s kautelami plynoucími z čl. 90 a 95 Ústavy. Stěžovatel po celou dobu řízení nezpochybňuje samotnou skutečnost, že poškozeného opakovaně bodl nožem, což u poškozeného vedlo k následku smrti. Obecné soudy však vůbec nezohlednily okolnosti, za kterých se tak stalo, zejména to, že stěžovatel jednal v afektu a současně se sám bál o svůj život a zdraví, když celý incident byl vyvolán poškozeným, který měl při prvotní fyzické potyčce mezi stěžovatelem a poškozeným nad stěžovatelem zjevnou fyzickou převahu. Namítá, že jeho úmysl nesměřoval k usmrcení poškozeného. Obecné soudy si však prý udělaly závěr o jeho vině a úmyslném zavinění ještě před tím, než by pro tyto závěry svědčily jakékoliv důkazy. Následně vedené důkazní řízení poté již směřovalo k předem učiněnému závěru o vině stěžovatele. Za daných okolností stěžovatel rozporuje závěry obecných soudů o naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy, když se mu vytýkaného jednání zjevně nemohl dopustit úmyslně. Přitom úmyslné zavinění představuje obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 trestního zákoníku. Stěžovatel tak brojí proti právnímu posouzení skutku tak, jak jej učinily obecné soudy, a namítá, že se skutku dopustil v silném rozrušení a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Na základě těchto závěrů pak mělo být jednání stěžovatele právně kvalifikováno toliko jako trestný čin zabití podle §141 trestního zákoníku.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá především porušení zásad presumpce neviny a spravedlivého procesu při provádění a vyhodnocování důkazů a v souvislosti s tím také chybné právní posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění, který byl stěžovateli uložen vedle trestu odnětí svobody, pak namítá, že takto uložený trest je ve zjevném rozporu s ustanovením §80 odst. 3 písm. b) a d) trestního zákoníku, neboť v jeho zemi původu, tj. v Bělorusku, lze očekávat spíše zhoršení poměrů, a vyhoštění stěžovatele do takové země je v rozporu se zákazem mučení a jiného krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu. Většina námitek stěžovatele však spadá do oblasti důkazního řízení, když stěžovatel uvádí, že soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění, provedené důkazy deformovaly a pak i věc nesprávně právně posoudily a chybně dovodily, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky trestného činu vraždy. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že z žádných provedených důkazů nebyl a ani nemohl být zjištěn úmysl spáchat trestný čin vraždy, resp. úmysl vedoucí k následku smrti poškozeného.
6. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
7. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají určitou volnost obecnému soudu, avšak nikoliv volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručit, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].
8. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
9. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti tak, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
10. Jen pro stručnost proto Ústavní soud konstatuje, že v předmětném trestním řízení nebylo nikdy ani samotným stěžovatelem zpochybněno, že zranění poškozenému způsobil právě stěžovatel. Ohledně konkrétních okolností, za kterých se tak stalo, obecné soudy vycházely z řady provedených důkazů, zejména výpovědí přímých svědků události, neboť skutek se stal na poměrně frekventovaném, veřejně přístupném místě, a ze záznamů městského kamerového systému a kamerových záznamů České televize, která na místě činu v daný moment natáčela dokument. O spáchání skutku stěžovatelem tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině ústavní stížností napadeného rozsudku, tak nemůže být pochyb a sám stěžovatel skutkový děj žádnými konkrétními námitkami nezpochybňuje. Celá argumentace stěžovatele, která má zpochybnit provedenou právní kvalifikaci skutku učiněnou obecnými soudy, se proto vztahuje k subjektivní stránce trestného činu.
11. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na právní závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 116/73 SbNU 801) (http://nalus.usoud.cz). K tomu je však třeba uvést, že v daném případě byl úmysl pachatelky trestného činu dovozován pouze z jediného nepřímého usvědčujícího důkazu, což Ústavní soud nepokládal za dostatečný podklad pro odsuzující výrok, a to i s ohledem na to, že v dané věci bylo pochybností o vině, resp. o formě zavinění, vícero. V nyní projednávaném případě, jak již bylo shora uvedeno, však měly obecné soudy k dispozici dostatek důkazů, a to i důkazů přímých, na základě kterých mohly učinit spolehlivé závěry jak o průběhu děje, tak z jednání stěžovatele usuzovat i na jeho úmyslné zavinění. Zejména ze způsobu provedení trestného činu, kdy stěžovatel poškozeného bodl osmkrát do oblastí těla, kde se nacházejí životně důležité orgány, je zřejmé, že úmysl stěžovatele směřoval k usmrcení poškozeného. Obecné soudy přitom podle názoru Ústavního soudu dostatečně pečlivě a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů a jejich hodnocení dospěly k závěru o vině stěžovatele a jeho úmyslném zavinění, na argumentaci obecných soudů proto postačuje z důvodu stručnosti toliko odkázat.
12. S námitkou vztahující se ke stěžovateli uloženému trestu vyhoštění a k tvrzenému porušení ustanovení §80 odst. 3 písm. b) a d) trestního zákoníku, s čímž stěžovatel spojuje porušení jeho základního práva na nedotknutelnost osoby a zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu zakotveného v čl. 7 odst. 2 Listiny, se již přesvědčivě vypořádal ve svém usnesení Nejvyšší soud a Ústavní soud na tuto argumentaci plně odkazuje, neboť s ohledem na svoje postavení v ústavním systému nemá žádný rozumný důvod, pro který by ji měl jakkoliv zpochybňovat.
13. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel spáchal skutek uvedený v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu