ECLI:CZ:US:2017:2.US.1521.17.1
sp. zn. II. ÚS 1521/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem Huťská 1383, Kladno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 26 Co 78/2017-470, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 11. 2016, č.j. 0 P 130/2011-438, bylo rozhodnuto, že výživné určené stěžovateli pro nezletilého M. Č. se zvyšuje z částky 10.000,- Kč měsíčně na částku 12.000,- Kč měsíčně tak, že částka 8.000,- Kč bude poukazována k rukám matky a částka 4.000,- Kč bude poukazována na spořicí účet na jméno nezletilého (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném (výrok II.) a vysloveno, že tím dochází ke změně rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 7. 2012, č.j. 0 P 130/2011-210 (výrok III.). Okresní soud současně zamítl návrh matky, aby výživné jí určené bylo sníženo z částky 2.500,- Kč měsíčně na částku 1.500,- Kč měsíčně pro nezletilého A. Č. a z částky 3.000,- Kč měsíčně na částku 1.500,- Kč měsíčně pro nezletilého M. Č. (výrok IV.). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č.j. 26 Co 78/2017-470, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a to ve výrocích I., II. a III. tak, že výživné stěžovatele na nezletilého M. zůstává zachováno dle předchozího rozsudku, a ve výroku IV. tak, že matce se s účinností od 1. 7. 2016 snižuje výživné pro nezletilého M. na částku 1.500,- Kč a pro nezletilého A. na částku 1.000,- Kč měsíčně, čímž se mění rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 7. 2012, č. j. 0 P 130/2011-210 (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
II.
Stěžovatel se domnívá, že obecný soud svým postupem porušil jeho základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že narození třetího potomka matce představuje takovou podstatnou změnu poměrů, že její návrh na snížení výživného vůči předchozím synům shledal důvodným. Takový závěr soudu je ale dle přesvědčení stěžovatele v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Na snížení vyživovací povinnosti matce by dle stěžovatele nebylo nic rozporuplného, pokud by matka např. vážně onemocněla a tyto okolnosti by zapříčinily její dlouhodobou pracovní neschopnost, která by se odrazila na výši příjmu. V daném případě se matce ale narodila dcera, která byla plánovaná. V důsledku toho se sice matce snížil příjem, nicméně dle názoru stěžovatele toto snížení nelze zohledňovat. Jedná se podle něj o analogickou situaci rodiče, který se bezdůvodně vzdá výhodnějšího zaměstnání a snížený příjem má kompenzovat biologický otec dcery. Podle názoru stěžovatele není možné, aby nezletilé děti "trpěly" rozhodnutím matky o pořízení dalšího potomka v podobě snížení vyživovací povinnosti, když každá osoba si má nejprve zajistit podmínky k výchově a výživě stávajících dětí, než se rozhodne svou rodinu rozšířit.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud oprávněn zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Ústavní stížnost je tak třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Krajský soud v Praze v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v době poslední úpravy výživného (rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 7. 2012, č. j. 0 P 130/2011-210) chodil nezletilý M. do druhé třídy základní školy, nezletilý A. byl dítětem předškolního věku, průměrný čistý příjem stěžovatele činil 67.331,- Kč, matky 21.602,- Kč a žádný z rodičů neměl jinou vyživovací povinnost. Nyní je nezletilý M. v sedmém a nezletilý A. ve třetím ročníku základní školy. Stěžovatel po dohodě se zaměstnavatelem ukončil pracovní poměr, ve kterém v roce 2015 a na počátku roku 2016 dosahoval výdělku na úrovni až kolem 150.000,- Kč, při odchodu obdržel odstupné ve výši přes 900.000,- Kč a v novém zaměstnání dosahuje hrubého měsíčního příjmu 120.000,- Kč. Stěžovatel má aktuálně další dvě vyživovací povinnosti, a to k nezletilé dceři A. a k její matce (své nové partnerce), která je dosud na rodičovské dovolené (§920 občanského zákoníku). Matka nezletilých M. a A. se provdala, její manžel dosahuje hrubého příjmu asi 45.000,- Kč měsíčně, zároveň jí přibyla vyživovací povinnost k dceři S. a z důvodu péče o ni dočasně ztratila vlastní výdělek ze zaměstnání. Krajský soud v Praze proto konstatoval, že oproti stavu v roce 2012 došlo k několika podstatným změnám poměrů. Pokud jde o změnu v potřebách obou synů, uvedl odvolací soud, že ta se při střídavé péči týká obou rodičů stejně a proto zásadní důvod pro změnu výživného sama o sobě nepředstavuje. Odvolací soud dále poukázal na podstatnou změnu poměrů spočívající ve zvýšení měsíčního výdělku stěžovatele. Upozornil však, že mu současně přibyly další dvě vyživovací povinnosti, které tuto změnu příjmu vyrovnávají, a proto není důvod stěžovateli výživné zvyšovat, a to tak zůstalo zachováno dle předchozího rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 7. 2012.
Pokud jde o pro stěžovatele podstatnou vyživovací povinnost matky nezletilých synů, odvolací soud uvedl, že matce přibyla vyživovací povinnost k nově narozené dceři a v důsledku narození dítěte je nyní odkázána na rodičovský příspěvek ve výši 7.096,- Kč měsíčně. Odvolací soud připustil, že k matce má vyživovací povinnost její nynější manžel (§697 občanského zákoníku). Ten však již nemá vyživovací povinnost k nezletilému M. a k nezletilému A. a není tak povinen ve vztahu k nim nahrazovat úbytek možností matky, k němuž nepochybně po jejím nástupu na rodičovskou dovolenou došlo. Odvolací soud uzavřel, že stejně jako v případě stěžovatele, i u matky způsobuje narození dalšího dítěte snížení objektivních možností, rozdíl je ovšem v tom, že zatímco stěžovatel nadále pracuje a vydělává, matka o výdělek přišla. Proto odvolací soud matce výživné snížil na částky odpovídající této změně poměrů.
V.
I přes tvrzený ústavněprávní rozměr představuje ústavní stížnost toliko polemiku se závěrem odvolacího soudu stavící Ústavní soud do role třetí instance, která mu však nepřísluší. Stěžovatel měl možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Přesvědčení stěžovatele o pochybeních odvolacího soudu přitom Ústavní soud nesdílí.
Argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s tím, že odvolací soud matce z důvodu narození dcery snížil výživné na oba nezletilé syny. Odvolací soud však toto své rozhodnutí řádně zdůvodnil, což je patrné již z výše naznačené stručné rekapitulace rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 26 Co 78/2017-470.
Odvolací soud přihlédl při stanovení výživného na nezletilé syny matce k tomu, že jí nově přibyla vyživovací povinnost k narozené dceři a že aktuálně ztratila vlastní výdělek ze zaměstnání a pobírá toliko významně nižší rodičovský příspěvek. Stěžovatel přitom zcela opomíjí, že stejně tak odvolací soud přihlédl i k tomu, že také jemu přibyly dvě nové vyživovací povinnosti. S ohledem na nárůst potřeb obou synů a výrazné zvýšení měsíčního výdělku stěžovatele by přitom jinak připadala do úvahy možnost výživné původně stanovené stěžovateli rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 7. 2012, č.j. 0 P 130/2011-210, navýšit. Vzhledem k existenci dvou nových vyživovacích povinností stěžovatele však odvolací soud rozhodl tak, že výše vyživovací povinnosti stěžovatele vůči nezletilým synům zůstala nezměněna.
Odvolací soud se tedy nezabýval izolovaně pouze faktickými příjmy každého z rodičů, ale jejich majetkovou situaci hodnotil komplexně a přihlédl jak k aktuálním výdělkovým možnostem a schopnostem každého z nich, tak k jednotlivým vyživovacím povinnostem každého z nich. Podstatným skutkovým okolnostem věnoval odpovídající pozornost, rozvedl, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a adekvátně vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Své rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by učiněné závěry bylo nutné označit za zcela neodůvodněné, excesivní či svévolné Ústavní soud nenalezl.
Vzhledem k tomu, že kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv Ústavní soud nezjistil, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu